literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

NÁŠ NEJNITERNĚJŠÍ SVĚT

Co by asi tak každý z nás v sobě našel,
kdyby si do svého nitra
na procházku nebo průzkum zašel?
A kdyby si na téhle odvážné objevitelské výpravě
čistě za poznáním
zajel i do vzdálenějších,
i do těch chirurgicky nejnepřístupnějších krajin,
i do těch ani školním vzděláváním,
ani bolesti pouhým podprahovým pošimráním
mu dosud nezjevených tkání?

Předně ledva by bez odporu
nějaké méně ostražité strážnice
proklouzl, naprosto neinvazivně,
skrze svoje trojvrstvé vnější hranice,
zjistil by, že se dostal de facto do ciziny.
A náramné divočiny.
Kde je to samá krev.
Kde červená teče potokem
jako kečup v céčkové filmové kovbojce.

Až by mu mohlo připadat z té nenadálé hrůzy,
že není tak docela ve své kůži.
Jako by tu na něj zpoza buku
(ne)stabilně tlustých plátů podkožního tuku
pobaveně juk´
jemu zbla nepodobný živočišný druh!
V němž vládne zhola jiný duch:
v němž vzruch stíhá vzruch,
dokud nevypukne akce,
dokud nenaskočí proces práce,
dokud se součtem i násobkem násobku dílčích vzpruh
nerozproudí vskutku vzrušující ruch.
Jistojistě zděsil by se,
co všechno se pak mele v jedné mele v jeho těle,
jakkoliv konejšivým zaklimbáním,
např. v kuchyni na kanapi
                      po kaloricky vydatnější stravě,
již příjemně znehybnělém.

Kde by si však za něco málo chvil
dojem ze svého vlahého, vláčného a žírného
a ve všech parametrech a ukazatelích
plus minus vyváženého
a suverénního vnitřního životního prostředí
razantně opravil.
Neboť by ho na tomto snad ne zase tolik
nepřátelském území
záhy detekoval všudypřítomný samorostlý drobný,
leč umný a dělný lid,
jenž se již předhání ho uvítat, pohostit a uzdravit
ze zrovna naň doléhající skleslosti a únavy.
A ten jenom němě zírající
vetřelec do svého soukromí na buněčné úrovni
by musel blahosklonně připustit,
že zřejmě bude v jeho zájmu využít ty miliardy
rozmanitých šikovných a ochotných liliputích bytostí,
které mu bez jeho vědomí
a zcela ve své režii spokojeně otročí;
co na tom, že ať ve dne, ať na noční,
                      ba i o čase vánočním,
program mají dycinky velmi náročný.
Vždyť se pro svou firmu rády plahočí
i ty, jež fachají na zácpě či na moči
v podceňovaném, opovrhovaném a vysmívaném
                      ústrojí vylučovacím…,
i ty, které obsadily všemu nadřízené
                      centrální orgány,
co svým rytmickým hip hip vrchnostenským
                      povzbuzováním
a převážně nevyžádanými radami
systematicky řídí a kontinuálně pohání
její extrémně dlouhé a spletité
biochemické pochody,
ten všeobecný a setrvalý šrumec,
ten na první pohled
                  nepřehledný binec tady všude,
a přesto vysoce organizované organické kolotání,
ty sofistikovaně secvičené činorodé davy,
jež nezahálí,
ani když se nyní,
a nejspíš aniž by ony o tom měly zdání,
po gáblíku líně válíš v kuchyni na kanapi…

Proto, člověče, pohleď sem, jak vypadá,
pokud si ho domýšlivě nebo prostoduše nezidealizuješ,
tvůj nejniternější svět.

Který tě na revanš, marná sláva,
rovněž občas nepoznává.
A že pro tebe co on činí,
činí nikoliv bez přispění tvé aspoň z poloviny
                      spoluviny.
Jen pomni, jak brutálně ho mnohdy rožníš
na svých zpravidla přepálených seberealizačních,
vztahotvorných a post emočních ohních!
A potom, brr,
ještě z nich těch fujtajblových, jedovatých,
                      zhoubných zplodin,
jimiž svůj léty vymrskaný substrát
                      zaručeně nezúrodníš!
Nebo z každé tvé krize
            nový katalog vrásek, šrámů a jizev,
který ti dříve či později věrně zkopíruje do tváře
s poznámkou, že ty se s ním taky pranic nepářeš.
A co si toho na něm vydupáváš mermomocí!
Zatímco on si plní svoje povinnosti
                až s určitou servilností,
třebaže ti semhle támhle předvede
i co se mu přes maxi snahu
            o optimalizaci tvého zdravotního stavu,
co se mu k uzoufání nevede a nevede.
Ovšem spolehni se,
že při tom evidentním selhávání
                      svého i tvého fungování

ani jeho jinak geniální mozek nehodnotí,
komu a proč a za kolik že to slouží.
A že ať jsi kdo jsi zvenčí, nermoutí se,

že si tu jeho obětavou péči,
                      byť od smrti nevyléčí,
že si ji, přísně vzato, vesměs zaslouženě
                      vůbec nezasloužíš.