literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

PŘESTO MĚ NEDOKÁZALA ZASTAVIT

Poprvé to byla dost možná náhodná
a docela běžná dopravní nehoda:
ta cesta výhradně pro pěší
mi tehdy naprosto bezhlavě vběhla do cesty.
A to v místě, kde jsme ani jedna neměla kam
před tou druhou uhnout či uskočit.
Nebo kudy ji obejít.
Ale zatímco jí se při tom nestalo vůbec nic,
já se stala trvalou obětí převahy její fyzické povahy
i zjištění, že po ní se dá nejsnáz dostat od nás do Prahy.
A z obou příčin s vleklými následky.
Protože kdykoliv jsem se na ni pak odvážila vykročit,
ona se mi svou nezanedbatelnou délkou
i neschůdným okolím
postavila do cesty.
Přesto mě nedokázala zastavit.
Přesně naopak,
byť jsem musela přistoupit na její podmínky.
Jaké, to pochopí,
kdo nerad šplhá na hory.
Nestála však o to ihned mě od sebe odradit.
Ipoložila mi pod nohy neširoký, leč pohodlný chodníček
do obloučků vyskládaný ze žulových kostiček
a že mě po něm povede, jak nejlépe dovede,
za svými půvaby, jimiž si mě touží podmanit.
Totiž jevit se mi tou pro mě jedině správnou.
Jelikož světa trochu stranou.
A větrem mi svědomitě umetanou.
A asi taky proto mně potom tak štědře dopřávala
do libosti po ní šlapat, dupat, skákat
a smirkovat ji svých bot hladkýmia poddajnými podrážkami,
a stále víc a víc mi hořet za patami.
Aby mně co nejrychleji ubíhala.
Aby mně utíkala,
ač se posledních sto let pohybu zdárně vyhýbala.
Cesta, která je všecko jen ne rovná,
ale jak ta si mě uměla podle sebe srovnat!
Cesta, která svým sklonem i svými sklony
mně pramálo nakloněná.
Cesta, která si našla cestu,
jak si na mně vynutit přijmout její vinutí.
Cesta, která mi otevřela oči,
aby mi došlo, jak to na ní chodí, když se po ní chodí.
Když mě tam samotnou za noci úzkost pro ni
bezcitně po ní honí.
Nebylo by ovšem fér,
nepřiznat, že mě šlo nejen o počet a rozměr jejích děr
a jí, aby si navždycky zachovala svými předchůdci
jí bezpečně prošlapaný směr,
i svůj zděděný post romantický charakter,
svůj terénem jí propůjčený profil,
i s jeho čas od času listím, sněhem, ledem a spěchem
chodcům namydlenými schody,
kde před pádem nezachrání ani panické ručkování
po zábradlí, jež ze soucitu nabídla mi.
Cesta, která by celkem ušla, kdybych ji už celou ušla
a nebyla z ní už nyní kolikrát až k smrti ušlá.
Cesta, která mě ještě stále čeká.
Cesta korunami stromů zastřešená,
avšak nikým nestřežená.
Leč osudem mi nastražená.
Cesta, která si mě stopla
a doléhajícím hlukem města špitla, no tak hopla!
Cesta o dvou počátcích a dvou koncích,
které pouze ona umí jak rozdělit, tak spojit.
Cesta, na kterou oprávněně veškerou zodpovědnost házím
za to, čím vším jsem si musela projít na ní
za svého života už téměř prošlou anabázi.
Cesta, která se mi často zdávala nepřekonatelně dlouhá,
jenže ouha, teď ve finiši se ukazuje,
že to je zkrátka sakra krátká zkratka.
Která má od startu zdravě našlápnuto
nikdy nebýt za ušlápnutou.
A proto pokaždé,
když jsem se po ní rozběhla, ona mě doběhla
a dala mi pořádně do těla.

Dala mi to jako titěrnou,
zato ale nezapomenutelnou pozornost od cesty.
Od cesty,
která se mi jenom omylem připletla do cesty.

PODLE VLASTNICKÉHO PRÁVA

Lásko moje, jsem jen tvoje!
Vím to.
A že to mám z toho nejlepšího zdroje.

Tak proč je právník znepokojen,
tak proč je vlastník nespokojen,
když se tím, že si pro sebe nic nenechává,
že všecko jinému přejícně odevzdává,
že se pro druhého všeho nesobecky vzdává,
když se tím podle letitých lidských zákonů základního práva
pouze toho svého poníženědožebrává?

Vím to!
A že to mám z toho nejlepšího zdroje!