literární časopis založený v roce 1964

Eva Frantinová

VZPOMÍNKY NA PŘESKÁČKU - DALŠÍ ČÁST

Nic!
Je docela těžké tohle gesto Karlovy pravé ruky popsat. Nic! Tohle Karel řekl vždy, když chtěl něco nepříjemného „smést“ ze stolu, když se tím už nechtěl zabývat – ať už v papírové podobě, nebo v podobě nějakého názoru, nebo nad liknavým vrchním, který dlouho nenesl oblíbené „mlíko“, ale i nad notýskem, v kterém verše nějak drhly, nebo je po sobě neuměl přečíst, jindy z vrozené nedočkavosti, když bylo zase a zítra zase i při krásném počasí nepochopitelně zavřené koupaliště…Nic! Vlak jede až za hodinu, jdeme pěšky! Bez toho zpoždění a cesty pěšky bych možná nevěděla, ale hlavně neviděla to místo, kde si na koleje lehl - prý kvůli paní učitelce Donátové - Karlův příbuzný Jiříček, který stál kdysi jednu zimu v mrazu jako živý čert v kostelecké výloze oděvů, Jiříček, kterému na kosteleckém hřbitově někdo jedním řezem poničil sochu.
Nic! Dlaň na stole se rozvinula v malý praporek, jako bys chtěl odehnat neodbytnou vosu. Kdekdo znal tohle gesto z redakce, nedávno mi ho připomněl Stanislav Zeman, který tam nosil básničky, a už předem, na dálku poznal, co z nich Karel otiskne v LUKu, co neotiskne. A prý jen jednou, jedinkrát v životě, Karel na své gesto „zapomněl“ – to když mu neuveřejnili básně v jakémsi sborníku píseckých autorů. „Stando, jsou to pěkný k….!“ Na Písek zanevřel.
Nic!
Někdy gesto odchodu, někdy gesto marnosti nad nápravou věcí.
Milovala jsem ho.

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10

Galerie obsahuje celkem 21 obrázků.
1-10   11-20   21  

JEN PRO TEN DNEŠNÍ LEN

Kravata připomínala stejně jako oblek strohost, a vůbec všechno upnuté. Vázal si ji, jen když musel. Sako měl v práci ve skříni, dárek od Zdeňka Frýborta. Oblékal ho, nerad, a jen když zahajoval výstavy. A oblek? Než dostal v roce 2018 státní vyznamenání, řekl mi vyděšeně: „Já nemám oblek, vždyť já nemám oblek!“ Má paměť sahá na Národní třídu, kde jsem Karla jednou potkala – v rezavém sáčku. Šel do endokrinologického ústavu, a myslím, že o tom napsal báseň. A náhle se mi vybavuje poznámka z redakce Tvorby: „Pan Sýs má nový sémišky!“ Všichni jsme se podívali na kotníkové semišky – byly pískové barvy, nebo modré? A náhle se mi vybavuje i klobouk, kalhoty „kapsáče“, ale i kalhoty ze silné látky – vidím jejich vzor ze zimy 1976, zvláštní hnědobéžový vzor, takový, o kterém jsem si myslela, že musí škrábat. Nezapomenutelný vzor! Rukavice a zimní čepice, stejně jako deštníky, nenosil. Že mi rukavice půjčil jednou na Kampě, to jsem měla štěstí. Déšť? Je zdravý.
A vybavuje se mi košile s modrými malými kostičkami, kterou jsem mu dala docela nedávno. A šedá prošívaná bunda s rozparky, které jsem říkala „lesní.“ A jiná jarní bunda: „Tu mám z Ťavy, obchodu z Popradu, hádej, co to stálo…“, zapínal si ji. Smáli jsme se jednomu euru. A vybavuje se mi dlouhá, měkoučká šála s bílými kostičkami, kterou si uměl jedním pohybem uvázat kolem krku. Krásně splývala.
A vybavují se mi pruhované kraťasy, snad věčné, a kupované u Vietnamců. Nechyběly na žádné z našich cest. Nahradily je až kraťasy šedé, úzké, lněné. Vybavuje se mi len, který měl nejradši. A všechno krásně pomačkané, nejlépe se stojáčkem u krku. Často v obchodech sahal na lněné šaty: „To by ti slušelo!“ Barva: kávová, bílá, ale i oblíbená oranžová. Len znamená volnost. Volnost znamená tvorba: „Piš lněné básně, klidně i pomačkané, ty jsou nejhezčí, nemyslím si, že je vždycky dobré básně brousit, někdo ale brousí jako Vladimír Janovic, nic proti tomu, i to je někdy potřeba, ale my jsme přeci lněné typy…“
Jednou jsme si lněný oblek pro Karla zamluvili v prodejně oděvů ve Vršovicích, nakonec jsem ale objednávku šla zrušit. Bílý oblek za výlohou se při druhé třetí obhlídce přestal líbit…ale zato nás napadlo: „Jen pro ten dnešní len.“
A lněný oblek záviděl kdysi Karel Josefu Peterkovi…

OSTRUŽINY

Brandýs nad Labem i Stará Boleslav. Tady jsme nikdy nebyli. Jedeme tam! Jedu si pro nejkratší vzpomínku. Ostružinová plantáž. Samosběr. Božská čerň ostružin v papírových košíčcích…na rtech šťáva.

KAREL O ZÁVADOVI

Odpověď na svůj dopis s básničkami jsem Karlovi ukazovala. „Odepsal, představ si, on mi odepsal, ať pokračuju, že se mu moje psaní líbí“, jásala jsem někdy ve dvaceti letech nad drobným písmem Viléma Závady. Dopis uchovávám jako vzácnou památku na povzbudivá slova. Slova povzbuzení bez zraňující, ale někdy i pomáhající kritiky.
„Víš, on je strašně hodnej, moc hodnej, tak hodnej, že nechce, aby někomu káplo na srdíčko…“

UDĚLEJ NĚJAKOU LEGRACI!

Těch legrací i legrácek bylo hodně. Už jsem o nich psala, ale musím zase.
Někdy se Karel stulil do klubíčka a předstíral – za mohutného chrápání – spánek. Jindy vyskočil do výšky, odrazil se od koberce a vykřikl: „Kliky piky, kliky piky!“ Špičky chodidel se mihly vzduchem. Jindy jsme ho s Janem Webrem „sbírali“ v předsíni u věšáku z podlahy. To když si chtěl obout boty. Vždy spadl, s jednou botou v ruce na podlahu, vždy roztomile.
Miloval zdrobněliny – ležouškat, spinouškat, papouškat, plavouškat, mouškat, bolouškat, neměl rád slova, která nám byla tak protivná a cizí – týpek, O.K., sorry, super, ani „hoď to vo patro vejš, to je jinejlevel,“ ani hlavy zavrtané v metru do mobilů…
Když mu vypadla korunka na předním zubu, volala jsem: „Hvízdni, hvízdni!“
Hvízdl do mobilu a den se rozjasnil.
Někdy napodobil Jiřího Binka, redaktora mé prvotiny:
„Alkohol huhuhuhu…huhuhuhu…humanizuje člověka…“
Někdy jiného redaktora, který telefonoval: „Ahoj něhooó, něhooó…“
A někdy s akcenty napodoboval hlas šéfredaktorky Jana Jelínka (ten ji žádal v redakci o volno kvůli společné cestě na Kubu na festival poezie): „Jó tak ty jsi spi-so-va-tel, jó tak ty jsi spi-so-va-tel…“
A někdy ke mně přiběhl: „Berany berany duc!“
A jindy zase: „Kulili, kulili, dva se k sobě tulili…“
A jindy uprostřed věty přestal mluvit: „Zapni mne, zapni mne tím knoflíkem na zádech,“
a jak jsem pomyslným knoflíkem otočila, věta pokračovala.
A jindy tenounkým hlasem své babičky odháněl od dveří děti – ty námi smyšlené,
které zvoní, aby Kája šel ven, nebo aby jim babička dala krajíc se sádlem:
„Já vás k němu nepustím, právě skládá, něco z něj bude, a vůbec – chodí se to sem nažrat…“
A jindy – na lavičkách – komíhal nohama jako na houpačce.
V Kostelci u studánky, v Praze na tramvajové zastávce v Krymské ulici – naše lavička už tam měsíc není - vyměněná za novou bez opěradla, v Akademii věd na Národní třídě, kam mne některé pondělí doprovázel na zkoušku komorního orchestru…
A docela jindy zpíval babiččiny i strýcovy (mnohdy „choulostivé“) kuplety, které předával dál.
Měl herecké nadání.

PASTEL

Lavička ve Stromovce!
„Tady jsem psal báseň Pastel a poslal jsem ji Petru Skarlantovi, byl kamarád, ale představ si, že ho za mnou nechtěli pustit do nemocnice, napsal mi dopis.“
Kamarádí se ještě dnes básníci nebo si jen mailují a píší esemesky?
Seděli jsme na lavičce ve Stromovce a já četla dopis ze 4.11.1970, který psal Karlovi Petr Skarlant „ve stoje na poště.“

Milý Karle,
Odpoledne jsem za tebou jel do Vojenské nemocnice, abychom si popovídali. Tvoje dva dopisy na mě čekaly v Knihovně, měl jsem neplacenou dovolenou a pracoval na dramatické prvotině v Klatovech. Moje něžná Jana mi tam zařídila žlutý pokoj. Psal jsem na velkém dubovém stole po její babičce.
Celé léto mě napadala myšlenka, že bych měl za Tebou jet do Písku, než se propadneš do armády, do toho zoufalého propadliště.
Rozzuřilo mě, když figurka v bílém plášti mi tvrdila, „Nemůžu vás pustit, když nejste příbuzní.“ A co příbuzenství po duchu? O tom ten šašek neví nic. Před třemi hodinami jsem tedy s tebou mohl krásně vykládat. Jak se ti daří? Byl bych rád, kdybys mohl už brzo si volně vykračovat po Praze. Udělali bychom si voňavé odpoledne.
Co budeš potřebovat, Ti zařídím. Novou Orientaci jsem zatím neviděl, ostatně jsem v Praze teprve dva dny. Zato jsem měl příležitost, abych si přečetl kalendář Divokého vína „ta holka má kozy/jako Žižkovy vozy“, verše, jaké v hlavě přímo zaduní.
Dával jsem číst básničky mojí Janě, ty cos mi poslal v dopise. Bavila se, „Hlemýždi“ ji uváděly do vytržení.
Děkuji za věnovanou básničku ze Stromovky. Je z nich nejhezčí, i kdyby mi nepatřila. Opravdu Pastel. Dobře, že pracuješ, psát verše je podle mne nejpůsobivější lék. U mě zabírá vždycky.
Co v čase, kdy kliky dveří studí, ponořit se do vět. Bože, mít čas. Začínám se bát, že nenapíšu všechno, co chci, co naléhá, i když nemůžu žít minulý život – procházka po hranici mezi teď a tehdy mi způsobuje závrať – tím, že píšu nebo připravuju psaní, chci pouze dvě věci. Být se ženou a být s kamarádem. Proto jsem za tebou dnes tolik spěchal.
Věřím, že bych Ti aspoň trošku, na chvíli, ulehčil na břemeni, které musíš nést tímto podzimem. Pronášet ho kolem Vánoc, nikoli skrz, k jaru.
Byla to pro mě šťastná náhoda, že jsme se potkali navečer právě na rohu Liliové ulice, u biografu Ponrepo (který už dávno nepromítá). Ze začátku července je začátek listopadu. Ty jsi o pět set veršů bohatší. O jaké zkušenosti jsi hořčí? Kdy mi povíš víc a víc, co se s Tebou dělo? Najdeš-li způsob, jak se můžeme – v Praze v tom špitále setkat, najdu si rád čas, abych za Tebou přijel.
Pěkný už neredaktoruje. Nevím, zda Ti pražské novinky už někdo nevykládal. Poslechni, tak přísný řád v nemocnici ve mně budí hrůzu. Přeju Ti, abys vytrval. Nenech se okrást o křehkou schopnost dělat poezii. Za žádnou cenu. To je Tvoje povinnost, Karle.
Od chvíle, cos mi napsal, na Tebe myslím, tady dole ve městě, kam je z oken pavilonu vidět. Ovšem Ty vidíš skrz zeď. Od vidění jsi vidoucí. Napiš pár řádek na lístek co a jak. Buď zdráv.
                                   Pozdravuje Tvůj Petr

O VOLNOSTI

Probírali jsme ji často. „Ty jsi ještě horší než já, nikde nevydržíš, rozumím ti, jenže ty nevydržíš ani tolik co já, který jsem na letní brigádě jako student pomáhal rozvážet ráno chleba a rohlíky – tu brigádu mi zařídila maminka, pracovala jako účetní v pekárnách, ale taky počítala rohlíky, ale to ještě nebylo nic, nic proti kasárnám, a potom – první den v práci, nejhorší první den v práci, hrůza, volal jsem tehdy z Artcentra Františka Hrubína pro slova útěchy, co tady budu dělat, to opravdu nemohu kdy chci chodit Prahou, místo toho mám psát faktury, a hlavně zítra znova, a pozítří zas, ale nebyl jsem v tom sám, vzpomněl jsem na Káju Maříka, chtěl ze školy jít ven, ale řekli mu: to nejde, budeš chodit pořád už sem, nemůžeš přece jít do lesa, vzpomněl jsem na další dopis Petra Skarlanta, psal mi ho „v krátkém nedělním odpoledni 5. 12. 1970“, najdu ho a zítra donesu…“

Milý, dobrý Karle,
Jsi pro mne šťastný nešťastník. Situace se obrátila tolik v můj neprospěch, že Tvoje dopisy s básničkama, příteli, které tahám měsíc po kapsách a v tašce, jeden ze špitálu (kde jsme se ani nešpitli), a druhý z Písku, podpíraly a utěšovaly mne, zatímco já měl pomáhat slovy nejvlídnějšími překonat svízele Tobě. Uvěř, proboha, že jsem na Tebe myslel víc, než kdybych Ti denně vypravil psaní.
Pomáhalo mi to totiž osvobozovat se od ubíjejících úkolů, které se na mne valily.
Kamaráde, knihovna se změnila v peklo.
Přidělily mi ty ženy, co „ústavem“ vládnou, jednoho rána takovou práci, že tam už nemohu docházet. Mnoho jsem se snažil, abych se překonal. Myslel jsem v těžkých chvílích na Viléma Závadu, který tam v tom malicherném duchu malosti, handrkování a klepů utloukal svůj život pěknou řádku let. Myslel jsem na Tvůj šílený způsob, jakým sis vydělával chleba a navíc na situaci krajně nezáviděníhodnou, v jaké ses octl v tomto podzimu, jarním podzimu. Bože můj, procházet se pustnoucími parky a v polích za Prahou. Mít čistou hlavu, aby z ní padaly lístky popsané verši.
Teď v tato léta potřebujeme volnost. Naplňovat svůj čas, jak si ho přeji naplnit. Abys mohl, Karle, dělat co chceš. Kdy budeme víc potřebovat žít všechen svůj čas? Až budeme dědky? Vysereme se vám na důchod. Dejte nám ho, dokud nás něco nového napadá.
Města jsou plná otroků, prodavačky za pultem, tisíckrát za den odpovídat na stejnou otázku, jen umělé světlo, viděl jsem to i v Paříži, ještě horlivěji, přes půlnoc v krámcích, ale mě to neutěšuje! Každý má právo zvolit si způsob, jakým prožije svůj čas. Nenechat se spoutat povinností. Vtáhnou tě, aby ti vytlačili z hlavy myšlení. Volím nejistotu, protože jistota, která se mi nabízí, mě zbavuje sama sebe.
Pohled z okýnka mezi regály na oblohu mezi domy, dělalo se mi až špatně touhou být venku.
Byl jsem ti tak blízko.
Pohled na kasárenský dvůr je vrchol bezútěšnosti.
Co se stalo? Hrabal jsem se osm hodin v kartotéce s osmi - až desetimístnými čísly. Podle nich jsem vyhledával knížky, co si kdo nadiktoval, nekonečné seznamy. Do očí se zařezávaly nízko zavěšené zářivky. Jsem světloplachý, trpím záněty a zářivky absolutně nesnáším.
V tramvaji mě bolelo přečíst si titulek v novinách.
Doma, dá-li se tak říkat podnájmu s užvaněnou ovdovělou kuchařkou, jsem padl na postel a ležel v šeru, v hlavě díru. Nedokončená hra na stole.
Utěšilo mne jedno dopoledne, kdy mě moudrý ničemu už nevěřící Závada pozval do vinárničky nad Zámeckými schody. (Napsal silnou a opravdovou knihu Na prahu, hlas člověka, který je už zahrnutý hlínou a kamením. Teskná palčivá stížnost na svět a lidi, jedna z nejpravdivějších knížek básní za několik let).
Neznal Tvou knížku, vypravoval jsem mu o Tobě.
Buď zdráv a žij v naději.
           My se nedáme porazit.

           Upřímně Tvůj
           Petr

JAK NÁS ZAMKLI NA INTERNÁTĚ

Já myslím, že se nikde jinde nesehnalo tehdy v Kostelci nad Orlicí ubytování. Zvoli jsme tedy internát. Tady se učí děti chladírenské technice, sem chodil i Daniel Strož, velký Karlův kamarád a spolupracovník, který měl v Mnichově ve svém bytě nakladatelství PmD. Vydal v roce 1992 (po třinácti letech od vydání mé prvotiny) mou sbírku čtyřverší Brýle pro jestřáby. Vydal Karlovu knížku a knížky mnoha jiných. PmD – Poezie mimo domov. Poezie načas vyhnaných, ale i nadobro zahnaných. Klobouk dolů! Nebál se. Má k poezii klíč.
Karla jednou zamkli v píseckém muzeu, vykláněl se z okna a volal o pomoc: „Lidé, já jsem básník, já jsem Karel Sýs, pomozte, lidé, tady jsem, lidé!“ Z internátu v Kostelci to brzo ráno nějak nešlo, nikdo by neslyšel, nikdo nešel kolem…a klíč nepasoval do zámku.
Bouchali jsme tedy na vchodové skleněné dveře a marně volali na mobilní číslo správce. Nikdo to asi hodinu nebral. Nikdo hodinu nebral nás. Zůstali jsme sami, a přece spolu. S nosy i dlaněmi přilepenými na skleněném ostrově.
Často se mi vrací ta chvíle chlazená zoufalstvím!

DRBY S KAŠÍ

„Já mám na drbání nadání, to mám po babičce, ta věděla, kde se co šustlo, dávala mne do okna, to už jsem ti říkal, jak jsem trávil celá dopoledne, celé hodiny jsem pozoroval co se děje na ulici, kdo se kam vrací s prázdnou, s plnou, kdo s kým mluví, zprávu jsem podával každý den…a babička zatím vymíchala bramborovou nebo vařila krupicovou, ta krupicová byla s čokoládou, kolem čokolády a másla babička udělala z krupice věneček, říkali jsme tomu studánka, chtěl bych ještě vidět studánku…“

ČAPÍ HNÍZDO

Tohle se stalo v době, kdy Karel pracoval v redakci časopisu Astro. Občas tam dával své fotografie, které podepisoval jiným jménem. A tak se pod fotku čapího hnízda (které jsme v autě často míjeli cestou z Hradce Králové směrem do Častolovic a Kostelce) podepsal ženským jménem. Připojil i místo bydliště té ženy, nějakou vesnici poblíž hnízda.
Asi za týden, od uveřejnění snímku čapího hnízda, přišel do redakce Astra dopis. Neznámý čtenář psal: „Tak tuhletu já znám, chtěla dítě, chtěla to na mně hodit, proto to čapí hnízdo, a vůbec – kde vzala na foťák, je to mrcha, pěkná mrcha, a víte, kolik mi už dluží…?“
Na konci dopisu byla připojena i adresa. Muž bydlel na ubytovně někde na Košíku. Karel mu odepsal. Odpověď nepřišla. A my jsme - vždy, když jsme projížděli kolem čapího hnízda - ukazovali na sloup s čapím hnízdem. Smáli jsme se neuvěřitelnému zázraku náhody: „A kde vzala na foťák?“

A CO JSI TY?

Odpoledne u nádraží ve Vamberku. V zahradní restauraci, kde se vzal tu se vzal, Kubánec. Dáme se do řeči. „Kuba je doutník v moři“ - tohle o Vaší zemi napsal tenhle pán, ukazuji prstem na Karla. Kubánec se krásně kření. Vyprávíme mu, jak jsme „vařili,“ obletováni bruslaři na kolečkových bruslích, a plni černých fazolí a rýže, v jednom havanském parku: „Bože, sekaná, bože, plíčky na smetaně, bože, snad všechno!“ Karel se po té modlitbě na lavičce vždycky oblíznul. Několikrát. Tomu Kubánec nerozumí, stejně jako tomu, že jsme našli i synagogu a před ní chtěl nějaký souvěrec vybírat. Na oplátku nás seznamuje s ostrovním počasím: „Tak jako je u Vás zima, u nás panuje léto…“ A pak se optá: „A co jsi ty, křesťan, chodíš do kostela, chodíš do synagogy…?“
„Jsem člověk“, představil se Karel.

HRADCEM KRÁLOVÉ

Projížděli jsme mnohokrát. Cesta to byla smutná i veselá. Proč smutná – za jízdy jsme vždy spatřili z okénka auta smutný a omšelý dům. A na něm poutač – Sociální šatník. „To je tak smutné, to je tak smutné“, řekl jsi a zmlkli jsme. A potom nezapomněls poznamenat: „Do Hradce jsme často jezdili s babičkou, podívat se na flaštičkový komín.“ Představila jsem si komín ze samých flaštiček, skleněný. Ale když jsem se ptala malířky a zahradnice Věry Žižkové, která zná Hradec velmi dobře, nevěděla. Nevěděl ani internet. Ten zná jen hradecký Skleněný dům. Je to snad on? Světlezelený flaštičkový komín mé představě už ale nikdo nevezme. Ani vnuka s babičkou.

ČEPICE A PRESTIGE

„Budu si muset koupit novou letní čepici, takovou s kšiltem, podobnou, kterou maluje Lhoták, jednu mám vyhlédnutou, líbí se mi, není tedy nejlevnější, půjdeš ji koupit se mnou? Já už v tom obchodě byl, ale neumím ji koupit! Prý ji musím koupit nějak elektronicky, mám jenom tlačítkový telefon a úplně mi to stačí, proč je všechno tak složité…“
Ze společné koupě čepice sešlo, ale kupovali jsme spolu a neelektronicky v Nuslích Prestige, turistické boty. O jejich všeobecné letité oblibě Karel nevěděl. A tak nad každým, koho jsme potkali a nosil černé Prestige, Karel zajásal. Až jednou se mu v Kostelci odlepila podrážka. Ještě si ale stačil koupit ještě jedny Prestige - v době, kdy se mu cesty začaly už vyhýbat…

RŮŽE V HOUSLOVÉM POUZDŘE

Po vydání své první básnické sbírky Noci bez krajnic jsem ji v roce 1979 nesla do nakladatelství Mladá fronta Václavu Faladovi. Netušila jsem, co způsobí. Rudá růže se pak přes čtyřicet let – aniž zvadla a zalévána Karlovými fantaziemi – objevovala mezi námi. Proč růže? Proč v pouzdře? Proč pro Faladu? Co za tím může být? Rudá růže tak někdy (četností výskytu mezi námi) soupeřila s růžovou papírovou růží a s další papírovou růží z Kuby. Tu první Karel vystřelil na střelnici a já ji dlouho schovávala ve skříni – v krasobruslařské botě!
A ta druhá, kubánská, leží dosud mezi dopisy a čas ji ne a ne slisovat…

CHODCI

100 km Havanou. 100 km Izraelem. Tisíce Prahou.
Někdy za něčím, jindy za někým, docela jindy jen tak. Nejraději v počínajícím létě, později nejraději na jaře. „Jak jsem starší, mám raději jaro, jsem chodec jarem“, svěřil ses mi.
Řeč se pak stočila na spaní v příkopu – šlo o sázku, zda dojde pěšky do Českého Brodu, tu vyhrál na vysoké škole…
A řeč se stočila na mé psaní: „Proč ty verše nepíšeš za sebou, jak to vzniká, proč to dělíš do dvouřádků, zkus to bez názvů, jak to plyne, vždyť to vzniká za sebou, jedno po druhém, je to pásmo…“
Vybavily se mi verše z tvé sbírky Básně všeho druhu:

Jak vzniká báseň?
Nepřemýšlet, ale přivolávat!
Chtěl bych umět psát
Aby mi rozuměla celá tramvaj

A řeč se potom stočila na Jaroslava Seiferta. Na knížku Ještě jednou jaro.
A na to, jak byl Karel u básníka na návštěvě a k brance dveří ho vyprovázela jeho dcera.
Občas nás - mezi řečí - svezl přívoz. Nejčastěji ten na Výtoni, a pak ten smíchovský se jménem Josefína. Vltava voněla a my vychutnávali krátkou plavbu na pražský ostrov.
„Žbluňk, žbluňk, žbluňk, žbluňk…“, napodobil jsi Smetanův Vyšehrad, sólo harfy.
Seděli jsme vedle sebe. V aktovce seznam míst, která se musí vidět jenom na jaře. A má to cenu „jen když se všechno vidí milovanýma očima.“
Tak jsi mi to napsal.
Zázračná odpoledne, kdy motor jemně předl.
Kdy jsme šli a šli a šli.

MLÍKO

Nepamatuji si, který číšník to mohl být, jestli ten U zlaté palmy, U Součků, U cihelny...
Ten listopadový den 2019 přišel Karel velmi rozčilený: „Píšu stížnost, přečti si to…“.
„Mlíko“ měl rád, prý vždycky přivolalo uvolnění a pak inspiraci, „mlíko“ jen tak někdo natočit neuměl. Uměli to třeba ve Velkých Popovicích na Dni kozla, kde jsme si vyzkoušeli i „školu čepování“, uměla to servírka Dana z kosteleckého Pivovaru na náměstí…
„Mlíko“ - zázračná a pomalu klesající pěna.
Často s básní na dně.

Vážený pane,
patřil jsem ke stálým hostům Vaši restaurace – bydlím nedaleko již od roku 1972.
Před nedávnem jsem opět navštívil Vaši restauraci, byla tam však nějaká velká akce,
a tak když jsem si objednal tzv. Mléko, čekal jsem dlouho, nejméně 10 minut. O tuto dobu však nejde, tomu samozřejmě rozumím, když je právě zvýšený provoz. Obsluhoval právě číšník, jehož jméno neznám (později mi ho odmítl sdělit), ale má nezaměnitelně silnou postavu.
Proto jsem odešel a u výčepu se rozloučil s paní, jež tam též obsluhuje. Takže mne viděla, že
odcházím.
Asi za tři dny nato jsem opět přišel. Přiběhl ke mně, správně řečeno na mě, onen číšník, a začal mi nevybíravě nadávat. Byl jsem překvapen, ale on hned vyjel, že jsem si tenkrát objednal „mlíko“ a nepočkal na ně. Ptal jsem se, proč proboha to tak dramatizuje, načež odpověděl, že ho musel „vylejt“ a že se mám sebrat a „vypadnout“, že mě obsluhovat již nikdy nebude. Nakonec přešel do otevřeného útoku, nadával mi sprostě a sdělil, že mohu být rád, že mě nevyhodí fyzicky, k čemuž se právě chystal. Pokoušel jsem se u paní výčepní zjistit jeho jméno, ale ta se zřejmými obavami mlčela.
Odešel jsem, neboť jsem se navíc domníval, že je nějak nemocný a že skutečně hodlá mě napadnout. To vše kvůli jednomu pivu!
Na vysvětlenou – samozřejmě jsem pil běžné pivo, ale po onemocnění slinivkou před dvěma lety jsem přešel na „mlíko“. To snad nevadí!
Pokoušel jsem se o stížnost u další směny, což jsou velmi slušní lidé, ale nemohou prý nic dělat a mám se obrátit na Vás.
Očekávám Vaši odpověď a zdravím.

PLECHÁČKY

Dva plecháčky na čaj i na kávu – a vždy na cestách s námi.
V Jeruzalémě v hostelu Petra. V Havaně na stole v pokoji Domu malých rolníků.
V Třebíči. A v Kostelci nad Orlicí. Nejčastěji tam.
Nejprve U kapličky, později v penzionu U splavu.
Slyším za sebou zabouchnutí dveří od kuchyňky na chodbě – vždy, když jsem připravovala snídani. Slyším zaťukání na dveře: „Už jdu!“
Když se zalévala káva, plecháčky pálily na rtech.
Nad nimi pára otázek.
„Tak kam půjdeme?
Do Potštejna, kolem pštrosů a podél kolejí do Vamberka, pro okurky za Jaromírem Jakubcem, ke studánce, až k Záměli – sednout si v malovaném altánku s Cipískem a Mankou, na zříceninu hradu Velešov, do kosteleckého parku k zámku - tam, co býval růžový keř, k terase starého domu u náměstí, kde vždycky skoro vykřikneme: „Hele to je Jeruzalém!“, nebo půjdeme jen tak?
Kam dnes?

U ANTUŠKŮ

Ukazoval jsi mi to místo – poslední dům v Komenského ulici. „Tady se říkalo U Antušků, sem jsem chodil nakupovat s babičkou, chodili jsme sem strašně rádi…pan Antušek byl cukrář a perníkář. Pak tu byla prodejna mléka – Pramen. Vidíš - a teď tu oba sedíme ve vietnamské restauraci!“

ZASE TY DOUDLEBY

Kousek od kosteleckého splavu, od mostu, který má zábradlí na jedné straně. Míjíš doudlebské zahrádky. A před jednou vždy postojíme. Je postava „pionýra“ za plotem ze dřeva nebo z plechu? Krásně obarvený pionýr, i když na něj padal rok déšť a sníh. Léta tu stojí chlapec bez šátku, zato ale s kšiltovkou a typickým pozdravem. „Když můj táta v Písku šátkoval, byl jsem na něj strašně hrdej, i na jeho vyznamenání z války“, prohodíš jen tak, mimochodem, a už jdeme kolem další zahrádky, nádherné, malé a kvetoucí – vešla se do ní
i kůlnička, která má za skleněnými okny rozestavěné dřevěné malované houby, a to už jdeme k doudlebské věčně zavřené synagoze. Odtud k Orlici a k Záměli – kolem rozestavěného rodinného domku, před který navezli obří bílé kvádry – je to snad Ytong, říká se tomuhle Ytong? My oba rukama skoro nic neumíme a tohle nevíme. Budoucí domov ještě spí pod ochranou obalu, řeč se stáčí zpět na opuštěného pionýra a Karel si opisuje do notýsku reklamu z bílých kvádrů: „Lidé, zděte!“

ZBYTKY I ZLOMKY

Zbytky látek v prodejnách látek. Maličké vzorníky látek i koberců sešité jako knížka. Otírali jsme do nich inkoustová pera. Minisešitky různých barev, které mi nosila Jana Perglová z chráněné dílny Lemniskáta v Balbínově ulici, sešitky, do kterých „je škoda psát“. Zlomky dortů podávané v krabičkách nebo jen tak v papíru přes ulici z okének cukrárny. „Jako kluk jsem si pro ty zlomky v Písku chodil, to bylo lepší než celý dort, tam byly vlastně všechny dorty – to byla vlastně báseň, nikdy tě nepřepadla nad krabicí nuda, nejhorší, co tě může v poezii potkat, je nuda…“

ZVONAŘKA

Kdo má dnes radost z tramvajové i vlakové zastávky? Jednou jsme potkali na nádraží chlapce: „Víte, já sbírám nádražní znělky!“ To se Karlovi strašně líbilo! A milovali jsme zastávku tramvaje číslo deset –Krejcárek. Byl odtud krásný pohled na Prahu. A potom Palmovku, zastávku na konečné v Braníku, nebo Krymskou, kde stavěla dvaadvacítka, a my dobíhali.
A jednou mi Karel nadšeně volal, tak nadšeně, jakoby přistál v Římě (to když na I.P.Pavlova místo do desítky, která jede rovně, sedl do třiadvacítky): „Já jsem na Zvonařce, já jsem na Zvonařce!“

KREJCÁREK

Ještě není jaro
Ale v desítce je už hezky
Zdalipak v ní pojedeme v máji
Kdy naděje s jistotou si nahlas povídají?

ZE ZAHRÁDKY U HOLANŮ

Tydlitát – víc než devadesátiletý inventář hospody u Holanů.
Do nás se „zapsal“ přáním: „Dovezte mne do hospody U Holanů!“
Sanitka ho místo domů vezla přímo z nemocnice na pivo.
„Ten umí žít!,“ komentoval s úžasem Tydlitátovo přání Karel.
Seděli jsme tu na zahrádce.
Nad korekturami, nad plány, nad notýsky, v kterých přibývaly nápady i básně.
Ze zahrádky jsme vídali novinářku Terezu Spencerovou - právě šla ulicí se psem…
A pak najednou nebyla. A my ji ještě dlouho v té ulici viděli dál.

PERUCKÁ

Jsou ulice, na které nelze zapomenout, i kdybychom do nich vstoupili jednou.
Rok 1975, podzim a stmívání, které rozžíhá v oknech teplé světlo. Díváme se spolu opřeni o cihlovou zeď (padá na ni jak kadeř břečťan) do řady rozsvícených okenic nízké kancelářské budovy před námi. „Asi se za těmi okny někdo učí“, napadlo nás.
Kadeř břečťanu padá na čelo. Zašustil polibek. K té zdi se vracím a slyším: „Půjdeme se ještě podívat tam, kde se učí?“