|
na další stranu
Zora Wildová
JENOM SAMÉ VTEŘINKY
Dostala jsem náramné náramkové hodinky,
jenom samé vteřinky.
A to je tedy nějakého tikání!
Neboť tyhle hodinky umějí jedině tik, tik, tik
tíkati
jako ptáček nesmělý zobáčkem titěrným,
nedokáží však nikterak
slůvko tak, tak, tak
s patřičným důrazem na a a a
náležitě nahlas skandovat.
Totiž i kdyby se potrhaly,
tak ani to pouhopouhé tak tak,
to sotva ochotné a slyšitelné přitakání,
ze sebe dosud zřejmě ještě nikdy nevydaly.
Asi ho vůbec neznají.
Ani ze záruční opravy.
Proto mě hůř než nejhorší počasí
teď pronásledují rozmanité,
ba i velmi ne(v)hodné ne(v)časy,
které se mnou v ničem,
zejména však v čase,
až kategoricky nesouhlasí,
jelikož ten u nás bývá měřen,
a to mi tedy věřte, že nijak přesně,
jen když si vzpomeneme
natahovanými,
a přesto stále kratšími a kratšími hodinami!
Takže jestli potom nejsou lepší ty staré,
ty už trochu omrzelé, ty už naprosto de mode,
ty už veskrze archaické,
ty, co mají ale stále práci,
ty, co jsou víru doby nepřestajný motor hnací,
ty coby poušť Gobi, kam vítr, tam písek
přesýpací.
BRÝLE
Nejzvědavější z mého já
jsou na mém neprůbojném nose
dokonale vyčistěné, podnikavě vyleštěné
a pronikavě zahleděné brýle.
Neboť ony jsou ty první, kdo musí všechno vidět.
A shledat přinejmenším za značně překvapivé.
To ony vybírají mému pohledu i životu ty správné cíle.
To ony se na mé tváři tváří
tu moudře, tu pošetile.
A když na to přijde,
rovněž se rády něžně orosí
a popláčí si zjihle.
Zatímco oko, krčící se v jejich stínu
a o obraz světa tak vcelku málo zasloužilé,
mžiká provinile
a hýčká spíše vnitřní vize.
A čeká, až co na něj zbyde.
Až co mu k hlubšímu prozkoumání přenechá milostivě
jakési sklíčko arogantně uhrančivé
a přehánějící jenom tolik, kolik dovolí lékařem předepsaná dioptrie.
NIKDY NIKDE NEPŘEKÁŽET
Až budeš kolem mě opět nevšímavě kráčet,
dej prosím hlavně pozor,
ať mi aspoň moje úspěšnější,
mé pružnější a družnější druhá já,
mého nejlepšího strážce,
moje nejoddanější, nejvěrnější a nejhbitější páže,
příliš surově nepošlapeš!
Ten s mého čela svátý mráček,
jenž dokáže slunce zhášet
a pak se v sobě sám sobě beze stopy ztrácet,
do veselí chmury vnášet
i slzy pláče shovívavě snášet
či jako do fuku vzduchu jen několika tahy vločkou saze načmáraný uličnicky neposedný
a roztomile potměšilý z kusu blázna rošťák šašek
snadninkým rozmazáním neustále lehce
ztrapňovat se,
totiž co bylo dlouhé, odbýt v lapidární zkratce,
kdežto co se zdálo krátké,
nad tím bez konce rozplývat se;
a taky při zemi se ušle vláčet
nebo naopak po kolmých stěnách
holými prsty až na vrcholek natotata vydrápat se,
jenomže bez pevné opory se zase rázem skácet,
a ač těžce zraněn, vůbec nekrvácet,
pouze si chvilku trochu sklesle poležet
třeba při čekání u tramvaje na zastávce
nebo jako parádně sťatý
vyválet se v každé louži, v každé špíně,
v každém blátě,
a leckdy přímo v jízdní dráze,
zapomínaje, co je při tom v sázce,
ale sotva povoz zarachotí ještě kdesi v tetelivé dálce,
znovu čile vstát
a ke svému místu, ke své přikázané značce
nejhustším davem bezohledně prodírat se,
avšak aniž by si troufl o někoho otírat se,
natož, bože chraň a nedopusť,
do kohokoliv lokty vrážet...
prostě, co dovede být vždycky u všeho
a zároveň nikdy nikde nepřekážet.
A přitom k slzám tak málo stačí
Tedy jestli právě tohle není k pláči,
že si tu zrovna pro mě oči nevypláčí!
A přitom k slzám tak málo stačí!
Vždyť je ani štěstí, ani radost, ba ani smutek nepotlačí...
Vždyť tyhle speciální velké horké hořké kapky
jsou jen nahodilé místní vodní srážky
ať s nebo bez zarážky,
jen čirý dezinfekční roztok doporučovaný pleti
na vyrážky,
jsou to jen slané splašky
s povrchu nehezky sešklebené tvářky
ať s nebo bez přetvářky,
té nejskvělejší hráčky mnohdy hodně kruté,
leč již taky značně obehrané tragifrašky.
|
