na další stranu
Ota Ševčík
Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován
JEDNA DUBNOVÁ NOC
Začíná se snášet sníh
Kdoví kolikátý poslední záchvěv zimy
Co na tom
že je duben
To ty vločky v Jeseníku nezajímá
A je v tom jakási spravedlivost
Štve to všechny
Mladé i staré
Krásné i ošklivé
Ve sněhu mohou mít starosti bohatí se svými fáry
i chudí se svými plechovkami
Hektickou dobu zklidňuje
a vysmívá se všem bez rozdílu
Sníh co padá té dubnové noci
KRÁSA PROTI NEJHORŠÍMU
Nejhorší jsou protahované polední pauzy úředníků
Nejhorší jsou lidé co vždy musí sdělit nějaké stanovisko
Nejhorší jsou spěchající ženy
Nejhorší jsou zácpy na silnici
Nejhorší jsou novinové titulky
Nejhorší je řvoucí zlatá mládež
V tomto světě je Láska
Růže
a Modré Nebe
to jediné co staví hráz zlé šedi
A proto dýchám
JEN TOLIK …
Mám strach ze života
A proto ho žiji
Moje horečky jsou jiné
než ty vaše
A to za co jsem vděčný
jsou taky nejspíš jiné chvíle než ty
za které jste vděční vy
Nechci po vás abyste tomu rozuměli
Jen zkuste pochopit
že mé srdce někdy žízní
Že má duše někdy nerozumí
A že nedokážu být podle něčích představ
Vždyť jsem nenaplnil ani představy svých rodičů
A dokonce i svým jsem někdy vzdálen
Jen tolik bych si přál
zkuste pochopit
že vnitřní svár žáru a ledu nosím v sobě
Že o něm vím
A že most je rozkolísaná lávka
Jen tolik bych si přál
NENÍ TO LEHKÝ
ale není to ani hrozný
na sklonku zimy
pojídám s příchutí bytí hrozny
ráno jsem nula
v poledne hrdina
a večer penzista
Budoucnost oslnivá
pro mně se jistě nechystá
a tak se jen radovat z odlesků dobra
a moudrých myšlenek
uvnitř udusat splín
a dobré dávat navenek
MY TO UMÍME
Skrývat se tělem
A jen chvilkami se objevovat duší
My co jsme postávali na rozích ulic
a věděli že spěchající si nás NIKDY nevšimnou
A NIC SE NEMĚNÍ
I když nepostáváme na rozích
víme
kdy se skrýt
A vy co spěcháte
si NIČEHO nevšimnete
i když jste v klidu
Dva různé archetypy
Jejich setkání se je nemožné
A to je celá podstata sociálních věd
|
