Bedřich Stehno

Z rukopisu básní příběhů a příhod Nade vše

XX

Diváci šíleli
když venkovský klub
vyřadil z Poháru republiky
ligového giganta

David poslal ze hry Goliáše
Trpaslík vyšachoval Golema
Vlaštovky se vyhnuly sítím
lovců ptáků

Ještě je to dobré
Pořád ještě většina
drží palce slabšímu

Taháme z moře lidi
i když víme
že jeden z nich
nás příští rok
může zabít

Píšeme básně
za které nedostaneme ani vindru
Okouzlují nás ženy
které zhrubly
a o žádné okouzlení nestojí

Ještě pořád milujeme život
i když tu a tam zahlédneme
jak z vedlejší ulice
vyjíždí na hlavní

pohřební náklaďák

XX

Poté co Mary Hemingwayová jedné noci
přečetla rukopis Starce a moře
řekla při snídani svému muži
Všechno špatné cos mi kdy provedl
ti za tuhle knihu odpouštím

Za necelých deset roků
přiložil Hemingway hlaveň brokovnice
ke své hlavě
a stiskl spoušť

Možná se mu zdálo
že i on
přivlekl ke svému břehu místo ryby
jen její ohlodanou kostru
Možná ho zlomilo pomyšlení
že člověka je možné nejen zničit
ale i porazit
Nebo si
na rozdíl od své ženy
neodpustil v tu chvíli nic

A tak v ono letní červencové ráno
v pokoji svého domu v Ketchumu
přiložil ke své hlavě
hlaveň brokovnice
stiskl spoušť

a vyplul na moře

XX

Letos v květnu
na aukci v New Yorku
prodali obraz Amadea Modiglianiho
Ležící akt
za tři a půl miliardy korun

Modi ho maloval
pár roků před smrtí
a tehdy už zase kašlal krev

Dívka z Ležícího aktu
s hrdou a krásnou hlavou
otočenou k malíři
mlčela
ani malíř nemluvil
bída jejich života
jako by se jich netýkala

Ani ji ani jeho
nenapadlo

že Modiho duše
ruka
mysl
a srdce

budou za sto let k mání
za necelé půl čtvrté miliardy

babek

XX

Od Malého prince víme
co je důležité
že nevidíme

Když pro to důležité upadneme
na rukou i na kolenou
uvízne nám zem

Tak prachem země
je každý posvěcen

Cítí
že náš úděl je vlastně lehký
i když bolavý a křehký

To důležité máme uvnitř

Je to bílé jako sníh
co padá v noci tiše na lesy

To důležité nosíme uvnitř
my z prachu země

vydechnuti nebesy

XX

V zahradní restauraci na Zbraslavi
u stolu s umělou kopretinou
debatoval hlouček gymnazistů
o otázkách filozofů
Od vedlejšího stolu
k nim po chvíli zamumlal opilec
A co Vančura?

O knihách
ve kterých Vančura průzračnou řečí
vyslovil naše duše
věděli mladíci málo

Něco o lásce dětí
dvou krvavých rodů
Méně o pekaři
který z dobroty
rozdal sám sebe
A skoro nic o obrazech
z dějin svého národa

Takové nic
jako vojáci popravčí čety
kteří v zemi sražené na kolena
salvou z pušek
roztříštili Vančurovo srdce

Prý Kdo jsme? Prý Kdo jsme?
mumlal zlostně opilec
Vančura jsme!

Ten
který si přál
aby mu jednou před smrtí
položila žena do rukou
štěňátko
A ona nemohla!

To jsme!