literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

TICHÁ VODA BŘEHY MELE

Kája Kloboučník patřil k jedincům, u nichž se člověk podivuje, jak mohou být dětmi svých rodičů. V brýlích se zlatými obroučkami a s vlnitými světlými vlasy sčesanými dozadu vypadal jako neviňátko; ve skutečnosti to byl recesista a původcem většiny neplech ve škole. To jeho mladší sestra Kamila reprezentovala své rodiče jak se patří.

Paní Kloboučníková byla křehká, modrooká plavovláska a nosila stejné brýle jako Kája. Vždycky vypadala, jako kdy si z vlasů právě sundala natáčky. Úřadovala prý někde v sociálních službách. Pan Kloboučník byl pán s vysokým čelem s prořídlými plavými vlasy a přísné pobledlé tváře. I on nosil stejné brýle jako Kája. Pracoval jako inženýr v jakémsi výzkumném ústavu. Trochu jsem se ho bál. Říkalo se o něm, že je to nadmíru pobožný člověk, a snad i proto působil jako mravokárce.

Když nás jednou po vyučování pozvala Kamila k nim domů, zjistil jsem, že pan inženýr opravdu pobožný byl. V jednom z pokojů jejich velkého bytu stál u stěny oltář se dvěma vysokými mosaznými svícny s kostelními svíčkami a před ním klekátko, potažené sametovým koberečkem. Nad oltářem dominoval velký kříž s Kristem, na stěnách visely pochmurné olejomalby svatých včetně Panny Marie. Puch kadidla v pokoji udržovaly těžké závěsy na oknech.

Zíral jsem na tu svatyni a nechápal, jak může být Kája synem svého otce. Nebo snad právě proto?

Kája byl stále rozevlátý. Hlavu mírně zakláněl, takže to vypadalo, že má delší vlasy, nohavice kalhot měl nad kotníky a při chůzi se pokaždé lehce zhoupl. Díky čtení o divokém Západě se slušně naučil anglicky. Sotva ho tahle vášeň přešla, vrhl se na japonštinu. Prohlašoval, že po maturitě odjede do Japonska a bude tam chovat bource morušového. Ukázal nám dokonce učebnici japonštiny. Byly tam samé klikyháky, takže jsme ničemu nerozuměli, a hlava nám z toho šla kolem. Podezíral jsem Káju, že i on je z té japonštiny tumpachový, ale on se zachoval jako správný intelektuál. Vybafnul na nás nějakou hatmatilku. Připomínalo to zvuky, jaké vydávala gramofonová deska, když jsem s ní naschvál točil pozpátku.

Pak nás Kája dorazil dotazem, zda jsme si též povšimli, že tenhle východoasijský jazyk je zvukově spřízněn s jazyky altajskými. Nejlépe se ovšem předváděl coby autor všelijakých hlášek. Stručně a moudře v nich vystihoval stav mysli člověka a jeho věcí. Pravda, při výběru slov nelovil ve vznešeném slovníku, využíval spíš lidovou tvořivost, což mu budiž ke cti. Odměnou mu za to byl záviděníhodný dav dychtivého posluchačstva, který se kolem něj houfoval.

Dodnes je klasický jeho citát:

„A je po prdeli!“

Traduje se, že ho Kája pronesl po úspěšné závěrečné zkoušce poté, co roztočil školní brašnu jako laso nad hlavou a mrštil s ní do kouta.

Kája povýšil slovo prdel na svou životní filozofii. Prohlašoval, že prdel je chrám, kam se všichni posílají, všechno se tam vejde a že lidstvo v něm nakonec šťastně skončí.

Já, slyšíc jednou ono proroctví, jsem si vzpomněl na bratrance z Napajedel Bedřicha, alias Samoklofa. Bedřich si tu přezdívku vykoledoval díky tomu, že tak říkal kovové slepičce, která po natažení klíčkem klovala do země, jako že zobe zrní.

A tak když náš Kája své filozofování zakončil prohlášením:

„Moji zlatí, boubelatí,“ a zanotoval: „a po prdeli jel…“, vyhrkl jsem: „… až do Napajedel.“

Jen taktak, že mi ještě nevyklouzlo: náš milý Karel.

Kája zavětřil konkurenci. Bylo by samo sebou jinačí, kdybych mu o těch Napajedlích řekl jen mezi čtyřma očima, ale já to vyslepičil rovnou před vším posluchačstvem! S předstíraným klidem se na mě Kája zadíval, a pak se nás dotázal, zdalipak víme, proč je v onom chrámu zvaném prdel tma. Měl jsem nutkání se přihlásit, ale raději jsem jako ostatní mlčel.

„No přece proto, že tam nejsou okna,“ prohlásil filozoficky.

Hleděl jsem mu do tváře a v duchu jsem se pochválil. Vytušil jsem, že on si asi myslí, že Napajedla jsou moje konečná, a tím pádem že mu nebudu konkurovat.

Za pár dní před hodinou tělocviku za mnou přišel do šatny a že prý chce se mnou něco probrat. Než prozradím, o co šlo, musím předeslat tohle. Kája byl „kvůli očím“ z tělocviku osvobozen, takže zůstal oblečený, zatímco já byl jen v trenýrkách a v tílku. Takhle vymóděn jsem měl sám mindráky - a teď si přijde milostpán s těmi svými zlatými brýlemi a ulízanými vlasy!

Však se také Kája náležitě pokochal mým zjevem, než spustil.

„Lvíčku, ty jsi věděl, proč je v onom chrámu zvaném prdel tma!“

To mě překvapilo. Došlo mi, že jsem ho těmi Napajedly asi dost ranil. Že já nemlčel, durdil jsem se na sebe.

„Ano,“ přiznal jsem nerad.

Kája posmutněl. Chvíli postával, kývl hlavou a pak tiše odešel.

Proč já, idiot, jsem to přiznal! V hodině tělocviku jsem nestál za nic. Po laně jsem se nevyšplhal a přes kozu jsem se převalil jako žok.

Dlouho pak o Kájovi nebylo slyšet. Po prázdninách jsem se dozvěděl, že přestoupil studovat na jazykové gymnázium. Takže on to s tím bourcem morušovým myslí opravu vážně, vzpomněl jsem si na jeho plány do budoucna.

Káju jsem zase uviděl až několik let po maturitě. Seděl jsem v kavárně Fénix u kávy a minerálky a četl noviny, když jsem uslyšel povědomý hlas. Nenápadně jsem se otočil. U stolku poblíž seděl Kája Kloboučník a při placení hlasitě rozmlouval s číšníkem.

Kája se vůbec nezměnil. Vlasy měl sčesané dozadu, na nose brýle se zlatou obroučkou. Když odcházel, udělal mi radost - nohavice jeho kalhot byly stále nad kotníky.

„Kájo,“ oslovil jsem ho.

Kája se zastavil a zvolna se otáčel.

„Napajedla!“ zahalekal, když se na mne dostatečně vynadíval.

„Chrám!“ opáčil jsem.

Vmžiku seděl vedle na židli, popadl mě kolem ramen a stiskl mi ruku.

Z následného povídání se mi skoro zavařil mozek. Ale to důležité si pamatuji dodnes. Kája na univerzitě vystudoval přírodní vědy, seznámil se tam s Kubánkou z Havany a během studia se s ní oženil. Po promoci oba odjeli na Kubu, kde se jim narodil syn Carlos, kterému říkali Carlito. Na Kubě se Kája zajímal o orchideje, dokonce o nich publikoval několik studií. Pak ho nadchl plán mladých horlivců, kteří se rozhodli vymýtit na ostrově negramotnost, a přidal se k nim. V době volna vyjížděli archaickým autobusem na venkov, kde učili vesničany číst a psát. Podle zápalu, s jakým to Kája líčil, jsem nepochyboval, že mise těch nadšenců byla korunovaná úspěchem.

„Když se aspoň několik lidí dokázalo podepsat a přečíst pár vět ze slabikáře, vyvěsili jsme na návsi prapor s nápisem Territorio libre de analfabetismo,“ jásal Kája, jako by ten prapor i s rolníky stále viděl před sebou. „Pak jsme s klidem odjeli na další štaci.“

Nechtěl jsem ho rušit ve vzpomínkách, a proto jsem raději mlčel.

„Milý brachu, zdalipak víš, proč v onom chrámu zvaném prdel ta okna nejsou?“ navázal jakoby nic na náš dávný rozhovor.

Samozřejmě, že jsem to věděl. Ale neřekl jsem to. Zvoral bych to, jako tenkrát v šatně před tělocvikem, a zase bych si vyčítal, že Kájovi konkuruji.

„Pomohu ti, milý příteli,“ řekl Kája. „Copak se nám to z chrámu občas ozve?“

Zarytě jsem mlčel.

„Summa summarum, ona filozofická věta zní: V prdeli je tma, nejsou tam okna, i kdyby tam okna byly, prdy by je vyrazily!“

Kája uvolnil ruku zpod brady a dal mi pořádný štulec do zad.

„Ty jako slušňák můžeš říkat větry,“ pokračoval. „Ale je to falešné. A filozofie nezná faleš. Zalekneš-li se slov, která obecenstvo pokrytecky pokládá za sprostá, byť si v nich libuje, pak nejsi ten správný muž. Úděl filozofa je hlásat pravdu slovem i skutkem, ať se děje, co se děje!“

„Prdy! Prdy!“ syčel jsem Kájovi do ucha, abych mu své filozofické schopnosti dokázal.

„Tak je to dobře, milý Lvíčku,“ uznale mě poklepal po zádech. „Teď i ty můžeš kráčet ve šlépějích svatého Augustina, jenž byl, jak nejmenovaný světový umělec tvrdí, svými prdy proslulý. Víš, kolik odrůd prdy mají?“ položil si řečnickou otázku. „Nespočet. Vyjmenuji jen prdy lidské a zvířecí. A což teprve jejich chemické složení! To by bylo na dlouhou diskuzi…“

Dnes na Káju už jen vzpomínám. Ta tam je šance zaposlouchat se do jeho filozofování. Tenhle výjimečný žák, student a člověk se nedožil ani třiceti let. Od Kamily jsem se dozvěděl, že zemřel na následek choroby, která měla cizokrajný původ.

„Kája je už v nebi,“ oznámila mi Kamila klidně. „Jsi taky rád?“

Rád?! Rád?! Jak můžu být rád?! Omlouval jsem Kamilu jen tím jejich zatraceným domácím svatostánkem.

„Do prdele!“ zařval jsem do nebe a ještě dvakrát jsem to zopakoval, aby to tam nahoře Kája dobře slyšel.