na další stranu
Pavlína Vítková
***
je čas uvařit si kávu
pustit mraky na volno
nebrzdit vítr v jeho rozletu
nechat déšť vyplakat se
je čas
přeseknout lana
poutající nebe se zemí
a vypustit myšlenky
po vzoru tažných ptáků
ty silné se vrátí
a vyvedou mladé
***
v mé džungli
opředené liánami
jejichž přísavky
jak elektrody
kardiostimulátoru
na srdečním svalu
padá déšť
mezi hustými svislicemi
se úží dech
úzkosti bičují
lis kapek drtí
čím vydatněji prší
tím divočeji pnou se zelení hádci
a vystřelují záchranné impulzy
srdci
ALIBISMUS
především
nepustit dovnitř vítr
rozevlátá záclona
je estetický debakl
vše vyčistit
do nicoty prachu
vymést pavučiny
fantazií z hlavy
věcem dát spartakiádní řazení
obrazy na značkách
v pravoúhlém visu
hladké plochy
bez vzrušení
záhybů a nerovností…
bojím se
vycíděných prostor
pak bych si totiž musela
pohlédnout do očí
svého krabatého já
|
