na další stranu
Eva Frantinová
K ČEMU TU JSME
K ničemu
ke všemu
ke sklepním snům
k nadějím plenéru
k prášení
lehcí
i k neunesení
nedopití
nedokvašení
ke hvězdám vzhůru
co když se ale vrtí jenom dole
v sytosti hladoví
v hladu sytí
ke všemu poprvé
poslední kvítí
SNÍDANĚ
Zalévám samotu
lógr na dně
miláčku
pěna spadla
finito
ještě se zdáme
a máme
ó
nerozpustní
i když
jeden dech nenaskočí
druhý
skučí
ZPOZA ROHU
Jsme
spis nebo vejcuc
encyklopedie
ve které ypsilon na zetko vyje
áčko Nedostavil se Nedostavila
i když žije
jsme odstavení nedostavění
mosty přes Orlici
hrajeme Z českých bludů a hájů
tísníme se odjakživa těla na tělech
tající závěje
záhady
kradené nebo darované poklady
čas
s námi udělal kasu
a nezanechá ani šklebící se plech
nic víc?
a to je celé?
láska žhavý pětník
zametený pod koberec trávy
našel si nás v lukách
potkal nás jako vzpřímené vlání
a dnes mne napadlo
kdy jsi naposledy viděl a řekl: moře
chci k tobě vlát
jak k houslím vlaje prstoklad
půlrok jsem na ně nesáhla
trylkuji steskem
(a život se na mne dívá zpoza rohu:
dá to ještě?)
ZLÁ VŮLE
Z pomníku včera vzala propisku
(můj vzkaz: a piš tam
na stránku
dalších notýsků…)
MŮJ DEN 2025
Můj den je nabitý
říkám mu:
Tak mne zastřel!
život je jenom nástřel
poslední stránky
ale on šeptá: jsem jen na – pi- tý
netrefím
(a tak ho zvedám
znova ho čteme spolu
já i ty)
ŽIJU
A čekám
až se osud vyžvejkne
jenže čas nemá na tebe už čas
stanice Rajská záhada
přestup na další znoje
zastávka na znavení
vystupte znavení neznavení
kde mám označit lístek
celoživotní místenku
než se mé chlopně změní v účtenku
za koho srdce kopeš
SOFIE
„V Indii mám babičku
maj tam záchod do dějin
a my máme zase kocourka
jmenuje se po dědečkovi
jako Standa
co umřel
dědeček měl umřít
a najednou k nám přišel kocour
a černej
ten den přišel
museli jsme si ho nechat
a celej den je na gauči
sežere všechno
mně teda všechno
večer jde ven přijde ráno
jak říkám leží pořád na gauči
nedělá nic jen to
užívá si to…“
XXX
Fotím se už jen se samotou
rozptylová zkouška
rozptylová douška
těstoviny á la vemte
Gaza v každé gáze
Řekni
může se halachicky neplodná báseň
ponořit do mikve
naše mikve Divoká Orlice
košer voda tys v ní pramen
byl jsi můj pramen
má Orlice
ale i od ní utekli jsme z české pověsti i báje
do háje!
kam
k nakousnutému jablku?
Píše mi kamarádka z Izraele
už můžeš přijet
rakety nelétají
kam jsme došli kdo to ví
kam zmizel tvůj první dětský úsměv
do toho posledního
i dlažební kostky se musí vyplakat
místa kudy jsme šli kudy nepůjdeme
jsem jejich kapesník
když jdu ráno ulicí slabikuji tvé jméno pár písmenek
to samé večer když se vracím
a kladu své šlépěje do tvých stop
otázka
pane Strauss
Kde vězí můj cihlový kavalír
muž žena i dítě
teď nejvíc bezbranné v síti nicoty
v postýlce prázdnoty
i doteky musí jednou uzavřít své kalichy
po každém jizva
za vorem vor
a my je tak milovali
u břehů sedávali
nikdo ještě neslyšel Odevzdejte životy
ale Projdi se vášní
dáme si repete?
jak v sedmnácti zmítat se básni v klepetech
ale dnes?
zalez zhasni
uč se pozhasínat
svítíš si ve mně
něha visí na jiných lucernách
jsem přebytečná ale i to je lepší než zbytečná
a pořád toužím
obléci si nenošené kamarádství
jsem přesah na další řádek
čtěte hvězdy i bez brejlí
já zním i nezním
jsem odlesk vzpomínky
poprašek
na dlaně – plotýnky
na slzy – korále
z desítky vidím nápis Dnes
co je Dnes?
zítřek mu dává podpásovkou
v desítce slyším:
„kvůli tobě jsem se postavil na lyže
po patnácti letech“
v desítce si mne na výložky připíná závist
v desítce si mne stárnutí vybalilo jak svačinu
říkej mi kámo
co se stalo je tvůj boj
no tak ten hlas už neuslyšíš
no tak je to číslo zrušeno
řvi do slz ony se smějí
jak esemesky ale k tobě stále docházejí
ach není tu není
hledáš místo kde si toho nikdo nevšimne krom kapesníku
nejlépe v bazénu
žal je nejlepší plavec
ale tvá nemoc se nazývá
hoře
na hoře hor
hoře bez závor
dívat se za výlohou na tvé milované nože
a rybičku tu nevedou
ani třpytku
království za tvou výtku!
obcházet na ulicích srážku s doktorem:
„On vás už přece rád nemá
není tu…“
a pak se nechat zavřít do malého piva
v hospodě Jsem jen tvůj
tvář na tváři
dlaň na dlani
kdo nám to udělal a proč
bůh mstitel
zírám do jámy v parku
ó ty lípo
i ty jsi sama rodina kolem podťatá
a já píši své bázně
papírem žene se strach dokud je bílý
aspoň roh omoč v inkoustu
a piš
jsem přehoz
na stole smutných dní
pustino přisedni
(šoupala nohama jak se blíží
nese vše k snídani
jen ne med na talíři)
samoto vzlínáš
před očima
za ušima
co tě uhasí
který déšť vykráká tě za vlasy
mlátím se v desítce
nalevo kde z tebe sypaly se verše
střapaté jako my
dva Neuvěření bez rešerše
mlátím se v desítce
je ještě tma
zazdála ses mi přesná
tmo
a nevystoupíš na stanici Kdysi
v tobě jsme krátce zablikali
jak někým přihozeni
v aukci pod obraz
na který má políčeno prach
zazdála ses mi přesná
tmo
ale co když jsi právě dnem
a my
dva odevzdané rukopisy?
|
