na další stranu
Petr Žantovský
POKOUŠENÍ
Jednou to všechno sečteme:
proutěné noci
a posečená rána
Z tribun budou jako vždy padat leda
samé suché věcné
přesýpací pravdy
Jednou jsi nahoře a pak už navždy dole
Stačí převrátit a stáhnout z kůže
a už je z tebe občan jaksepatří
Ohoblován do hranata
vložen do krabice
převázán lepenkou
a orazítkován
Všude kolem utíkají
tiché stíny minulých
hledajíce Boha
a přívrženství mnohá
Kličkuješ mezi nimi
v protisměru
zatím ještě
Kam jste spolu došli:
Hrabství hrabivé
a panství panovačné
a vždycky v šeru
Zpomala se budeš tady učit
potěžkávat svět
a závidět
Tak pokládají se otázky:
jak nové krky pod staré meče
Každý je spolu sám
ale prý jsme to pořád my
na slepé cestě ke hvězdám
nebo jen zpátky na stromy
Co najdeš v tichu?
Jen krajinu smíchu
Leč v příštím životě
pramálo zbylo tě
snad chmýří na plotě jizvy a hněv
Sňali už tvůj portrét ze všech ráhen
a teď se směje ti
ale už ne Bůh leč jáhen
Velký pátek pozlátek
a ten černý vzadu oteklou má bradu
Všechno je do černa
slunce i lucerna
Z cizího pokoje vyveden bez boje
Adame Žebro dej
ať vykvete z něj růže
Co zbyde na prodej?
Jen hadry kosti kůže
Perverzní chladná krása
ledovcových polí
Z mlhy vystupují
mohyly cizích příběhů
Podivní zástupové: kámen a strach
Dál na sever už zas jen Bůh
svým křikem rozřezává vzduch
A úplně nakonec
zvoníci se vrátí ke svým zvonům
a hodináři k orlojům
Ti i oni chudší o poznání
že svět už tu někdy byl
smýčen a oprašován
zkoušen a pokoušen
jako jsou dnes oni
DIVADLO I.
Stárnoucí heroina přechází po jevišti
zatím ještě bez role Skoro jak nahá
ale už tuší že ji kterákoli příští
vžene do náruče sebevraha
Hle autor Suchar k pohledání
vymetá příběhy z pavučin v proscéniu
Netřeba mnoho Stačí dotyk dlaní
Toť světe důkaz že tu ještě žiju!
Nahlédá pod rudý plyš Za kašírované labutě:
Postavy moje Proč mě nehledáte?
Tlačí ho kříž nesený na kutě
pokaždé chvíli po desáté
Publikum odešlo nouzovým východem
jako by se stydělo že vůbec bylo tu
A přišlo vůbec? Nebo to byl jen divný sen
že co není k smrti není ani k životu?
OTCI
Strávils další noc se stíny
všech svých zemřelých
Byla to dobrá noc Očistná
jak pohled z vysoké skály
Tam dole přijde to Ale nespěchej
Nemají ho rádi Spěch
Dokonce ani v očistci
Tam nejméně
Co sis tak mohl povídat
s těmi stíny? Nač se tě ptaly?
Co se dalo vyčetly si
z tvého kurikula z tvých čar na rukou
už trochu nejistých a lehce uhýbavých
Pozdravils tuhle pošťáka
Ucukl dlaní jako by se dotkl
hada nebo třetihorní skály
až zapomněl ti dát to rekomando:
pozvání k poslednímu soudu
Tvá žena ještě se snaží
tak moc až jí utichá tep
jak by ti vykreslila zítřek
plný jiřiček a Rachmaninova
a francouzského sýra
staršího než Pompeje
Jen popel trochu otřeš
A jsi zpět U své dcery
Je jí pět a nosí kulich s bambulí
Má krátké prsty
jinak by mohla být klavíristkou
svět by jí klečel u nohou
a ty bys z novin dělal výstřižky
a schovával je v krabici od bot
značky Baťa
I ten karton už je starší
než tvá vzpomínka
kotva na dně času
Tvá loď ještě nevyplouvá
ale kapitán už se skoro blíží ke kormidlu
Čím ho podplatíš za malé zpoždění?
A ano Křičíš Ze spaní i bdění
Křičíš na všechny své viny které bys nevzal zpět
Tak byly sladké Ale teď bolí
při každém škobrtnutí ve frontě nachlup stejných
nomádů žebrajících po ránu
o další dávku ticha
Křičíš na ty které miluješ
snad že tě nedovedou vrátit
tam kde ti byli blíž
Křičíš na svého Pegasa
Býval to ohnivák a je z něj
vypasený nemohoucí pecivál
drtící v zubech verše které už ti nedá
abys byl jejich pokorným zapisovatelem
A přitom ty sáms to byl
kdo jej kdysi zapřáhl do pluhu
a bičoval a nechával stát na mrazu
věrného až za smrt Ale ne té jeho
Pak čí tedy? Hádej
Můžeš jednou
Až pak vyvětrají Možná koupí si i nové záclony
Budeš s nimi jakýms býval před tím vším
Ilja Muromec v čele vojska Objevitel kontinentů
Osnovač plánů na to hezké co určitě přijde
Plyšový medvěd zpívající tak strašně falešně
tu píseň o plavcích co pluli dál a dál
Kam ale? Věděls to někdy?
A bylo to důležité?
Stačí vědět o horizontu že kdesi je
a že tam nehoří právě v tu chvíli
kdys tam vystavěl dům
zasadil strom a leccos jiného
Jenže z moře se právě vyhrnula vlna těžká
jako ruka dělníka u vysoké pece
z rukávu té nekonečné modři
a tvůj dům vzala s sebou
Zbylo jen matné tušení
že tam možná
někdy stál
(Věnováno básníku Karlu Janotkovi, + 18.1.2020)
KDE DOMOV MŮJ
Všichni na svá místa: sedlina do kávy
Klobouky na hlavy Do rukou zbraně
A do pysků ryk Že na ně vždycky stačí
Svatý Vykřičník a duše čistá
Rovný k ohnutému hrbí se
pěkně v řadě jak hlavy na míse
Nic prý to nestojí Dva prsty do krku
A je po boji
Smrt klečí na hnoji Stoletá nehebká
Věší tě na klinec než otevře se hlína
než půjdeš do světa
Z božího klína vykvétá
národa kolébka -
ponurý pitominec
DIVADLO II.
Pojď ke mně škemrá Kolombína
Svět je strašně zlej Vždyť víš
Ale Quasimodo otáčí se zády
Je vidět ohnutý život a chtěj co chtěj
blíží se děkovačka
Kulisák zmačká obsazení
visící tento večer jako stéla
na dveřích do parteru
čímž vygumuje všechny živé
Do šaten jsou jenom stíny
Pokaždé jiný a vždy týž je tento rituál
Šamanských zpěvů se tu nedočkáš
jen pomačkaných kalhot přes židli
Sál zhasne Zmlkne čas
Jen Wolandova kočka v zákulisí
hraje na citeru
poslední tóny z Osudové
A v tapetách u šaten jako bys ještě snad
zahlédl siluetu mladého Karla Čaplina
jak si tu zkouší první triky
smutného kouzelníka
CO JSEM TI ZAPOMNĚL ŘÍCT…
(Za Josefem Šimonem)
Bude to stejné jako vždycky:
Kytara bestie se ti vpije do krve
naplocho symetricky
a ty s ní budeš spát a lhát jí
jak je to zas poprvé a doopravdy
navždy opilý tím veršem který nedopsal jsi
Sbal si svejch pár strun a řvi si do rána
když jinak nejde ti to řekneš jí pak tiše
Ta deska je už ohraná a ani za mák líto
nikomu – nu z těch co nepřišli
a teď v celé své pýše
kurví se v rytmu valčíku či samby
protože nevědí až kam by utekli
z té průrvy mezi tmou a tmou
když na konci každé té cesty je už
jen nůž a tvou má podobu
ale už cizí stín
A klín té věčné poběhlice která
před tebou se schovávala do tvých knih
teď bude hořet jako svíce
a omlouvat se za ostych Jenomže marně
V nebi jako v pekle příteli
tam všude jsme jen v prázdné čekárně
než přijde den
přijde-li
NĚCO SE PŘECE JEN DĚJE
Něco se přece jen děje:
Autobusy sváží minulost do sběrných surovin
i s lidmi havrany a další nepotřebnou havětí
odsouzenou k smrti zapomenutím
Trubači leští plechy Přou se
o tóninu která prostřelí i nebe
a zbytky vesmíru si ustele
jak pryčnu blízkého doletu
Ulice se plní spořádaně na tři směny
ve jménu Svaté Poslušnosti
a všichni jedním směrem ženou se jak housenky
když berou ztečí zahradu marnosti
Hle nový čas je tu a v plné zbroji
Halapartny škubou tmu
a mračna byla vsazena do městské šatlavy
Úsvit je příkaz dne
dvě deka slunečního jasu do každé rodiny
a denní tisk zlehýnka potřený je
pomazánkou z bolehlavu
Prostíráš stůl k němuž si nikdo nesedne
Naléváš kávu nikým nevyprošenou
Dcera ti řekne Zapomeň žes mě kdy držel v náručí
Na okno zaklepá jen vítr Listí Ozvěna
Podzim je nemohoucí obraz bezrukého kejklíře
Vzpomínka zaražená do zátylku jako nůž
Nepatříš k nim K těm učedníkům hlouposti
a kazatelům povinného ticha
když ti berou vše cos jim už dávno dal:
Nějaká slova kdysi darmo upuštěná
ale dosud vlepená do něčí paměti
jako do jámy pod kyvadlem
Co uděláš když ulicemi teče hněv
tvých přátel nebo milenek
Pokud nestačí přeběhnout na protější stranu
hlesnou leda: Neber si to osobně
A kdesi nad městem se tyčí socha Karla Hynka
na něhož jste spolu přísahali a z těch přísah
verše psali a z nich stavěli svůj domov na skále
Nic neuděláš Schoulíš se do svého oněmění
a budeš myslet na to jen
že smrt je narozením svého opaku
A to je přece důvod ne-li k radosti
pak jistě k pochopení
že mlčením jsme obětovali svou čistotu
špinavé tlamě světa
otevírající se
čím dál víc opodál
|
