na další stranu
Lukáš Vlček
Říjen pod Štramberskou trúbou
obloha
je těžká pancéřová deska
co leží na střechách
a vítr tleská
rejdí v korunách
až listí hlasitě švitoří
odkudsi štěká pes
a krajina hoří
dechem křídových moří
zákoutí jsou útulná
jak hebký dívčí klín
na náměstí pod nohama
vrní kočičí hlavy
mrholí
a tam kde vrcholí kamenné schody
ční šedohnědá věž
co vypadá jak uplácaná z hlíny
či odlévaná z oceli
toulám se v ulicích
a domy
jsou nalepené na sobě
jak vlaštovčí hnízda
jak spící netopýři
odevšad voní perníkové těsto
a kdesi ve štěrbinách ticha
zvoní stříbroskvoucí klíč
k širým mořím pozemského štěstí
Říjen na Velkém Javorníku
bukové kmeny se pnou do korun
jak paže a stehna dívek
jak vlnitá těla
hebkých lesklých užovek
hory
jsou jak tvarohová ňadra krajiny
která leží naznak
rozhalená v peřinách
vítr
rachotí v korunách
a chodí nahoru a dolů
po schodištích těla
těžké křídové nebe
se tiše tříští o duši
jak divoké mořské vlny
jak tisíce letících labutí
hoří jim peří
bělostným tichým plamenem
a pod nohama chřestí
sladký prach a tvrdé kamení
Podzimní noc na Beneškách
temné žebře smrků
trčí do hvězdnaté tmy
za lesem vychází
němý bílý Měsíc
jak líná tichá loď
se kolébá
na černém nekonečném nebi
uprostřed lesa
je černo a ticho
jen vysoké koruny smrků
ukazují vzhůru
otvor do oblohy
je průzor
do tajemných dalekých zahrad
je to komín
a hvězdy nad ním
jak řeřavé létající jiskry
Pegas
běží průzračnou nocí
zvoní diamantovými podkovami
o křišťálové nebe
a celý ten hvězdný oceán
je hluboký a klidný
jen jeden jasný meteor
probleskl nebem
a v mžiku zmizel kdesi za lesem
Říjen na Pustevnách
hory dýchají a tají dech
zhluboka nadechnout se prachu cest
hořkosladká bývá touha
nahoře na hřebenech
vítr cupitá po špičkách
lehce tančí po kamenech
jeřabiny jsou úplně obnažené
smrkové stěžně němě trčí
jejich plachty jen bez hnutí vyčkávají
naléhavé je přání zvolit jasný směr
na neklidném nekončícím moři snů
cosi mne nutí hnout se z místa
z písku drásajících pouští v duši
z bludišť dvojakých a rozeklaných jinotajů
a popostrčit svoji loď
k obzorům plným jásajících ptáků
kde prohnutý měsíční srpek stojí na hrotech
jak stříbrný klidný most přes úzkost
Podzimní noc v údolí Ponávky
v zahradách
voda
šeptá do ticha svá hebká slova
noc
je černovlasá kráska
její láska hladí a laská
na jejích ňadrech leskne se rosa
stříbrný měsíc vábí a láká
do úžlabin jejího těla
je celá od hlavy k patě vysvlečená
a v čerňavé růži jejího lůna
voní karmínová medovina
Říjen na Babím lomu
slunce se řítí k obzoru
lesy jsou pozlacené
mají křehký bronzový nádech
listy se krabatí
a když padají se stromů na zem
rachotí jako kamení
po kmenech kreslí slunce a stín
a tajemná hra světla a tmy
začíná a nekončí
bukové vzdechy lze slyšet v lesích
a hebké stříbrné kmeny
jsou panny toužící po rozkoších
a balvany
ty drsné divoženky
ukazují na odiv své vnady
jejich chtíč
je divoký a rudočerný
a řeřavý a žhavý jako magma
svá velká ňadra mají rozhalená
a kamenná svůdná lesklá stehna
svádí do klínů čarovného temna
listí šustí
a poháry plné žlutozlatých slastí
hluboko v lesích mocně přetékají
Říjen v zahradě
slunce si šeptá
ve vlhkých travách
a visí nad zemí jak brzká ranní lampa
kulaté hlavičky rosy
chvějí se a zvoní
jak kopýtka skleněných mořských koní
v koruně košatého jilmu
němě a klidně vyčkává
zapomenutá záhadná měkká tma
habroví po lesích
svítí jasnou oslnivou žlutí
koruny dubů bronzově rezonují
měděné a zkrabatělé listí
chřestí radostně i teskně
na osamělých lesních cestách
a tlí
jak seschlá duše léta
jak nedovyslovená věta
Konec října na Babím lomu
slunce se prodírá
křídovým vzduchem
jak matná lucerna
zavěšená v nebi
kopce jsou kulisy
a lesy hýří barvami
jak nevyjádřitelnými city
hněď dubů drásá
koruny buků řinčí
jak řetězy
jak zlaté příbory
jak břeskná srdce zvonů
jak čerstvě napečený chleba
jak pronikavá ozvěna
stromy jásají
a čarokrásně se třpytí
zpívají do ticha
podmanivou melodii
pomalu usínají
zdají se jim všebarevné sny
a radostně hovoří ze spaní
Podzim v bukovém lese
buková láva
v srdci sálá
a v žilách pulsuje
smyslná touha
v bukových lesích
vídám rozhalená ženská těla
hebká stehna
mají dokořán roztažená
sním o stříbřité kůži
jejich vnadných lesklých těl
o jejich zlatých vlasech
rozpuštěných na ňadrech
chci slyšet zvonit jejich vzrušený horký dech
sním o rozevřených leknínech
o tůních rozvinutých růží
o hřejivých nekončících vesmírech
|
