na další stranu
Zora Wildová
Jen
Když už neštěstí,
tak jen trochu,
tak jen pro štěstí.
Pro slast kuráže.
Pro chuť dorážet jako rozjívený pes
na pánovu ruku o pohlazení,
jež pod srstí na chviličku příjemně
zabolet dokáže.
Avšak tys neopatrným nehtem
surově rozsekla mou sotva narozenou pleť,
až jsem vykřikla...
Až jsem si pomyslela,
že jen náhodou se ti smek´.
Ač právě pršelo
Kupodivu jsi vůbec nechybil,
když jsi mě v rohu náměstí,
byť trochu hlasitěji, oslovil.
Až se to dokola pobaveně rozlehlo.
I zapomněla jsem na deštník,
ač právě pršelo.
Ale jako bys mi přes každou kaluž
stavěl pod nohama pevný most.
A před jeho pilíři
mohutných ledolamů řad.
Kdyby snad
například
teď v plném létě přituhlo.
Dlouho jsme přes něj tenkrát chodili
sem i tam,
jen aby naše řeč nestála.
Natož aby ustala!
A tak mi důkladně promokl
můj nový bílý bavlněný kabátek.
Jen na svátek.
V těle i rukávech.
Avšak pouze o dešťové kapky kapánek.
Tak nějak
Právě tohle nevím s podivuhodnou přesností,
že za vesmíru kuplířské nepřítomnosti
jsi k mým patám přibil svůj stín.
Stín ochraptělý dlouhým mlčením.
A z děsivé osamělosti nechutně troufalý.
A pes na něj útočil.
Tak nějak jsme se poprvé setkali.
Tak nějak to totiž vždycky může začít.
A co tu bylo už tolikrát,
taky nám dvěma jistě bude stačit.
Zpočátku.
Pak.
Nakonec.
Ale přesto doufám,
že na tom něco je,
když se dnem i nocí
s mým originálem tak nenápaditě paktuješ.
Smíchove nedosmátý
Proč že asi
žadoním hlasem stále plašším
zrnko mého popela pod kámen znovu zasít?
Pod kámen nad propastí,
v té nad světem nebezpečně nakloněné stráni,
totiž nad Bertramkou,
kde mají přes den měsíc i hvězdy
v měňavém hedvábí rozestláno k nocování.
Možná se tam dole na dně
té uzoulinké betonové škarpy,
propadlé všem druhům drolivého rozpadání,
možná se tam spatřím při brouzdání
jako kdysi,
až po kolena listím z vyzáblých javorů napadaným.
Nebo jak tam mlýnek do cesty vodě stavím,
když se za deště řine proudem
po rozpukaných skal drsné skráni.
Nebo jak se přes vymleté schody
vozím po zábradlí
a přitom svůj jediný svetr ustavičně ztrácím.
A jak ho pak sama samotinká večer za tmy
hledám ve svitu rozbrnkané pouliční lampy,
jež mě plaší svým světlem
či spíše stínem strašidelně komíhavým.
Div se nebo nediv, Smíchove nedosmátý,
že se ti tolik vnucuju,
že chci zpátky!
Avšak mám-li být opravdu nešťastná,
tak prosím zařiď,
ať taková jsem právě a jenom tady!
Nálezné
Co ztrácím,
ztrácím záměrně
pro šťastné nálezce.
Co nacházím,
nacházím záměrně
pro šťastné nálezné.
Noc a já
Noc tmou sotva ušmudlaná
spí vedle mne
spokojeně a poklidně
až po bradu do mých peřin zakutaná.
A já hodiny tiše poslouchám,
jak jemně pochrupuje,
jak ryčně zařezává
v jednom tahu od večera až do rána,
jako by všechny prášky na spaní,
co jsem nám oběma včera na talířek nachystala,
sama sezobala.
Jenomže to jaksi není pravda,
protože to já,
únavou, čekáním a netrpělivostí utýraná,
jsem je spolykala,
aniž bych se s někým chtěla dělit,
aniž bych je počítala.
|
