na další stranu
Petr Pojar
Zemi
Ospalá Madono,
už nad svícemi
se chví průhledný kouř.
Vejpůl je rozetnut
básník.
Požírá nedopalky slov
a škrábe
vokousanými nehty
po tvých zádech
vznícení ničeho,
i vzkříšení všeho.
Černočerná příšera
soumraku
zaklekla do kolen
a jala se modlit čardáš
opitej sladkým vínem.
Ohňostroj koledující si
o vejprask.
Stažený řemeny,
nad rozpřaženou oponou
někdo jen konečky svejch
prstů
drží konce
lanek
a pouští dolů svůj těžký
hlas.
Hej! Křikloun vám říká -
ještě pár vteřin
a zřítí se vaše
virtuální
obloha.
(Žena přivádí k břehům světa syna.
Obraz jak vystřiženej
z dobrodružnejch filmů.)
Ospalá Madono,
už nad svícemi
přestávám uvažovat
v racionálních obrazech.
Chvím se jak průhlednej
kouř.
Koprnatím od strachu
z neznáma.
Polykám za živomrtva
sebe,
vyplivuju
a předkládám se k obecnýmu
sežrání.
Až od absolutní nuly
se může vysvobodit lidská
duše.
Ospalá Madono,
povedeme za ruce syna
a po každé tvé dobré písni
jemu na ukolébanou
si vzpomenu na kousek ztracené
bytostnosti.
Přitíhnu víc k hroudě
koloběžné …
Ospalá Madono,
opona padá
a z piksly šumivýho aspirínu
vyklouznul stříbrnej měsíc
rovnou do horký
vody.
Garderobiér je nahý,
rozdává kyanid
a hraje kulečník.
Ospalá Madono,
až budeme pít
až takovej šampus,
bude to konec!
… definitivní.
|
