na další stranu
Petr Pojar
Těbůch, nazdar.
Starej pán cestou
utrousil pár konejšivých vět.
Okny se řinou snopy světla,
skrze tmu, kam až na dohled.
Ve stromech tonoucí.
Zapadlej do trávy.
Rozpuštěn v potoce
zesládlejch přísloví.
Rozbahněn v mělčinách,
s košilí potrhanou.
Ve frontě na vejprask
a nikdy ne stranou.
Už slyšet zvony
potichu rozklimbávat
řeřavej déšť.
Jde řada lidí, někam,
pro ňákou odpověď.
Black & White průvod,
tančí na valčík.
Je to dost smutný,
ale stejně, DÍK.
Requiem starýmu dobrýmu sedlákovi, humanistovi a člověku sžitému s přírodou, kterej byl za mlada taky pěknej zmetek a zabedněnej a drzej až hrůza, ale než zemřel, nosil mladým pubescentním punkerům na stůl hrnce s maštěnými bramborami a česnekem (výborný k pivu) a žil i pro koně. Těm oves.
|
