na další stranu
Lukáš Vlček
Březen v zahradách
sýkorky ve vrbě
vedou kadeřavé řeči
a košatí se
čechrají svá chmýří
v chodbách
mramorových jinotajů
jsou city
jak krasohled
mění se
s každým okamžikem
a nelze
je nikdy vrátit zpět
jen oněmělý motýl
tiše létá vzduchem
touží se znova a znova
ocelově rozechvět
a dlouze nahlížet
do tůně
v níž se ukrývá
srdceryvný taj
a zní v ní
zádumčivě táhlé sólo
černě toužícího violoncella
vítr pročísá lesy
a cuchá jejich lesklé černé vlasy
a v dívčích očích
voda
jež se točí
a padá
a vzpomínka jen mlčí
jak teskná liduprázdná kolonáda
Princezna úsvitů
oči jako vulkanická tůň
v nichž plane hvězdný oheň
vlasy černočerné
jak prach z ocelových strun
uvízlý na prstech
radostný stesk
samot horských cest
hebký mat a břeskný lesk
podmanivě vzlykajících violoncell
ocelová těla hebkých ještěrek
spirála či kruh
propast nebo slast
kašpar nebo ďas
vlídný sen či ostrý vtip
dlouhé nekončící řeči ryb
Rudické propadání
v jeskyních
kde nahlas kape čas
se lesklá touha
tolik podobá
labutím
jež hynou náhle
a bez hnutí
žebříky
zkamenělé steskem
mizí
v hlubinách bezhvězdných jezer
a představa o věčnosti
se stává
drsným předpotopním jeseterem
Řetěz
schovávám se
do nálad
drsných neprostupných hor
do srdcí
žíznících koní v těle
do duší
nepříčetných pouští
kde nikdy nikdo nebyl
všechny úzkosti
jsou jen jednotlivá oka
pevného kovového řetězu
po kterém šplhám
z propastí sebeklamů
vzhůru
jak po žebříku
který nikde nekončí
Květen v zahradách
kaliny kvetou jak sněhové koule
chrpy jsou modré semafory
niterné dávné černé slunce
sálá ven z těla všemi póry
kotouče touhy se roztáčejí
řeřavá vřetena v srdci tančí
na konci tunelu tajemná světla
hladící lampy dívčích očí?
letící mračna jsou bílé lodě
s plachtami prudce napjatými
všechno co tajně říkám vodě
se splní jak báseň jež nemá rýmy
v trávě se zažehly pryskyřníky
jak těkavé oči mořských koní
volá mne dálka a maják bliká
a beze slov němě cosi říká
80808
hora vysoká a příkrá
vítr mlha déšť a prach
závrať mi sahá na rameno
jak duch smrti jak rachotivý strach
černý paprsek nesmrtelna
ozářil vzdálené vrcholky hor
a ukrutně rmutný temnosvit v krvi
prochází skrz naskrz tělem jak vzdor
Slunce ve dvanáctém domě
tajemná ukrutná něha saní
niterná závrať z každé vteřiny
mrazivě žhnoucí přesýpací hodiny
vodopád řítící se odněkud z podvědomí
mihotavý maják v temné dáli
divoký kůň co hlubokým lesem pádí
tma je jen odvrácenou stranou světla
květina která ještě nerozkvetla
Drak temnot
na spánky mi sahá černá tma
měsíc je v úplňku a visí těsně nad zemí
na zdi tančí klikyháky stínů
a kopyta těžkých koní duní v podzemí
závratě z hrůzného bezrozměrna
rychlovarná konvice starodávných strachů
plamenomet chřtánu chrlí rudý oheň
a touha po úsvitu prolétá vírem vesmírného prachu
zkouším se spřátelit s časem
a přiblížit se tak k pravěkému černému světlu
nerozeznám však co je zlý sen
a co roztřepené konečky šestého smyslu
jen záhadná dávná sličná antismrt
dokáže jet na mrtvém koni absolutna
skrz nelítostný zápas o věčnost
kdesi v útrobách kosmické lodi temnosmutna
Sám v poušti
to co jsem viděl u obzoru
ve vzdálené drsnokrásné poušti
to co jsem slyšel v horkém vzduchu
nelze rozluštit a přečíst
jen niterná střelka srdce ví
a možná jednou jasně odpoví
a rozkryje v plné kráse
že jsem se ocitl v jiném prostoru i čase
|
