literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

O PODZIMU

Nadnáším slova,
ale co když jim podlehnu?
I to se stává.
Vezmu pak na sebe vinu nevinu?

Neklidná slova nesou úlitbu;
na schodech kazatelny se choulí velekněz,
nechce se přísahat na hudbu,
na bubny bubnů uvázaných na řetěz.

A za nimi roste ještě další podium;
podává se tam jitřní čaj, černý rum,
pelyněk, bič, zákusek, hrst borůvek.

Znachoví a poklekne před tebou atrium,
kde se smrt neuživí a šílí ze struny strun.
Podzim si tě vybral. Nic neřekl jen navenek.

POČÍTAČOVÁ DŘINA

Klávesnice
klade miny, štíhlé vrstevnice;
usvědčuje mě z chyb a překlepů.
Napráská na mne téměř vše,
opustí mě v zemi hor a polypů.
Pak dojde barva v tiskárně,
do fialové se monitor oblékne.
Zůstanu sám na písečně duně,
na dlouhých vlnách v moři Laptěvů;
na kamenných remízcích
za naší vesnicí.

Tu a tam vyšlehnou ohně
nebeských pastevců.

O POSELSTVÍ

Ve srovnání se smrtí,
teď mě nechytejte za slovo,
obstojí perutě labutí,
jestřábů, co věří na světlo,

na volný pád se slovy těsně u sebe
při rozdávání svých pravomocí;
poté se z nich vyklubají andělé -
mají pod palcem, a ne že ne, studny nocí

jasněji hoří modrým světlem v ambitech,
i tam se jim zasteskne po dětech,
co s tebou jen tak pro radost chtěli mít.

Šedobílé znamení vynutí si na zdech;
pak ruce spínají, nádech a výdech,
mezi tím se půjdou k řece mýt.

SLOVA SILNĚJŠÍ NEŽ LÉK

Rozhovor Vladimíra Stibora s Karlem Sýsem

Básníka Karla Sýse znám po většinu svého života. Občas jsme se letmo viděli, o to více jsem četl jeho básně. Ale pár otázek vždycky zůstalo...

Můžete zavzpomínat na pár okamžiků svého dětství, které vás nejvíce ovlivnily?
V roce 1964 jsem navštívil coby student a „začínající“ básník Vladimíra Holana. Ptal jsem se ho mimo jiné na svou lásku – Vítězslava Nezvala. Holan odpověděl: „Propadl se do dětství.“ Tahle slova jsem pochopil až dnes. Myslím, že Holan mu právě tohle trochu záviděl. Dítě totiž může dělat, co chce. Stejně tak jako básník, který se do dětství vrátil. Většina básníků, i těch skvělých, ba nejskvělejších, se totiž k vlastní škodě neustále udržuje v dospělosti.

Jaké životní období bylo pro vás nejpřínosnější?
Rozhodně dětství. Pamatuju si události, které si údajně pamatovat nemůžu. Například příjezd z porodnice – nezapomenu nikdy na zadní okno auta našeho pana domácího, který se uvolil mě dovézt z rychnovské porodnice. Pamatuju se na schody, po nichž mne nesla maminka v kostelecké spořitelně na očkování. Ano, tenkrát se leccos odehrávalo ve spořitelně. Na stěnách byly obrazy – dodnes je vidím jako krásné barevné skvrny.

Jakými cestami jste se dostal k poezii? Nebo si ona našla vás? Vzpomínám si, jak jste jednou prohlásil, že do zahrad poezie se vchází hlavní bránou. Je tomu tak dodnes?
Ovšemže je možné vstoupit i postranní brankou nebo zadních vchodem. Ale básník přece není zloděj, který se k zahradě plíží se šperhákem!
Ještě jsem nevěděl, že je nějaká poezie, a už jsem jí byl obklopen od rána do večera. Babička znala desítky písniček, ale i poněkud nemravných kupletů, a – jak sama s oblibou říkala – „huba se jí nezavřela“.

Určitě jste na své literární pouti potkal několik dobrých přátel. Kteří s vámi putovali kus cesty?
Ano, tenkrát ještě existovalo bratrství básníků. Samozřejmě byla i vzájemně se podporující bratrstva. Jako písecký student jsem šel za Hrubínem, za Holanem, za Seifertem. A věřil jsem, že platí: já básník – ty básník. A myslím, že to tak brali i ti starší a staří, neboť v nás pokračovala jejich už se krátící cesta.

Kdysi dávno se s úsměvem říkalo Co Čech, to spisovatel. Dnes je to asi jiné.
Spisovatelů je trvale spousta, nepovolaných, povolaných i vyvolených. Horší je to se čtenáři. Čeští čtenáři se změnili v sektu, která však nezná ani své členy. Stačí jet metrem – na sto mobilů připadá jedna kniha. A to ještě podle obálek jde v naprosté většině o cukerínové slátaniny. Možná ale, že se jen bojí být sami s vlastními myšlenkami, pokud nějaké mají. Stačí se dívat na televizní kvízy. Dotazovaní znají kdejakou hvězdičku, většinou z amerického nebe, ale hvězdy první velikosti se jim už do hledáčku nevejdou. Je otřesné, když kandidát na výhru se domnívá – a ještě si ani nejí jist – že Máj je obchodní dům.

Před lety jsem pokládal známým literárním osobnostem otázku Co je to vlastně poezie? A názorů bylo nespočet a nejrůznějších.
Zaplaťpánbůh, jen houšť! Poezie je odolná, a přece může skomírat a zajít – na jednotvárnost.
Můžete psát básně na počasí, zatím ještě máme čtyři roční doby a spoustu mezidobí. Ale musíte objevovat v dešti, sněhu nebo slunečním svitu pořád něco nového, o čem se nemluví v televizních předpovědích.

Vydal jste i mnoho básnických sbírek. Můžete je laskavě letmo připomenout?
Já si je ani všecky nepamatuju. Řekl bych, že je ideální stav, když někdo cituje váš verš a vy ho nepoznáte a řeknete si: To trefil dobře!
Beztak rozhoduje první knížka. U mne to byl Newton za neúrody jablek. Bohužel – název byl prorocký, i když jsem byl tenkrát ještě plný mladického nadšení a optimismu.

Žijete v Praze. Mění se její genius loci?
Bohužel. Všechna hlavní města, aspoň ta evropská, vypadají jako přes kopírák. Včetně reklamních sloganů a jiného smetí. Kafkovu a Haškovu Prahu už najdete jen v nejkrajnějším Braníku, kde ještě ne tak úplně dávno bylo možné natočit Hříšné lidi Města pražského. Kdo nepamatuje, ten si plastikovou pestrost pochvaluje, aniž tuší, že ho brzy navlečou do uniformy.

Vraťme se ještě k poezii, je to dar nebo prokletí?
Rozhodně dar. Ano, jsou básníci – a jsou zapotřebí – pro které je poezie prokletí, neboť nedostali právě ten dar. Nicméně i oni touží a to nás všechny vespolek – obdarované i ty, na které se nedostalo – drží při životě.

Děsí mě strach, že málokdo z básníků se vyjadřuje k současnosti. Na východě Ukrajiny teče krev a nikde neslyšíme Koukněte už konečně sednout k jednacímu stolu. Cítíte to stejně?
Kdyby se básník, ale nejen on, ale kdokoli, odvážil vyjádřit se k současnosti jinak, než jak mu přikazuje režimní televize a panstvo na Hradě i v blízkém podhradí, byl by žalářován, což v Čechách už dávno nebylo. V Čechách se každý bojí situace takového Dalibora z Kozojed, který hudl po svém tak dlouho, až ožil teprve ve Smetanově opeře.

Literátem se člověk narodí, nebo se jím díky životním okolnostem postupně stává?
Narodí se básníkem, jak píše Holan: „Už bylo rozhodnuto.“ Životní okolnosti ho už jen ženou nebo naopak brzdí. Básník proto musí spěchat. Radši čekat v cíli než na startu.

Má váš domov pevné hranice, nebo byste dokázal žít kdekoliv jinde?
Myslel jsem si, že bych to dokázal, ale nedokázal jsem to. I v Paříži, která ovšem už není onou Paříží, o níž celé básnické generace snily, jsem se po jediném týdnu pohyboval uvnitř trojúhelníku Kostelec, Praha, Písek.

Co vás na životě nejvíce fascinuje?
Že nedokážeme zjistit, co je za ním. Jedete v metru a víte, že všichni, co jedou s vámi, včetně vás, tu dřív nebo později nebudou. Ale kde budou? A co když už tady jsou, co když za každým stojí jeho budoucí bytost a hlídá ho, utěšuje nebo mučí?

Kam míříte a komu patříte?
Patříme jen sami sobě. Ale otázka je, jestli někam míříme z vlastní vůle, jestli s námi prostě Kdosi nešíbuje.

Často jsem přemýšlel o tom, že někdy nastává čas, kdy lze odejít do hor čínských básníků. Protože tam sedí u ohně a vaří čaj všem příchozím.
Ano, Čína je jeden z mála zbývajících světů, ne-li jediný, kde se ještě může sedět u ohně. A ne posedávat jako u nás a hlídat, jestli už nezačaly Televizní noviny.

Slova, co v nás zůstávají, mají léčivou sílu?
Bohužel nejen léčivou, dovedou také ničit. Dodnes si pamatuju tři čtyři slova, která jsem slyšel a chtěl umřít.

Děkuji za váš čas. Vladimír Stibor

9. října 2023