na další stranu
Vladimír Stibor
O PÍSMU
Zestárneme
a mezitím se naučíme číst mezi řádky;
dotýkat se ryb,
co mluví klínovým písmem,
a pak do kalamáře
na břehu jednoho moře,
co nás vyvrhlo, ale neodsoudilo,
začneme nabírat vodu z toho druhého.
KAM CHODÍ PASTÝŘI
Kam chodí pastýři?
Přece ke stádům.
Kam mají namířeno stáda?
Jistě se blíží k propasti.
A co na to propast samotná?
To kdybych věděl, má drahá,
použil bych visuté žebříky.
Po nich šplhají starší andělé;
ti, co nemohou vyjít sami se sebou.
Také bych rozsvítil koncová světla.
Nezáleželo by na tmě,
na počtu vozů za černou parní krasavicí.
Tu se ohlédneš a řekneš
Dokaž to!
O POČTU OBRAZŮ
Těch obrazů zase tolik není,
jak by se mohlo zdát – je jediná řeka;
svéhlavá bolest, co ve vlnách se pění.
Může za to, kdo ví, ještě nedospělá štika;
tančící mizí mezi kořeny;
pro radost sama sobě potrhá rybáře,
když slibuji jí na věky.
Nechám si tě, nikdy tě nevymažu ze snáře.
Pak rozdělá oheň na břehu;
pomyslí prudce na něhu,
upeče ji mezi kameny v cikánské hlíně.
Zlomí nad ní kříž, štětce, paletu;
vstoupíš-li dovnitř, roztočí ruletu.
Ústupová světla pohasnou i v kině.
O NOČNÍCH KVĚTINÁCH
Až ve tmě
najdu tmu,
tvé dveře otevřu.
Bude to skulinka
jako sněženka;
rychleji než já běží údolím.
Zmizí mi mezi prsty,
než tě dohoním.
CESTA K DAJÁKŮM
Když se tě dotkne,
uloží se do tvé paměti;
paprskem sekne,
vzpomene louže ve své závěti.
Kaluže, ty malé rybníky na cestách,
oči se v nich zrcadlí;
sluneční lampáři harcují po knajpách,
jen tak se nemodlí,
jak se to vždycky sluší mezi tuláky;
slova, co je svírají, posílají do dálky.
|Poté na zakázaných ostrovech
lisují hrozny, tabák do fajfky;
ví, kdy je čas mluvit s Dajáky,
kdy jim odpoví v kouřových signálech.
O BLÍZKOSTI
Vždycky,
když to stojí za Zdrávas královno,
jsme na tom ještě dobře.
Mohlo by být ještě drsněji.
Pomyslím-li na kříž,
co se promění na kůl v plotě,
na stébla zázvoru,
bude uprostřed ticha k neunesení.
Vždycky,
když to stojí za Zdrávas královno,
zdá se mi,
že tma cloumá věčným světlem,
zatíná drápy do boků,
až všichni tanečníci žasnou,
jak je snadné vydechnout naposled uprostřed piruet.
Vždycky,
když to stojí za Zdrávas královno,
těm nejbližším se hroutí svět
a na kazatelnu se drápe
nejtlustší farizej
v nejdražším rouchu z hermelínu,
s hlučným vyznamenáním na hrudi,
Na prvním druhém schodě
však padne vysílením.
Vždycky,
když to stojí za Zdrávas královno,
smím tě vzít za ruku;
do vyhnanství se belhat i běžet za tebou.
V zakázaných zahradách
sluneční vozataj
pro nás chystá snídani.
|
