|
na další stranu
Marta Ehlová
RÁDIO LUXEMBOURG
Nebavilo mě chodit se spolužáky z gymnázia na výjezdní fóra, jak tyhle výpravy do hospody zašifroval Rajský. Jen jednou jsem se nechal zlákat a prachbídně to se mnou dopadlo. Rajský, Horejsek, Daňsa, Čejka, Barvínek i Kůs tvrdili, že jsem smíchal, co se dalo, a údajně jsem pak měl dost vyvádět. Kluci určitě přeháněli, ale v něčem měli pravdu. Pár dní mi bylo špatně a pobledlý jsem se ploužil jako duch.
,,Lvíčku, jdi si pěkně na hodinu švédštiny,“ doporučili mi spolužáci, když se zase chystali do hospody, a Rajský mě soucitně poplácal po tváři. Tady musím vysvětlit, proč mi spolužáci tak říkali. Začalo to v první třídě. Paní učitelka mě jednou místo Leon oslovila Lvíčku. U prvňáčků tím způsobila ohromné veselí, děti radostně třepotali rukama a ze zadních lavic někdo napodoboval lví řev. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Lvíčku.
Rajský měl pravdu. Učil jsem se švédsky. Ale když jsem nad učebnicí švédštiny neseděl, rád jsem si doma jen tak přemýšlel a všelicos vymýšlel. A když jsem nepřemýšlel ani nevymýšlel, na rádiu jsem vyladil stanici Rádio Luxembourg. Hráli tam totiž samé skvělé americké hity. Uvelebil jsem ve fotelu u aparátu, zavřel jsem oči a poslouchal. V takových chvílích jsem chápal významu slova ráj. Textům písniček jsem nerozuměl. Tušil jsem, že jsou o lásce a o něčem podobném, a básnil jsem k nim vlastní příběhy. Taky jsem si představoval, jak ti zpěváci asi vypadají. Z jednoho zahraničního časopisu jsem znal jen podobu Elvise Presleye. Když hlasatel v rádiu uváděl jméno zpěváka, strkal jsem hlavu až k reproduktoru, abych to jméno zachytil. Ten člověk to ale vždycky tak zadrmolil, že jsem mu nerozuměl ani slovo. Tak jsem dostal nápad. Své idoly si vypodobním sám. Pořídil jsem si k tomu sešit, zakoupil jsem barevné pastelky, násadku s perem a černou tuš, a dal se do díla. Co list v sešitě, to zvěčněná podobizna zpěváka, někdy i celá jeho postava, samozřejmě extravagantně vymóděná. Jak se mi dílo dařilo, své kreslířské umění jsem zdokonaloval; kresby zpěváků jsem doplňoval vším, co jsem považoval za americké; například mrakodrapy a na nich křiklavé reklamy s nápisy Cowboy, Whisky a Rock and roll (víc jsem toho tehdy z angličtiny neznal), nebo jsem k postavě zpěváka nakreslil auto – takového prapodivného bouráka s ploutvemi vpředu a vzadu. Přiznávám, že auta v mých sešitech dopadala nejžalostněji. Přesto jsem byl spokojený; neseděl jsem u rádia jako pecka jako Rajský, Horejsek, Daňsa, Hamšík a Kůs v hospodě, ale tvořil jsem! Skvělý pocit mé ambice sunul ještě dál. Pociťoval jsem nutkání hodit na papír to, co při poslechu hitů prožívám. Netuše, jak velké sousto jsem si naložil, zakoupil jsem si další sešit. Tentokrát mi stačilo jen pero, obyčejná tužka a červená pastelka. Tou jsem se rozhodl své prožitky zvýrazňovat, jakože jsem na vrcholu blaha. Uvelebil jsem se ve fotelu, naladil jsem Rádio Luxembourg, a s otevřeným notesem na kolenou a s perem v ruce jsem nedočkavě nedutal. Když se z rádia ozvala znělka a po ní hlasatelova kaskáda američtiny, celý jsem se trémou rozechvěl. Až když se ozvala rytmická hudba se šťavnatým doprovodem kytary a přidal se zpěvákův podmanivý hlas, malinko jsem se uklidnil. Přesto jsem si sám se sebou hned nevěděl rady. Co mám napsat..? Nevím, jak dlouho jsem jen tak seděl, svíral v prstech pero a civěl na čistou stránku otevřeného sešitu. Pak jsem se přistihl, že na první linku píšu Nádherné!!! A ty vykřičníky jsem obtáhl červeně. Konečně jsem se osmělil! Konečně jsem poodhalil své překypělé nitro. A tak jsem v osmělování pokračoval dál. Úžasné, Báječné, Senzační…, vše umocněno třemi (někdy i více) vykřičníky. Mezi vrcholy mých prožitků patřila věta, kterou jsem si zapsal při poslechu Elvise Presleye: On mluví (s pěti červeně obtaženými vykřičníky). No, zkuste napsat, jak vyšilujete nad rockenrolem Elvise Presleye, když k tomu přidá i pár mluvených slov!
Časem jsem se v Rádiu Luxembourg zabydlel. Jeho hlasatele, zpěváky i zpěvačky a muzikanty jsem znal téměř důvěrně, oni jako by znali zase mne. Tahle krystalizace našich vztahů dospěla jednoho dne k vrcholu, ke zlomovému bodu v mém životě. Rozhodl jsem se totiž, že pro Rádio Luxembourg složím vlastní hit. Pravda, netušil jsem, jak velkou kládu si tím na svá bedra naložím. Ale budiž, řekl jsem si, však já všem těm Rajským, Horejskům, Hamšíkům, Daňsům a Kůsům, i těm v Rádiu Luxembourg ukážu! Múzy Hudba a Poezie mi házely klacky pod nohy, ale já jsem nad nimi lišácky vyzrál; předstíral jsem, že si do sešitu jen tak něco čmárám, a ony to považovaly za věc pro veřejnost neškodnou. Tak jsem z toho souboje vyšel jako opravdový rek. Posuď sám, čtenáři.
,,Hej bába ryba,
hej bába ryba,
jes myj bejby nou.“
(Text se podle libosti opakoval).
Hit jsem nazpíval a jeho melodii jsem brnkal na klavír (nejsprávnější říz by měl s kytarou, ale tu jsem doma bohužel neměl) a nahrál na magnetofon značky SONET DUO. Předtím jsem hit podle vzoru hlasatelů z Rádia Luxembourg uvedl a své jméno jsem jaksepatří americky zadrmolil. Důležité bylo, že hit Hej bába ryba jsem zařadil do vysílání stanice Rádio Luxembourg. I když rádio o tom nemělo a dodnes nemá ani tušení… Ke své velké škodě.
|
