Radim Šima

Text nebyl redakčně upravován

SEBEVRAH

Vidíš, že se vše v špatné obrátilo,
což ti okamžitě prozradilo,
že už nemusíš mít důvod chtít
nadále svůj život žít.


Poznal jsi jaký je svět,
který už nikdy nevrátíš zpět.
Tvé naděje již pohasly,
tvé strážkyně štěstí šance propásly.


Nikomu na tobě nezáleží, myslíš si,
a zachránit mě nikdo nepoběží, v duchu říkáš si.
Všechny, co nejsou životem znavení,
nezajímá tvé převeliké trápení.


Duše tvá je uzavřená jako ulita,
smutkem a nenávistí je však naplněna dosyta.
Úzkost v tvé hlavě je jako parazit,
kterého je pozdě nějak zarazit.


Nejraději by sis rukama své tělo roztrhal
a tím tak kontakt s tímto světem zpřetrhal.
Chtěl bys zemřít smrtí otupující,
aby jsi zničil smutek tebou prostupující.


Láska tě již dávno opustila,
neboť žena blízká ti tohle všechno dopustila.
V tvém srdci zanechala prázdnotu,
která ti připomíná věčnou samotu.


Náhle se ti zatmělo před očima,
poněvadž nastala další úzkostná hodina,
jež tvůj život proklíná,
a další fáze utrpení opět začíná.


Ležíš, podřezal sis žíly,
vždyť už to potrvá jen chvíli,
než nastane konec
a zazvoní pohřební zvonec.


Zavíráš oči, usínáš,
myslíš si, že umíráš.
Krev odtéká pomalu
do odpadního kanálu.


Otevřeš oči, procitáš
a v nenáviděném světě se opět ocitáš.
Vylézáš proto z vany ven,
abys si došel pro zbraň jen.


Do revolveru dáváš už několikerý náboj,
který v sobě ukrývá temný smrti závoj.
Přikládáš si zbraň k hlavě,
však přece stiskneš kohoutek velmi hravě.


Upřímná slza ti ukápne na zem,
ty ze zbraně vystřelíš rázem.
Kulka ti hlavou prolétla,
ale už se nedovíš, kam až dolétla.


Tělo tvé na zem padá,
smrt je strašně ráda,
že se zmocnila další duše,
z níž vytekla krev barvy růže.


Všem jsi byl ukradený,
ty, životem unavený,
ty, životem podvedený,
ty, v náruč smrti přivedený.


Ach! sebevrahu bezmocný,
duší i srdcem nemocný,
Z života svého ses vyloučil,
aniž by ses z někým z nás rozloučil.

CHLÉB

Dar je to největší,
skromní lidé si s ním vždy vystačí.
Mám jej velmi rád,
vždyť dokáže ztišit můj hlad.


Lidé! Mějte rádi chléb,
a když máte možnost jezte jej hned!
Rozdělte se ochotně s jinými,
nebuďte přece těmi podlými.


Je to živitel národů
i nemocných marodů.
Chutná všem vyhládlým,
dává sílu i těm povadlým.


Ztiš svůj hlad do něj kousnutím,
budeš ho mít rád prstu jedním lousknutím.
Važ si jeho dobroty
a ulehni do prostoty.

PŘETVÁŘEJÍCÍ SE PODZIM

LASKAVÝ PODZIM:

Padá listí, stromy se svlékají,
opojné podzimní vůně se zvedají,
slunce teple hřeje,
počasí nám přeje.


Ptáčkové pěkně cvrlikají,
do teplých krajin pospíchají,
lidé se zářivě usmívají,
starosti na mysli nemívají.


Obloha je nádherně modrá,
atmosféra je náramně dobrá,
na nebi jen pár mraků
a několik letících ptáků.


VZTEKLÝ PODZIM:

Láme větve stromů,
lidé raději utíkají domů.
Spadlé listí se vznáší ve vzduchu,
vzteklý podzim způsobuje hodně vzruchu.


Dává o sobě patřičně vědět,
my za okny domů můžeme jen hledět,
jak se vzteká,
jak vítr v komíně zběsile heká.


NEVLÍDNÝ PODZIM:

Smáčí cesty i louky,
po nichž utíkají holky
schovat se pod střechu,
utíkají, aniž by popadly dechu.


Podzim ukazuje svou chmurnou náladu,
studenou a temnou parádu.
Vzduch je pln jakési svěží vůně,
která však nepochází z žádné tůně.


Je bezútěšný, temný,
pro mne je však jako balzám jemný,
jenž mě zklidňuje
a můj vztek jen zmírňuje.

Daří se v něm klidu,
je však odporný téměř veškerému lidu,
ovšem já jej mám velmi rád,
pochopí mě proto někdo snad?

Z dálky nářek slyším,
ve stínu svíjející siluetu vidím,
jak padá do mazlavého bahna,
policie ji najde mrtvou brzy z rána.

PONURÝ PODZIM:

Mlha dolů sestoupí,
vše kolem obstoupí.
svým způsobem nádherná,
i když je dotěrná.

V lidském mozku je zlost,
rychle se přeměňující v úzkost;
v depresivní smutek,
jenž se změní na špatný skutek.


HNĚVAJÍCÍ SE PODZIM:

Z dálky nářek slyším,
ve stínu svíjející siluetu vidím,
jak padá velké dešťové kaluže,
jak z jí bezvládné ruky vypadávají růže.


Vítr z deštěm divoce hučí,
člověka deprese bezohledně mučí.
Je roto raději v teple doma,
aby nedopadl přesně jako ona,


silueta osaměle ležící,
do obličeje černé smrti hledící.
Její bělostná a mokrá kůže
shnít v hlíně může.


Bičující déšť a ostrý vítr
je pro vraha znamením, aby prolil krve víc než litr.
Mé nohy ve vlhkých botách trápí se mi,
stromy v divokém větru klaní se mi.


Vidím kráčející postavu před sebou,
obavy v mysli nijak nederou.
Několikrát do těla mě bodne,
mým životem tak zcela pohne.


Mé umírající tělo leží v louži,
marně po životě touží.
Cítím kapky stékající mi po zádech,
z plic vykašlávám vodu, abych se zmohl na další nádech.


PŘETVÁŘKA:
Člověk je jako podzim,
a tak čekám, až se dozvím,
že se stal upřímným,
neboť teprve pak se uklidním.


Podzim: jednou je laskavý, jindy se hněvá,
často dobrou náladu nemá.
Člověk: své skutečné emoce najevo nedá,
svou přetvářku svým dětem dědičně předá.


Taktéž se zbytečně hněvá, aniž ví proč,
vzteká se; vše se vrací, jako kolotoč.
Taková je člověka i podzimu povaha,
zbabělá jako lidská odvaha.

CESTA DO PEKEL

Stojíme v řadě,
čekáme…
Vše už je nasnadě,
přesto pořád něco žádáme.


Jsme ochotni sestoupit o dvě příčky níž,
jen kvůli své chamtivosti
a v tom je ta potíž.
Věřte, že tohle není příklad rytířské ctnosti.


Jsme kopie jeden druhého,
chodíme jako roboti, napodobujeme své činy
přičemž se chceme odlišit jeden od druhého.
Nikdo nejsme bez viny.


Ani se nemusíme vydávat do pekel,
neboť si peklo děláme i u nás na Zemi sami.
Vidíme záblesk pekelných světel,
poněvadž zlo, to je přece způsobeno jen námi.


S láskou a úctou se za tím ženeme,
kdo má něco s hnusným činem,
dokonce po kolenou lezeme
před tím, kdo jest vinen.


Už tedy není návratu
a brány pekel na nás čekají,
zlo zosnovalo sérii převratů
a lidé již žádnou naději nemají.


Skončila lidská přetvářka
v plameni,
leckdy horší než přímá urážka,
jíž jsme jednou provždy zbaveni.

DÉMON PÁDU

(verze II)

Má zoufalá naivita,
má (jinými) nepochopená kreativita…
Mé díla pomalu umírají,
nikomu svá poselství asi nepředají.


Mnohdy hledím z okna do noci
a nemohu se domoci,
byť jen malého úspěchu,
jenž by mi dal alespoň jakousi útěchu.


Jak marné je mé snažení,
máte štěstí, že po ničem netoužíte, vážení.
Nemám štěstí, neboť nevěřím v Boha?
Kráčím špatnou cestou? Kdo za to může? Snad ne má noha.


Anebo mi Satan hází klacky pod nohy?
Nebo skutečně nemám umělecké vlohy?


Démon pádu na mě svůj meč vytasil,
aby mou naději jednou provždy zhasil.
A již několikrát jsem se dosti spálil
a svůj nepěkný osud bych rád zvrátil.


Nyní nemá smysl bojovat s ním,
však jednou muset, já vím,
tudíž se teď před ním skývám, utíkám,
stále si však svou malou naději v duši nosívám.


Ptám se, všichni kritikové věčně hrající si na bohy
mají rovněž opravdové umělecké vlohy?


Chci něco znamenat,
nechci ovšem na nikoho naléhat,
nechci žádné dobrodiní,
jen talent, jenž z člověka umělce činí.


Prosím démone, nech mne být,
nesejmi mě z cesty, po níž chci jít,
nechoď za mnou jako stín,
nechovej se jako pekelný džin.


Démon pádu miluje, když se neraduji,
od toho setkání s ním si vzdušné zámky nemaluji,
neboť jsem si jistý,
že od jeho smůly nebudu čistý.

Propadám se pořád níž a níž,
démone, o mém pádu pořád sníš.
Jakmile dopadnu až dno,
budeš se kochat radostí tak snadno.


Nemáš ovšem vyhráno,
jelikož ti není dáno,
radovat se z jedné prohry,
tvůj život nezná dohry.


Musíš si proto najít dalšího člověka na sestupu,
aby bolestně snášel tu hnusnou potupu,
která tě naplňuje pýchou,
jenže pro člověka je to jako rána dýkou.


Je mi jasné, že ještě nekončíš
a s tímhle světem se neloučíš.
Máš ještě hodně starostí,
jenže jsi vyzbrojen svou stálostí.


Budeš tady,
dokud svět nezhyne.
Vše živé bude mít své vady,
dokud zlo a dobro v jedno nesplyne.

DÉMON PÁDU

Vždy, když se snažíš něco dokázat,
přijde on a snaží se ti ukázat
svou sílu, svou moc,
a ty zoufale křičíš o pomoc.


Marné je tvé snažení.
Ano, je to on! Vážení.
Ty, jenž jsi skoro u cíle,
jeho nevnímáš do poslední chvíle.


Jakmile ucítíš v něčem zradu,
víš, že si tě našel Démon pádu,
jen proto, aby zhatil tvou radost
a způsobil ti další starost.


Každým dalším neúspěchem
celá tvá naděje zavane krachem.
Stále soutěžíš se svým sokem,
zdálky zříš démona svým okem.


Tvůj pád přijde s jistotou,
pro tebe nic z toho není novotou.
Cítíš, jak chřadneš, umíráš,
poslední chvíli v životě si užíváš.


Nedostatek přízně a uznání
je pro tebe poznání,
že nemá smysl bránit se,
před Démonem pádu chránit se.


Démon pádu vyhrává,
ten, kdo se mu postaví, prohrává.
On nezná žádné slitování,
baví ho jen hrát si s námi.


S našimi osudy si pohrávat
a míče neštěstí zpět přihrávat.
Nic ho nikdy nezastaví,
dokud svět o radost nepřipraví.

HOLOCAUST

Století ospravedlněných zločinů,
století těch nejodpornějších počinů,
jakých bylo lidstvo schopno učinit samo na sobě,
v hrůze, v chmurné době.


Lidé za ostnatým drátem
stojí za slabých nohách pokrytých blátem,
ve svých duších zlomených si ponechali jen ty zamlžené sny,
o nichž sní vždy, když nadejdou jejich poslední dny.


Z komínů stoupá nasládlý hnilobný pach mrtvých těl,
proč na této hrůze někdo lpěl?
Proč jen tohle utrpení,
v němž ani kapka soucitu není?


Nacističtí vrazi
na své vítězství sází,
zaslepeni touhou po jiném světě,
zaslepeni nenávistí v každé jejich větě.


Matky křičí, děti blednou,
muži skrývají strach, ale prsty ani nehnou,
život náhle dostává nový rozměr,
mezi smrtí a zoufalstvím již není žádný poměr.


Pro oběti již není šance přežít,
zejména když začalo sněžit.
Krutá zima zvěstuje všem konec,
v hloubi své duše již každý slyší svůj pohřební zvonec.


Na smrt čekají v agónii,
jsou smířeni, jsou v harmonii.
život z těl uniká,
naděje, jež pozvolna utíká.


Ale pro některé se dostává záchrany,
a proto nemusí mít zábrany
projevovat radost z přežití,
radost, za níž se nikdo neštítí.


Vyšli z vyšinutého pekla
bez naděje, která se jich už stejně zřekla.
Vyšli zněj, aby znovu začali,
a novou naději tak počali.

ŽIVÍ A MRTVÍ

Živeni touhou po věčnosti,
snažíme se nalézti klíč.
Žijeme, ačkoliv máme daleko k vděčnosti,
a nepřejeme si jít ze svého těla pryč.


Trápíme se,
nejsme s to smířit se s omezením,
bráníme se,
pokud si nejsme jisti zítřejším probuzením.


Ovšem ti, kdož život již mají za sebou,
šťastni jsou více, než-li my žijící,
protože kůži již dávno měli bledou,
protože z nich odešla duše živá, do konce sídlící.


Zápach tlící
zcela zmizel,
mrtví naštěstí už nemusí nic říci,
i kdyby je někdo pobízel.


Živí, ti nenávidí nemoci
a potřebují hřejivou veselost;
mrtví, ti se nedožadují žádné pomoci
a stačí jim jen pouhá nesmělost.


Jednou tam dojdeme všichni
a budeme možná blažení,
tak si lide ještě jednou povzdychni,
načpak tedy to zoufalé snažení.


Jen činy naše mohou zůstat zde
v myslích ještě žijících.
Ale naše bezhmotná duše zůstane kde?
Ne v zemi těl se rozkládajících.


Zemřelí jsou možná v jiné dimenzi,
možná ne,
možná v božské esenci,
možná ne.

PROPLOUVAT ŽIVOTEM

Dostat dar žít,
toť největší štěstí, jaké můžeme mít.
Zaleží jen na nás, jak se k němu zachováme.
Život, že je hnusný, to si pouze někdy namlouváme.


Občas je nám dobře, občas špatně,
někdy jsme na vrcholu, jindy zase na dně,
prožíváme stále dokola tento neměnný kruh,
jsme to ale skutečně prapodivný živočišný druh.


V něčem se všichni lišíme a v něčem jsme všichni stejní,
někteří z nás jsou, jiní však nejsou prodejní.
Jsme jako poutníci procházející neznámým krajem,
objevujeme nová zákoutí svého života obestřená zvláštním tajem.


Stačí jen naplnit, vychutnat si vše, co je nám nabízeno,
občas je třeba splnit i to, co je nám jinými nařízeno,
avšak i to patří k údělu
a k logickému účelu.


Ať už nás potká cokoliv,
ať už nás potká kdokoliv,
zvolme si směr pro nás ten pravý,
aby život zůstal dobrý a svým způsobem hravý.


Vybrat si svůj směr správně,
má být pro nás důležité hlavně.
Vybrat si svůj postoj, svůj svět,
přizpůsobit si jej a vykročit vpřed.


A když se nám hned něco nepodaří,
nebuďme k sobě zlí, nebuďme jako lháři,
ale porvěme se s nepřízní,
která nás hned ze začátku tak trýzní.


Vždyť ten, kdo po cestě kráčí
a být poháněn svým snem mu stačí,
dojde jednou k vysněnému cíli,
i když ujde třeba dlouho míli.

STÍN V POUŠTI

Nohy rozdrásané o kamení,
chladný vítr na kůži mrazí.
Na nebi se objevuje znamení,
že Anubis přichází.


Otrok jde po písku chladném,
neboť práce dnešní byla odložena.
Sní o životě jiném, o životě snadném,
doufá, že později nebude vypadat jako tunika obnošená.


Otrok se představou trýzní,
že již nikdy nespatří tu krásnou ženu,
je vysílen a po svobodě žízní,
před očima vidí vodní pěnu.


Viděl tu nádhernou ženu po boku faraona,
viděl, jak je krásná,
ta manželka Achnatona,
snil o ní večer, snil o ní, když nastala rána jasná.


Viděl, že je nesmírně šťastná,
zatímco trpěl pod tíhou kamenů,
slyšel je jí zpěv, když rána byla ještě časná
a když on hltavě pil z vodních pramenů.


Jenže nyní zde nikoho neměl,
všude viděl jen písek a hvězdnaté nebe.
Najednou hrůzou oněměl,
neboť tušil, že už nezachrání sebe.


V záři luny spatřil temný stín
připomínající pekelného šakala.
Do jeho duše se nahnal splín,
kdyby jeho matka stále ještě žila, určitě by plakala.


Otrok egyptský vzhlédl nahoru na znamení hvězd,
zděsil se, poněvadž věděl, co přijde.
Věděl, že již nepošlape více prašných cest,
smířil se s tím, že již zítra pro něj slunce nevyjde.


Podíval se Anubisových očí,
pocítil svůj strach,
přemýšlel, kdo dříve vykročí,
než se jeden z nich obrátí v prach.


Otrok čeká, otrok zoufá,
co bude dál?
Otrok jen doufá,
že jeho život za něco stál.


Přestože neví, zda se smíří
s osudem svým jasně daným,
radostí kupodivu hýří,
neboť už nebude jen tím poddaným.


Hledí šakalímu muži do očí jeho temných,
je připraven jít osudu vstříc,
podívá se do jeho rukou jemných
a upřed svůj pohled na měsíc.


Znenadání se písek prudce země zvedá,
otrokovo tělo nepoznané pociťuje,
jeho tvář je bledá,
domnívá se, že se jeho duše pročišťuje.


Otrok zmizel z tady toho světa,
nikdo z lidí ho však nepostrádá.
Nezbyla po něm žádná napsaná věta
a on už svou duši neovládá.


Anubisovi stačilo zmizet jen
a nikdo nic neví.
Nadešel nový slunný den
a v noci se stín znovu zjeví.

NEPOCHOPENÝ HRDINA

Obětoval se pro druhé
Nikdo to však nepoznal
Nikdo nic nedocení
Každý si všimne jen zlého
Ovšem nestalo se tak poprvé
Hrdina své skutky nikdy nepřiznal
Každý člověk ho hned podcení
Nicméně dá se čekat i něco jiného?
Opět se stal terčem posměchu
Ačkoliv netouží po uznání
Proč stále nenachází klid?
Takový prostě je
Netouží po úspěchu
Ani po poznání
Proč nemá štěstí, jež chce mít?
Přesto rád v tomhle světě žije
Prochází uličkou a je sražen k zemi
Pořád ale miluje
Vstává a kráčí dál
Jako by se nic nestalo
Jednou se to všechno změní
Pořád si slibuje
Vidí opodál
Dobro se konat přestalo
Snaží se všechno vrátit zpět
Snaží se napravit lidi
Mnohdy je to marné
Často se mýlí
Chce mít hezčí svět
Šedivě jej pořád vidí
Není vše tak zdárné
Beznaděj v něm sílí

MŮJ LEDOVÝ SVĚT

Často sním,
sním o svém světě
a má maličkost zve tě


do mého království, přestože vím,
že možná pozvání nepřijmeš
a mezi led a sníh nepřijdeš.


Neboť v mém světě není mnoho světla,
zde vlci vyjí a za kořistí běží
a z nebe zde neustále sněží.


Tvá pokožka by tady těžko zhnědla,
poněvadž slunce hřeje v jiné dimenzi, v jiném světě,
věř tomu, že tady nejsi v létě.


Zatímco se třeseš zimou,
já se hřeji krásou zdejší,
ovšem pro tebe je to vedlejší.


Možná je to mou vinou,
že jsem fascinován světem temným a chladným,
možná, že jsem se stal přece jen člověkem vadným.


A přestože ve mně nepozbyl již žádný cit,
prožívám štěstí a radost ve svém království,
ve své mysli, ve svém bláznovství.


Slyším vlky na úplněk výt,
kráčím ve sněhu, avšak mé stopy v něm brzy mizí,
sleduji krajinu bílou, jež svou krásu nabízí.


Vidím zmrzlé sochy lidských tváří,
jak se na mne kamennýma očima dívají
s pohrdáním, jiné radost se mnou mívají.


Krystaly ledu v měsíčním svitu září,
sněhové vločky na mne padají,
větry studené se spolu ve skalách hádají.


Dotýkám se prsty pálícího sněhu,
jsem se zde šťasten, ovšem jsem zde sám,
a tudíž trochu závidím vám,


kteří máte v srdci ještě něhu,
kteří máte v srdci ještě kousek místa pro druhé,
jenže já tam místo nemám a není to poprvé.


Vítr kdesi v dáli vydává nejrůznější ozvěny,
poslouchám jej a snažím se mu porozumět,
je těžké s ním se dorozumět.


Cítím kolem sebe mnohé proměny,
ale i kdyby led všude kolem mne již nezůstal,
cit v mé duši by přesto nevrůstal.


Znehybněl jsem jako led,
a tak zůstávám sám ve svém mrazivém království,
ve svém údolí nejryzejšího bláznovství.


Nemohu vám něco sdělit hned,
poněvadž jsem ve svém údolí zůstal proklet,
a věřte mi, že na mě jako na zmrzlou sochu není pěkný pohled.


Nehnutě žiji ve svém království studeném,
mé myšlenky, mé touhy se nadobro zmrazily
a mé srdce ledy nadobro zkazily.


Rampouchy visí pevně na mém těle hubeném,
jsem duše uvězněná v bláznovství komickém,
jsem duše uvězněná v závoji nordickém.