literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

ZTRATILA JSEM HLAVU

Při návratu z venku
zjistila jsem na domovním prahu,
že někde v světa šenku nechala jsem hlavu.
A že mi po ní coby smutná stopa
momentálně z ramen čouhá
akorát krku pahýl
a ten slepý, hluchý, němý ahrozně hloupý
kupodivu ani nekrvácí.
Opravdu to nijak nebolelo, přijít o ni;
avšak stát se to tak loni!
A dnes z jaké asi dáli, a vůbec zdali,
svoje možná ještě ne tak docela vychladlé
horoucí vzdušné polibky
a tisíceré vřelé pozdravy posílá mi?

Když teď kvůli nío hlavu jsem kratší?
Jenže budu to mít bez ní snad taky o to snazší?
Když mě už nebude tížit
tou svojí starostenskou tíží?
Když už mě nebude mít v moci
a svými fantasmagorickými výmysly
strašit mě i v noci?
A když mě přestane soustavně poučovat
a zásluhy o mě jedině sobě
si velikášsky přisvojovat?
A když mě svými příliš všestrannými sklony,
mě, právě jí oloupenou o to nejcennější,
co si v ní všude sebou jako velevzácný,
leč zhusta nedobytný poklad nosím,
už nebude nutit
se před kdejakým vyčůraným zmetkem
bezpáteřně sklonit?

Ach, ta od mého náhle bez navigace udílené z centra
zcela dezorientovaného těla
zlořečená odpadlice!
Ta moje děravá, brouky prožraná
a tuplovaně sklerotická makovice,
kdyby se tak rozpomněla, kde se zapomněla!
Před kterým krámcem s očima přibitýma do výkladu…
Či se zbláznila do tamtoho týpka v maskáčovém kvádru,
s nímž jsme se odpoledne střetly na úřadu?
Probůh, kam to dala rozum, když si zrovna ona
není povědoma,
že od té chvíle přece ani kouska
mého pro něj rozvibrovaného srdce v sobě nemá,
ta kotrba neforemná,
ta hnusná škéca! Ba, i odpudivější jí uděluji jména.
Neboť jako mečem kata potupně popravená
je být vlastní hlavou o hlavu připravena.

Jakže? Copak dosud nelituje,
že se mě pevněji nedržela?
Že se ze svého teleskopického trůnu
jenom z čiré nudy úmyslně nesmyslně skutálela?
Akdy poprvé v tak nové,
a tak nezvykle samostatné roli
sebeze mne osiřelá a bezprizorní
a až po uši zabořená kdesi v loji nynčko bojí,
kdo si zítra coby do mičudy s chutí čutne do ní?
Nebo kdo ji, obdařenou vizáží,
která se s krásou nesnáší,
odkopne pro jiné,
pro okolo ty přečetné pěknice rozličné?
Och, takovou jako ona je, honem tak někdo onačejší
ze dna rumištěm zaneřáděné škarpy sobě na roveň,
natož úroveň,
nezdvihne!

Naštěstí ji znám, takže vím,
že si o ni nemusím dělat přehnané obavy,
že ona si i beze mě zase nějak poradí,
zatímco já, já bez ní nejsem s to ani to si vybavit,
jak se hledá hlava bez hlavy!
Což je důvod, proč nadále rezolutně odmítám vést
život takto dočista bezhlavý!

Ovšem ouha, ona pán a já trouba… pouze slouha.

A proto mně nezbývá než čekat
kdy ji případně napadne,
že nikomu tak jako mně k figuře nepásne.
Nebo že ji propadlou beznaději
nikdo mimo mne ve svých dlaních
nesevře a nepohoupá chápavěji
a že by tudíž měla ke své záchraně najít spíš ona mě,
když si, ostatně, sebou chytře až mazaně
odnesla všecky k tomu bio vývojem jí nadělené
prostředky a nástroje.
I svoje ideální vlohy
zvolit si solidárně a nesobecky to,
co nejlepší je pro ni.

Třeba se mnou nechat vsadit do hry.
Do té o ni i do té o ní.
O té, pokud lze,
stále zdravé, otevřené a na tom pravém místě.
A když na to přijde,
i se při hrdopyšné defilírce před publikem
v rytmu mé rozjařené chůze natřásající sebejistě.

Ó božínku vševědoucí, čím to,
že té proradné nevěrnici ještě nedochází,
jak mně schází,
že bez ní, kdovíkde ztracené,
se také já vynacházím veskrze ztraceně…,
že totiž bez sebe jsme my obě
zatraceně ztracené!?

My, které jsme mívávaly vždycky svoji hlavu!
Která nad námi mívávala, na svůj návrh,
vždycky navrch!