na další stranu
Lukáš Vlček
Listopad v údolí Ponávky
lesy šumí
jak rozbouřená moře
jak vlny
které narážejí na pobřeží
rozvířené nebe
mocně zní a duní
jak náhle rozhoupané
veliké modré zvony
trhance mraků
divoce letí nebem
kloužou oblohou
jak zaoceánské lodě
zlaté duby
se jasně a břeskně blyští
jako majáky
cosi signalizující do dálky
o poledni vládne
hlubokánská černá noc
nad obzorem září
záhadné půlnoční slunce
dálka
je rozhalená svůdná vlasatice
a srdce je astroláb
jenž řídí tajemný koráb duše
Listopad na Tišnovce
lesní pěšiny
jsou hustě posypané listím
které na černé zemi svítí
jak tenké zlaté plíšky
holé větve
slepě mizí v nebi
a ve vysvlečených korunách
kovově těžkne čas
trať ocelově šeptá
a lesklé kolejnice rezonují
když se z dálky řítí vlak
jak chřestící užovka
je pod mrakem
den spěšně tmavne
a uhrančivý večer stáčí černé víno noci
do průzračných studených podzimních sklenic
Listopad v kuchyni u stolu
venku za oknem
tančí hebká tma
a na parapetu
straší černá kočka
hodiny na zdi
odbily půl třetí
a tikají dál
své klidné nekončící blues
rozsvícená lampa
židle stůl a džbán
hrnky vyskládané na ledničce
mlčící konvice a porcelán
husté ticho
je jako rozkrojený zralý hermelín
a lehký neodbytný splín
je neroztíratelný stolní margarín
Prosincové chvíle v údolí Ponávky
těžké sladkobolné slunce
těsně před večerem
prohořívá
lesem
cukr káva
horká čokoláda
světlo usnulo a stín
se pomalu přetavuje ve tmu
nad lesy nad Západí visí
tenký měsíční srpek
jako na niti
a cinká
a noc
jako obsidián
padá měkce a zvolna
do lůn ojíněným krajinám
Prosinec na odvrácené straně
olovo
ten těžký kov
propadá se
vzhůru do obloh
řítí se
nekončící jeskyní
na nespatřenou stranu světa
až na opačný břeh žití
věř mi
za otevřenými dveřmi
kdosi stojí
utvořen celý ze tmy
a bez hlesu
klidně hovoří
o odvrácené straně světla
o hebké touze po moři
Zimní slunovrat na Babím lomu
milióny
skleněných mořských koní
mrazivě hoří
ve větvích
bizarní podmořský svět
se rozprostírá
v nesmírně Tichém oceánu
snění
voda stéká po kmenech
něžná mlha v lese
šeptá
o růžích z perleti
do dáli
se úchvatně větví
atoly
ty košaté korálové útesy
zástupy stromů ve stráních
jsou davy tučňáků
jež se tlačí na útesech
těsně před skokem do vody
zima ještě nevstoupila
ale škvírou ve dveřích
je již jasně vidět
její štíhlá mrazivá silueta
Mlžný zimní večer v Brně
světla aut
kreslí do tmy
půlměsíc nad městem
je křupavý a čerstvý
v ulicích tkví
sladkoslaná příchuť
temného labyrintu města
ostré hrany domů náhle změkly
reflektory
vrní ulicemi
bezlisté stromy
jsou věrné zmenšeniny kosmu
svítící okna domů
jsou matná a rozmazaná
jak ve vzdálených představách
jak ve snu
projít tam a zpět
hořkosladkou ulicí
kde do mlhy matně svítí
plynové lampy
a ať si klidně tma
němě šramotí
když hustě popadává vzduchem
jako saze k zemi
ale tam někde vzadu
se hemží tajemné přeludy
lidé spěšně naskakují
do vzlétajících montgolfiér
a odlétají kamsi
za nespatřený obzor
až k tropickému souostroví
uprostřed šeptajících oceánů slasti
Zima u rybníků
bublinky v ledu nehybně mlčí
kusy ker beru do dlaní
zdají se být horké
pálí do prstů
na nebi měsíc
je ho jen půlkrajíc
němě a stříbrně se chvěje
pod přísným rentgenem zimy
voda je černá
jak silná ledová káva
a ojíněný hnědý dubový list
vykrojil svůj tvar do mrazivého ticha
Zimní noční můry
zahalené postavy bez tváří
práskají bičem a rozsévají strach
aby se lidé chovali jako sardinky
úhledně naskládané v plechovkách
palidé v černých hávech
s kříži na prsou a na rukávech
se snaží aby z lidstva byl
snadno tvarovatelný jíl
Prosincový večer na Tišnovce
prý dnes padá sníh
jako když
bílá velryba
jede na saních
prý dnes padají vločky
jako když
si velké černé kočky
hrají na bílou myš
pěšina je zapadaná
sněhem
je naprosté ticho
když na všechno zlé zapomenem
jen svítící rychlík
projel po trati
kdo se nebojí projít steskem cest
se neztratí
Prosinec na Venuši
kéž bych byl silnou lodí
která míří nezměrným oceánem
k břehům
tvého nádherného ráje
jsi chladná
nikoliv však bez ohně
jsi temná
nikoliv však beze světla
kéž bych tě potkal
za letních rozednění
když ještě měsíc a hvězdy
září na nebi
kéž bychom se sešli
v krajině smělých snění
jako dva divocí černí koně
jako dva zaoceánské koráby
ve tvých očích zřím
nevyjádřitelnou sílu
a vidím hlubokou a dlouhou řeku
barevně a jasně planout tmou
a ve svém srdci
slyším
hladící a slastnou píseň
naléhavou a nekonečnou
Nový rok v mlhovině Andromedy
milióny
slastně zpívajících ptáků
hejna
nadpozemských plameňáků
letí
kamsi do dáli
jako hvězdný oheň
který nepálí
je tma
či světlo?
tak nějak
jako by se to pletlo…
meteor zazářil oblohou
a dopadl až tam
kam ti bez divokých koní v duši
vstoupit nemohou
co je větší?
radost nebo stesk
tam na vesmírných cestách
a v nezměrném rýžovišti hvězd
Měsíc pulsující v srdci
vypadá jak žhnoucí parafín
je ohromný a rozpůlený
na bílé jang a černé jin
přede mnou
od špiček prstů na nohou
až k horizontu mlčí čísi oceán
pod tmavnoucí předvečerní oblohou
a na něm pluje
zaoceánská meziplanetární loď
a táhlým podmanivým zvukem říká:
tak pojď!
|
