Luděk Krása

ŠÍPKOVÉ RŮŽENKY

Keře s bílými kvítečky
se plazí nahoru
po stráni šplhounů,
po stráni plné očekávání
a plné naděje
kdesi vysoko
a ještě výše.
Bílé kvítečky,
bílé límečky
po cestě vzhůru
slyšely, že prý
úplně nahoře
i je čekají místa,
vyhrazená pro velké
červené a fialové
růže, které vzkvétají
na samém vrcholu
do nových možností.
Bílé kvítečky se šplhají
nahoru, pokud je velké
ostnaté růže svým stínem
nepohltí, pokud díky
patnáctiletým
šípkovým Růženkám
neutonou bílé kvítečky
v záplavě bílých vajglů.

NA POKRAJI BEZŽIVOTA

Vrátil jsem se,
momentálně jsem nevěděl
odkud,
jenom jsem to tušil,
trochu mne mrazilo,
i když předpověď počasí
se klonila spíše k létu.
Vrátil jsem se,
momentálně jsem nevěděl
odkud, ale přesně
jsem věděl kam.
Doma jsem nalezl
dva syny, své naděje,
a dva jejich stíny.
Stíny v ženských šatech
poletovaly po bytě
a hlavně po kuchyni.
Nabízely se,
že mi uvaří kafe,
když jim řeknu,
kde jsem tak dlouho byl,
co jsem je opustil
a že si protentokrát
můžu doma ke kafi
i zapálit
a já jsem jim na oplátku
vyprávěl o černých vránách
z bohnické léčebny
a nabízel jim velké prášky,
už ani nevím, kde se vzaly.
Jeden stín v ženských šatech,
tak podobný tomu
z nemocnice na pokraji
bezživota
mne doprovázel po všech
táborských cukrárnách,
kde prodávali pocuchané
nervy.
Nacpali jsme se
a hodně napili,
až se do žaludku
nevešlo ani trochu lítosti,
ani trochu naděje.
Vzpomněl jsem si
na to po letech,
kdy jsem malému
vnukovi říkal,
že bude mít v žaludku
velikánský rybník
a samé žáby,
když bude jenom pít
a žádné dobroty
se mu tam už nevejdou.
Ale vešly se,
u malých dětí je to jinak,
jinak je to s lítostí,
jinak je to s nadějí,
jinak je to s dobrotami,
jinak je to s životem
a s bezživotem je to
možná těžší,
než si myslíme.
Co se však týče žab,
s tím nemají žádné
problémy.
Jeden stín, svoji ženu,
jsem naposledy políbil
na ÁRU v táborské
nemocnici.
Dělala, jako že spí.
Ve skutečnosti však
objímala svůj dosavadní
život, neskutečně láskyplný.
Vypadala, jako když
pospíchá, aby to stačila.
Běžel jsem jí naproti.
Možná, že jsem
ji zbytečně rušil.

NEKONEČNO A MŘÍŽE

Mám pocit,
jakoby mi v poslední době
narůstala křídla,
jakoby mé verše
kamsi vysoko odnášel
okřídlený pegas.
Vrány na ústavním trávníku
však každý den vykřikují,
zda v mých verších
nechybí více skromnosti,
zda v nich není příliš patosu,
více patosu než lásky?
Co je mi však do černých vran,
příliš často mi
připomínají Bohnice.
V poslední době mám pocit,
že mi narůstají křídla
a občas létám.
Někteří o mně
závistivě říkali:
"Hle, jak se vznáší."
A druzí oponovali:
"On si myslí, že létá."
Ptal jsem se sám sebe
a prvního pacienta,
kterého jsem potkal,
jaká je pravda?
Zda má smysl
se takto ptát,
když už se vznáším?
Když cílem mým
je nekonečno
a navzdory krákání vran
nekonečně dlouhé
hledání lásky?
Do nekonečně tmavého
večera se skrze mříže
táhl cigaretový kouř…
Bylo to tak dávno,
nekonečně dávno.
Teprve až nyní
mi narůstají křídla.
Teprve až dnes
ty mříže cítím v sobě.

STARÉ TRAMVAJE

Vzpomínám na staré
tramvaje,
v zimě zima,
v létě přilétly
z Havaje.
Ruce průvodčího,
vytahané až ke stropu,
rozezvučely
otevřené plošiny
cinkáním:
Škatule, škatule
hejbejte se.
Škatule se
tlačily ven i dovnitř,
až mnozí pasažéři
se za jízdy
dotýkali tramvaje
jenom pohledem.
Východy a zejména
vchody,
jakoby to
nebylo jedno,
obrostly hrozny
cestujících,
vítr je očesával
hřebeny zimy
a spolu s pískem
padaly
na zamrzlé koleje.
Kladka, jež spojovala
nebe se zemí,
občas (pro srandu králíkům)
se míjela svým účinkem,
velice jiskřila.
Kleštičkami průvodčí
rozmlouval s lidmi
a ti mu na oplátku
odpovídali drobnými
mincemi.
Procvaknul jim ucho
a ústa, aby věděli,
kde mají vystoupit.
Zatahal za šňůru
a začal cinkat
někde kolem Anděla.
Kdyby tramvaj nezastavil
staniční ostrůvek,
lidé by nepoznali,
jak tehdy starý Anděl
vypadal.
Kolem nás s železnou
pravidelností
přijížděla z Radlic
osmnáctka.
To patřilo
ke každodennímu
folklóru.
Až nyní, kdy se
všechno mění
a všechno je v MHD
vzhůru nohama,
když sednete
na osmnáctku,
dojedete na druhý
konec Prahy,
aniž byste chtěli.
Řídicí klikou
prudce zatočíte
doprava,
tramvaj vyletí
bez ohledu
na průvodčího
a jeho průpovídky
kupředu,
někam tam,
kde kdysi stála
Českomoravská
Kolben Daněk.

Ostatní tvorba Luďka Krásy publikovaná v Divokém víně:
DV 50/2010: Rotoped, O Ivanovi
DV 48/2010: Ptej se, ptej se neptaného a další
DV 47/2010: Až příliš mnoho slov a další
DV 46/2010: Co je za nebem a další
DV 45/2010: Výčitka, Vánoční dopis a další
DV 44/2009: Chvilka nepozornosti
DV 43/2009: Když ohlédnem se zpátky a další
DV 42/2009: Vzpomínky, Jen pootočit zeměkoulí a další
DV 41/2009: Pro co žít? a další
DV 40/2009: Jabloně, Chodci a další
DV 39/2009: Ráno, Řekli mi... a další
DV 37/2008: Co mne trápí a další
DV 36/2008: Letní pozdrav z daleka a další
DV 35/2008: Jsem k zbláznění živý
DV 34/2008: Čekání na jaro a další
DV 33/2008: Mám tebe dost, má lásko a další
DV 32/2007: Černá vrána, Korálky života a další
DV 31/2007: ČISTÁ A PROVONĚNÁ RÁNA a další
DV 29/2007: Večer, Bezdomovci, Poezie je když ...