|
na další stranu
Leopold Němec
MAGNETICKÁ STŘELKA
Nepřišlo mi, že chodím v kruzích
po jakési pomyslné spirále.
Ani netušil jsem,
byť jen v náznaku,
blížící se propast,
a že zřítit se do ní
pár chvil mám již na mále.
Snad je to má slabost,
bát se jícnu propasti
jen kvůli takové banalitě,
že neumím létat,
ale jen slova trousit,
jak popelka hrách je třídit,
a skoro potajmu
z nich svoje verše splétat.
Měl jsem ale štěstí.
Do mé dlaně vsunula se jiná,
úzkost změnila se v napětí,
a ta malá dlaň
jak magnetická střelka,
mi ukázala směr.
Já přestal po spirále bloudit,
a na jejím konci
v mých plachtách se již vítr chvěl.
MÁJOVCI
Výslovně jsem jim to dovolil
a zdůraznil, že nemají se čeho bát.
Přesto se stále zdráhají
a nechtějí to udělat.
Mají šedý zákal, nebo jsou snad hluší?
Říkám jim snad po sté.
Tak to udělejte, proboha,
a polibte mi prdel.
Dva dny se nic nedělo,
až u schránek zazvonili Májovci.
Chvíli kývali hlavami,
než řekli - tak jsme tady, mistře.
Co jsem měl dělat.
Stáhnul jsem kalhoty a počkal,
než to několikrát mlasklo.
Zůstávám s pozdravem, váš básník.
PO DEŠTI
Všude kolem narodil se podešťový vzduch,
vzpřímily se stromy,
duha vytvořila neúplný kruh.
Starý hrad a nezkušená mladá sova
na místě sedí nehnutě,
lavičku u cesty osprchoval déšť.
Je mocné ticho, nikde ani vzdech.
A přece!
Teď vítr píská v hradních zdech.
V konírně dávné leží on a ona.
Ona má vlasy na sukni,
on marně hledá správná slova.
Vášní a touhou zajmuti
tisknou se k sobě zas a znova,
jako když na vojnu jedou rekruti.
Sova se pohnula, hrad stojí dál,
mládenec milou za ruku vzal.
Nedočkavostí vlhké dlaně, v těle žár.
Na louce před hradem roste buk.
Právě tam, v košaté koruně,
začal jakýs zvuk.
Ticho se někam schoulilo,
slyšet bylo jen tlumené vzlykání,
a z listí kapající voda.
On cítí se jak hradní pán a nehledá již
do vlasů šeptaná slova.
Ona v dlani na prsou svírá řetízek a na něm kříž.
Všude kolem voněl podešťový vzduch.
Lavička oschla,
duha zmizela a uzavřel se kruh.
NEŠŮRKA
Potůček tenký jako vlas
dolů do údolu roklí stinnou
dere se den co den
celý dlouhý čas
Podplave padlý dub
obejde skálu
narovná se
pak vyhloubí tůňku
a přeskočí kámen
Z listí a větviček
postaví malou hráz
jen chvíli odpočne si
ohřeje na slunci
a dolů honem spěchá zas
Celý rok nezná pohodlí
neví ani co je čas
i pány z hradu nad roklí
s vodou dávno vzal si ďas
Jen někdy čas od času
po letní bouři s deštěm
nabere velkou sílu
a jako bez hlavy
řítí se korytem
a teprve když se unaví
schová se do řeky Svitavy
NEVĚSTA ODJINUD
Kolik světelných už je to let,
když poprvé jsme se potkali.
Tvé oči – vesmírně hluboké,
zavadily o ty mé – zelené,
jako má první jarní salát.
Na dveře vašeho UFO
napsal jsem číslo mého mobilu,
ale ty nevoláš.
Jen zralé esemesky z vesmíru,
kruhy v lánech obilí,
mi o prázdninách posíláš.
NORDICWALKING
(divadelní hra o jednom dějství)
Místo: Zahrádkářská kolonie v Praze na Ořechovce
Čas: Květen 1993
Osoby: P (profesor), S (spisovatel)
P: „Pane, vy jste si tudy zkrátil cestu.“
S: „No a co.“
P: „Jaké no a co. To je můj soukromý pozemek.“
S: „No a? Já vám ho neodnesu.“
P: „To vím taky. Ale pošlapal jste sveřep luční, který zde roste odnepaměti a tvoří důležitou potravní složku stepní fauny.“
S: „Poslyšte, chlape. Nedrážděte mne, nebo se s vámi pustím do křížku a ten váš sveřep luční zválíme jak divočáci.“
P: „Ho, ho, ho. Podívejme. Zase jeden hrdina. Víte vůbec něco o stepní fauně?“
S: „Cha. Vy mně snad chcete zkoušet? Pane, já toho o stepní fauně a sveřepu lučním vím tolik, že bych o tom mohl napsat učebnici.“
P: „No to mně podrž. O takovém chytrákovi bych musel slyšet, víte? Protože já jsem profesor biologie na biskupském gymnáziu.“
S: „Aháá. Že mně to vola nenapadlo hned. A viděl jste,profesore někdy sveřepo žrouta?“
P: „Neviděl.“
S: „Tak vidíte.“
P: „Zato jsem moc dobře viděl, jak si tudy zkracujete cestu a svými bagančaty dupete po sveřepu lučním a pícháte do něj lyžařskými holemi.“
S: „Já že jsem dupal? Tak za prvé to nejsou lyžařské hole, ale trkingové, a za druhé to je severská chůze, jestli jste to nikdy neviděl. A našlapoval jsem tak lehce, že kdybych se jen o trochu víc nadechnul, tak se vznesu.“
P: „Páni, takovou blbost jsem na svým pozemku ještě neslyšel.“
S: „Jestli to není tím, profesore, že jste pořádně nahluchlý. Jeden takový mne učil na střední všeobecně vzdělávací škole.“
P: „Takový barbar jako vy, že chodil na SVVŠ? To byste musel mít maturitu.“
S: „To se rozumí, že mám maturitu, dokonce i z latiny. A slyším dobře. Dokonce tak dobře, že slyším i sveřep růst.“
P: „Pcha. Jak můžete slyšet trávu růst, když ve znalosti stepní fauny máte hluchá místa.“
S: „Tak to prr, panáčku. Klidně si mě vyzkoušejte.“
P: „No dobrá. Můžete jmenovat nějakého zástupce stepní fauny a jeho typickou vlastnost?“
S: „Ovšem. Například tchoř stepní smrdí jako nahluchlý profesor.“
P: „Jestli si myslíte, že jste vtipný a umíte latinsky tak se podívejte do zrcadla. Uvidíte tam obrovskou mouchu Tabanusbovinus, neboli hovado.“
S: „Poslyšte vy ubohý zahrádkáři, toliko mé klasické vzdělání mi brání, abych vám nedal přes hubu.“
P: „To je klasické pro poseroutky, vymlouvat se na vzdělání. Snad jste nedostal strach.“
S: „Tak vy se chcete, profesore, mermomoci se mnou prát. To by se vám hodilo, profesůrku. Poválet sveřep luční a pak to svádět na to, že si zde krátím cestu.“
P: „To přece vidí každý, jak tady dupete. I támhle ta zrzavá veverka si toho všimla.“
S: „Teď jste se tedy pořádně uťal. I profesor biologie musí mít vědomosti ze zoologie. A to vy nemáte. To není totiž žádná veverka, ale hranostaj ryšavý.“
P: „Tady vidíte, vy severský dupale, že klasické vzdělání je vám k hovnu. Umíte možná pár latinských přísloví, ale nerozeznáte veverku od hranostaje. Podívejte se, jak má ta zrzečka zvednutý ocásek. To hranostaj nikdy nemá.“
S: „Cože, vy nevíte, že hranostaj může zvednout ocas? To by ta vaše veverka čuměla, jak se může hranostajovi zvednout.“
P: „Nechte si ty sexistické narážky. To je laciný manévr ateistů, jak utéct od tématu a hlavně od zodpovědnosti.“
S: „Profesůrku, vaše angažmá na biskupském gymnáziu vám zjevně škodí. Kdybych sem tahal zrzavý ženský, jak se mi snažíte podsunout, tak sveřep luční by už dávno byl poválen tak, že by ho zapsali do červené knihy ohrožených druhů. A to teda není, protože zde žádná zrzavá veverka není, natož abych dupal.“
P: „To jste říkal už na začátku, že zde nedupete. A co teda vlastně děláte? To asi nebude moc pěkná profese, že jste se nepochlubil.“
S: „Já jsem spisovatel.“
P: „A sakra. Že je to až tak hrozný, to jsem si nemyslel. Jak se vám s tím žije?“
S: „No jak. Vidíš to sám. Jenom někam šlápnu, hned mne každý vobejda zdupe. Řeknu ti, někdy jsem tak otrávený, že mi musejí vypumpovat žaludek.“
P: „To chápu. To musí být k zblití, být spisovatel. Taky jsem zkoušel psát. Nejdřív aforizmy a posléze poezii. Na básničky jsem sbalil tu moji veverku. Z lásky jsem ji nechal odmaturovat a ona mi nakonec pláchla do Kanady a ještě mi stihla vyluxovat kreditky.“
S: „Taky to nemáš lehký. Ty máš nějaký škraloup, že učíš?“
P: „Hm. Byl jsem okresním tajemníkem. Lidi mne mněli rádi, ale našel se jeden závistivec, kterému se podařilo mě zdiskreditovat.“
S: „Na co tě dostal?“
P: „Člověče, taková blbost. On byl tak sveřepý, až vyšťáral, jak jsme v milici stříleli v oboře daňky ze samopalů. Přitom jsme si ty náboje našetřili na cvičeních. Hele, dupale, a co tvoje umělecká dráha. Co vlastně píšeš?“
S: „Napsal jsem Dějiny KSSS. Psal jsem to dvanáct let, a když jsem to mněl hotový, tak studenti na Národní třídě nezvládli své emoce a bylo to v háji. Představ si, že ten náš mladý pitomec tam byl taky. Nezabil bys ho?“
P: „Málo jsme se mladým věnovali a měli se moc dobře. To pak lidi vždycky roupama neví co dělat.“
S: „Koukám učitelskej, že už se smráká. Abych zase šel.“
P: „Jo, taky už musím, pisálku. Měj se. A nepodupej mi sveřep luční!“
S: „Blbče.“
UŽITNÉ BAROKO
Rozčaplé nohy staré lavičky na lesním palouku,
boří se do měkké hlíny.
Rezavé hřebíky propichují ztrouchnivělé dřevce
a vrhají úzké stíny.
Po vlhké zemi mezi litinovýma nohama
tlustý slimák leze,
zhrzený mravenec okusuje poničenou karimatku
a šnek si maringotku veze.
Prostor mezi nohama si oblíbil i malý pavouček.
Mezi barokní litinová stehna
upletl z pavučiny jemný stříbrný oblouček.
Drzé vetřelce bude věšet.
Ojetá guma z traktoru obrostlá kvetoucím bezem,
bez duše, bez vzorku,
nestydatě snoubí se s řídnoucím lesem,
jak slepice a kohout na dvorku.
Trouchnivé dřevce kdysi pohodlné barokní lavičky,
rezavé hřebíky,
a tři duby opodál, nostalgicky mohou vzpomínat,
kdo na Rendl - vous sem chodil.
U černé skládky za opěradlem chátrající lavičky,
místo studem rdící se slečny,
kterou zde mnohý gentleman o lásku prosil,
dnes zvoní bezdomovcům mobil.
|
