Svatava Tupá

Mám doma sbírku motýlů

Seznámili jsme se na plese. Někdy v únoru.
Na plese jsem byl celý nesvůj. Tlačily mě boty (jako vždy), kamarád se ztratil s jistou dámou. Já jsem ztratil manžetový knoflíček, který spolu s motýlkem na krku nebyl mým. Byl jsem trochu opilý a seděl jsem u stolu sám, smutný, s hlavou v dlaních. Kolem se tančilo.
Pak jsem ji uviděl. Nebyla to láska na první pohled. Seděla u stolu také sama, bradu v dlaních a upřeně mě pozorovala. "Smím prosit?" poprosil jsem povinně. Vyskočila a pevně se mě chytila. Táhla mě na parket.
Bláznivá dlouhonohá plavovláska. Tančit moc neuměla a ani se o to nesnažila. Soustředila se na barevné proužky papíru, které na nás neustále odkudsi padaly. Smála se, chytala je a omotávala jimi nejdříve kolem tančící páry, potom sebe a nakonec nás oba. Za chvilku jsme vypadali jako šišaté opilé barevné klubíčko vlny, z kterého vykukovala pouze její ruka. I ruka byla bláznivá. Nakonec se ta ruka uklidnila, zašmátrala a hledala cestu dovnitř klubka. Cítil jsem, že se jí to podařilo. Na chvilku mě objala, ale hned byla zase neposedná, jakoby něco hledala. "Někde jsem měla bouchací kuličky," vysvětlila mi.
Byl jsem šokován. Skutečně. Pár jich rozhodila kolem sebe. Znovu mě objala a položila mi hlavu na rameno. Ploužili jsme se sálem. Něco šeptala. Myslel jsem, že mluví o lásce, ale zjistil jsem, že se směje.
Co chvíli se kolem nás ozývaly rány. Smáli jsme se oba. Ale jen do té doby, než jsem na jednu staniolovou kuličku šlápl sám.
Pořadatelé začali střízlivět. Bůhví, kam pro ty kuličky sahala. Jisté je, že si nás kdosi všiml.
Vyhodili nás oba.
Stáli jsme na ulici, kolem chodili různě propletené páry. Reklamy svítily a plavovláska mi vybírala z vlasů barevné papírky. Sypala je do sněhu a stále se smála. "Chyť taxi, pojedeme ke mně. Ukážu ti sbírku motýlů," navrhla.
Otevřel jsem jí dveře. Usadila se vedle řidiče. "Dejvice", poručila. Pak se otočila ke mně: "Jsem Eva. A sbírám motýly." "Karel," představil jsem se, ačkoliv jsem měl ještě mírně vyražený dech. Podala mi ruku a trochu se ušklíbla. "Naši nejsou doma," vysvětlila mi v předsíni. "Přezuj se ale. Jsme kulturní rodina." "Nejsi moc důvěřivá?" zeptal jsem se jí, když jsem se usadili v obývacím pokoji. "Vůbec mě přeci neznáš..." "No a co?" podivila se. "Poznáme se. Zaujal si mě. A kdo mě zaujme, toho chci poznat," vysvětlovala a nalévala víno. "A ty nejseš zlej," pokračovala, "moc řečí nenaděláš, tváříš se nezúčastněně a to je v pořádku." "Jo. Můžu ti bez řečí vykrást byt a nezúčastněně odejít, až budeš spinkat." Rozesmála se. "Mejlíš se, druhej den by si pro tebe přišli," a podávala mi můj občanský průkaz. Vytřeštil jsem oči. "Nejsem tak hloupá, jak si myslíš. A vím, co chci. V tom je riziko podnikání." "Jakýho podnikání?" zeptal jsem se. "Sbírám přece motejly." Zasmál jsem se tomu jako nepodařenému vtipu. "Prostě emancipace ve vyšším stádiu. Zveš pány - vlastně lákáš je - na sbírku motýlů?" "Asi tak nějak."
Pili jsme hodně. Měla jednu dlouhohrající desku a hodně vína. Asi měli vinný sklípek, protože pro něj chodila někam s malým hliněným džbánkem. Víno nebylo nejlepší, mělo zvláštní nezvyklou chuť, ale brzy jsem si zvykl. Ale začala mi vadit ta dlouhohrající deska. Točila se stále dokola. Pak se začal točit už celý pokoj. A místo Evy viděl jsem Evy dvě. Obě mě zvaly, abych se šel podívat do jejího pokoje na sbírku motýlů. Snad, kdyby ta Eva byla jedna, bych šel. A pak, chtělo se mi hrozně spát.
"Vstávej!" budil mě někdo a klepal mi na čelo. "Nejsem Barunka!" vztekal jsem se. (Každé ráno se vztekám.) Bolela mě hlava, pokoj byl cizí, peřiny s růžemi, dívka s houskou v ruce. "Vstávej, musím do práce a ty musíš vypadnout!" vysvětloval mi dívčin hlas.
Vzpomněl jsem si. To je ta dívka, která mi včera slibovala sbírku motýlů. Přitáhl jsem ji k sobě a chtěl ji obejmout. Vytrhla se mi. "Co blbneš?" Teď se vztekala zase ona. "Voblíkej se a vypadni!" A někam odešla.
Chtěl jsem se opravdu obléknout rychle. Ale šlo to pomalu. A ne a ne najít druhý manžetový knoflíček a půjčeného motýlka. Klel jsem. "Už jsi?" Přišla a podávala mi půlku housky. "Nemůžu najít..." Nedala mi domluvit. "Fakt sbírám motejly. Nejsem tak nedomyšlená a prolhaná jako vy, mužský! Pojď se mnou!"
Na stěně visela ta sbírka. Bylo jich požehnaně. Motýlek vedle motýlka. A poslední v řadě ten můj, kterého jsem si půjčil na včerejší ples.
Vyhodila mě i s houskou v ruce. "Do práce chodím včas." vysvětlila mi. To byla její poslední slova.
Na plesy chodím od té doby v kravatě. Jak jsem si ale všiml, motýlků ubývá.
Evini rodiče nejsou zase doma.

(publikováno v Divokém víně 8 - 9/1971)