na další stranu
Jan Musil
JEN NA STŘEŠE
Jen na šikmé střeše
slunce ještě hřeje,
rosa studí od rána.
Povznést se dá jen slovy,
jen slovy odtud odletět,
když tělo jako pluh
se vrývá do země.
A jak ve snu ještě říkám si:
Tak ležet u tebe,
na tebe myslet,
na bárky na vodě,
jak boří se pod sebe.
S BLÁZNEM
Blázen na mne vzkřikl:
Pořád se tady
chodí a chodí
a já tady metu.
Uskočil jsem z cesty,
i když jsem věděl,
že ani do večera
tady nic nevymete.
Vždyť i vítr
tady jenom prokluzuje
jak obruče na hřídeli.
Uskočil jsem z cesty.
Tudy se nechodí pro růže.
PROSINCOVÝ PODVEČER
Jen muž a pes.
Slunce jen kousek od spadnutí.
Vpředu cesta blátivá,
jež se taktak chytá mezí.
Prosincový podvečer.
Může křičet,
může být jak pěna.
Celý rok se sesul sem.
K útěku sotva co zbývá.
JAK VE SPÁNKU
Jak ve spánku louka a les.
Mlha kolem dokola.
Hrobové ticho – lesní závora.
Ticho, jež buší dutě do spánků.
Kdesi dálky modlící se růženec.
Tady jen ticho,
ticho natažené na skřipec.
SPADANÉ LISTÍ
Se spadaným listím
i sebe pohřbíváme,
jeho množstvím
pokaždé tak překvapeni.
To, co loni bylo hlučné,
je jen němý jazyk
podříznutého kůzlete.
Rok se zas v slzách smáčí,
s hříchem se střídá nevinnost.
Všechno je tady trochu k pláči.
Sytě rudá na paletě,
v hrsti pouze ztuhlá krev.
Kdo by chtěl být spravedlivý,
sotva by slyšel něčí zpěv.
|
