na další stranu
Pavlína Pulcová
XXX
údiv chlapce
ve fasetovém oku mouchy
jež zakroužila před tvýma očima
mizejíc
V DOLU SV. JOSEFA
Hořice
V dolu sv. Josefa kamenné srdce jak zvon
bije
Sochaři jeho tlukot rozbíjejí
do pískovcových srdcí
jež tepou
v tiché zvonkohře
ŽIVOT
Šumy…šepoty…výkřiky
obalily dav
jako svalstvo
Provazce šlach poutají tě
k lidolodi
Odplouváš
z přístaviště ticha
V úžasu jsi jak socha na přídi
pohyb v sinusoidách
Pomalu
blížíš se do přístavu
odkud jsi vyplul…
Příkrý vítr
ti dávno odlil
posmrtnou masku
Jen ty to netušíš…
SOUZNĚNÍ
Seděli jsme u snídaně
krájeli omeletu
času
Bytí
zakotvilo ve vlnobití
Kolébání lodí
Naše hlasy kmitaly
v membránách cikád
Mlčeli jsme slova
MALÁ PARALELA
Válce vln
drtí samy sebe v příboji
Ne nepodobny člověku
ZA OBZOR DNĚNÍ
Kdesi na pobřeží našel vyschlou borovicovou kůru
pečlivě ji ořezal nožem
vyvrtal otvor pomocí skleněného střepu
vztyčil stěžeň
Ejhle, LOĎ!
zvolal ČLOVĚK
Pustil ji do moře
Lodičku
pro svoje sny
MÉMU MĚSÍCI
v anatomicky tvarovaném křesle
ho vidím sedět
po osu
polovina člověka
znásobená tisícem laskavostí
tvář
půlměsíc něhy
osvětluje mé slunce
září jasně
můj měsíc
NĚŽNOSTI
vlhký a chladivý dotyk na čelo
otevře zarosenému jitru
vklouzne
do šedomodrých tůní jeho očí
lesknou se svítáním
v němž protahují se paprsky
k večeru
cítím vůni
trika praného
v sluneční lázni
VŠE JE JEDNÍM
udeříš-li zrcadlo do tváře
složí se do tříště odrazů
jednoho člověka
hledajícího v sobě samém
pravou tvář
jež zrcadlí se
ve všech střepech současně
XXX
V objetí
nehybná spirála těl
však nebe utíká zemi
ve spící pěstičce
svíráš rozhřešení
VE VÍTOCHOVĚ
V kotli údolí vaří se mlha a chlad
strniště dýchají hlad
z dutých stébel vyfukují úzkost země ze zimy
jež v závětří zlehka spí
Zatím však slunce polyká
sousta mlh po lžících
Díváme se do světla a světlo se dívá z nás
3. 7. 1866
ZDE ODPOČÍVÁ CHRABRÝCH 60 RAKOUSKÝCH A 40 PRUSKÝCH VOJÍNŮ V SMRTI SMÍŘENÝCH
(nápis na pomníku)
blízko pěšinky na souvrati
cuchá matce stéblaté vlasy
vír děsu
co vane z polí u Sadové
půda je tam žírná
na syny
co tudy prošli
vojáci rakouští a pruští
od svítání
slunce jim naostřilo bodáky a kulky odlilo
teď mají údy složené v klíně matky země
chrání je před žíravým sluncem
jež leptá
paměť
sladce je tehdy VŠECHNY
přivinula k pahorku prsu
a ukolébala
k smrti
(v bitvě u Hradce Králové padlo 5 700 rakouských a 2 000 pruských vojáků)
XXX
Zenu Kaprálovi
v bílém vousu zachycená slova
vyčesává laskavým hlasem
odkudsi z dálek věků
klade je v rustikální obraz
zelený sad…slunce…a vysoké nebe
a někde mezi stromy boží poslové
křídla vrostlá v kůře
pod taktovkou Nejvyššího
pějí…
chraptivé písně gramofonu
z dob tak dávných
že zanechalo-li by každé jaro
květy na zemi
vyrostla by v sadu
sněhobílá matrace
v níž by skotačili
rozpustilí andělé…
VYSOKÉ TAURY
plíce hor dýchají
pro vítr let mraků plachtění orlů
žula za žulou kdysi ulehly do vrstev
kde v břidlicích láme se čas
na kopýtkách kamzíků lesk slídy
jak stříbrné provazce říček napnuté do údolí
země šperkovnice hořců zvonků kopretin
na mechových polštářích skví se insignie střevlíků
pavučiny cest ve svazích
pečeti slunce
za hradbou hor
rouno mlhy
k prostříhání
kulisa divadla
hraje se bez derniéry
DOVOLENO JE PLAKAT TĚM, CO MILUJÍ…
(variace na Terezu Riedlbauchovou)
křeč v hrdle se roztahuje jak nenasytné zvíře
drásá do krve
ptej se sama sebe proč
vždyť to zvíře laskáš celou svou něhou
jež by kožíšky králíčků sedřela z tělíček mokvajících vlhce
dokud nepochopíš
že zvířeti s drápy je určeno
zraňovat
ZŘÍCENINA HRADU PYŠOLEC
středověk prchl z fragmentů
kamenných zdí
přistižen in flagranti
postmodernou
XXX
…ta čúza! Teď jde do důchodu!
Já ji nesnášela! Byla děsná, ne!
Zrovna když vycházíme z devítky…
Taky nemohla táhnout dřív…
Kariéra ad acta
|
