na další stranu
Zora Wildová
JEN SI MĚ OŤUKÁVÁ
Tento déšť,
jenž o střechy města ledva poštěrchává,
se dnes ve slušnosti přímo překonává,
když si mě jen tak lehce mživě
přes promáčený kabát oťukává.
A já, také ke zdvořilosti vychovaná,
se mu za to klaním, záda do hrbata.
Déšť jemným sítem prosívaný,
padá na svět z božích prstů
ledabyle vyluskaný.
Vlastně pouhopouze poprchává.
Každá kapka vody
z nebe pomaličku,
bolestivě,
vyhnisává.
NA RAMENOU SE MI VYPLAKAL
Vítr mě i svět kolkolem
bral už dva dny dobře informovaným rádiem
správně zvěstovaným frontálním útokem,
a třebaže mi domů zbývalo jen pár kroků za rohem,
než jsem se tím furorem jaksepatří ve formě,
tím zrovna dopuštěným božím dopuštěním přírody
prodrala až ke dveřím,
než mi skoupý okraj střechy
poskytl svoje krajně iluzorní přístřeší,
déšť všechen života žal
právě mně na ramena vyplakal.
Na můj nový zimní plášť,
který jsem si řídila, aniž bych se cenou řídila.
Aniž bych na něm já, šetřilka, šetřila.
A který ten hořký pláč velkými doušky
jako sladkou limonádu polykal,
aniž by se ostýchal,
aniž by se jakkoliv zdráhal přijímat,
co se mu v množství prakticky neomezeném
zcela zdarma naskýtá...
Nebo aniž by aspoň trošičku, aspoň ze slušnosti zavzlykal.
Či si pomyslel, zda tou vydatnou nebeskou zálivkou
neutrpí jeho sice údajně kvalitní,
ale přece jen a pouze pozemský materiál?
A zda fazóna, aktuální módou pro tuto sezónu plně
oprávněná,
nebude tímto poněkud předčasně morálně i fyzicky zpochybněna?
A jak dlouho pak,
pověšen mimo službu v předsíni na věšák,
bude muset bez sebemenšího potěšení z tvarů a tepla mého těla
zvolna, pozvolna usychat?
NEMUSÍM SE ANI Z OKNA VYKLÁNĚT
Jakmile déšť rozezvučí parapet,
nemusím se kvůli tomu,
kdo přichází s takovým randálem,
ani z okna vyklánět.
To pan lijavec
na podpatcích z vody
po plechu za rámem stepuje ostošest,
každá kapka kapku přidupne
a odskočí divoce mně na boltec.
Až z toho mám v uchu povodeň.
A přesto úhor a poušť zároveň.
Avšak tento pocit smíšený
nebude vjem pouze slyšený,
neboť k sluchu v suchu
za zdí ze skla schovaného publika,
ten monotónní virvál,
ta břeskná a skočná a jako myš mokrá muzika proniká
na to drámo světu podávané v tak vášnivě,
v tak odvázaně křepčících kapičkách,
jenže naštěstí po pouhých kapičkách,
i kapičku posměšně shlížejícíma očima.
BEZ BUBNU A BEZ PALIČEK
Přemýšlím nad naší ulice
mistrovsky mokrým do mokrého vyvedeným akvarelem,
zdali musím ven právě teď,
když déšť lijavec svět tak hořce lituje.
Aniž se o neštěstí zmiňuje.
Proto zkoumám ve shodě s oknem,
prší-li šikmo nebo rovně?
Anebo pouze hodně?
A s jakou tenhle bubeníček
bez bubnu a bez paliček
virbluje naproti po střeše
to svoje sveřepé
netěš se, netěš se, netěš se,
zmokneš jako posledně,
jen běž
a přesvědč se, přesvědč se, přesvědč se!
JAKO ULITÝ
Déšť venku na mě jako vždycky důkladně nachystaný,
zas i dnes do mě šije,
zas i dnes šije do mé šíje
svými prťavými pěstičkami.
Ale copak za to mohu,
že je v našem kraji zvykem pršet shora dolů?
I do vlasů mi vjel. A všemi deseti!
Ne, nejméně všemi pěti tisíci pěti sty a padesáti!
A ještě jedním ne(s)mírně lechtivým pokušitelským pramínkem,
co mi pak ukrutně studivě vnikl za límec,
ten usmrkanec mazánkovsky navztekaný.
I na ramena mi padl jako ulitý.
Jako ptáček v tu ránu zabitý.
Jen vítr nasadil tón maloučko ulítlý...
A já očima barvy nedozrálý lískový oříšek,
pro případ nouze do kapsy ulitý,
hledím pohledem k zemi přibitým
a opatrně překračuju šnečí ulity
svou mokrou cestu si vodou crčící po silnici
vlastní slinou razící.
|
