na další stranu
Ivo Odehnal
Text nebyl redakcí redigován
ÚKLID NEKLIDU
/neklid úklidu/
I /obrázky léta z piksly na ozvěny/
/NEKLID/
Jsem svědek výjimečné události:
Ryby se svlékají v hlíně...
Žábry plné bláta...
Smrt si mne oči o popraskanou zeď Blábolí že musí...
Cosi mi říká seď Sedím a mlčím
Cizí zahrady zasypává peří
Svítá Keře odhalují své obsahy Kraje rozřezány Města se začínají péci
Něco mi říká trň Vše je marnost
V kopřivách uvízl pohyb Mám v hlavě ježčí dupot
Ráno je křížem krážem Není na kosu smrtky ještě brzy ?
Čert ví
Oči mi těkají Krev teče polem
Ze dvorů se ozývá tlukot Ptáky ženou touhy - začíná párování a bitky
Svět zuří
Oči mám pomačkány Les se nečekaně rozpláče
Železo chytá rez Ryby se znovu svlékají v hlíně...
Milé hvězdy mi brnkají na nervy: Co se má stát – patrně se stane...
V průběhu vzteklých úklidů
úprky odhodlané...
/VLAHÉ... /
Delší dobu je má paměť šampionem dlouhých tratí
/vím co bylo ale nevím co je.../
Čas - nádeník života – rve se - ale radostí nezpívá
Z mnoha důvodů morda paměti sebou cuká
Je tři čtvrtě na smrt
Chovám se jako poraněná voda
/DÁVNÉ/
Maminka dlaní převálcovala citron -
šťáva z rozkrojené půlky v mžiku zmizela
v tlačítku mých slin
/Z podpaždí mi dodnes trčí
teploměr horečky.../
/STARONOVÉ PASTVY/
Já tam tehdy byl také - Louky se kopyty dotýkaly štrychů trav
Byla to opravdová hmyzí pastva
Lesem kvikl zajíc Větev postála v tichu
Mrak drze čněl
Pupek srovnán do hran
Soudky krav klouzaly po oleji z drcených užovek
Větry kočovaly v lískové seči Sem tam výskla bylina - zaleskla se ptačí podkůvka
Rybí kůstky města brnkaly na hrdlo údolí a jetelový vzduch
nadnášel vůni včelího medu
My tenkrát žvýkali šťovík -
a pili odvar z kopretin
Občas jsme si přihnuli pampeliškového vína...
/ZEŠEŘELÁ SVÍČKA/
Sval luny v keři Domluva dceři
/před večeří po večeři/
Křidélka můr plaší svíčka
Tma v rybí sukýnce schází z hůry -
/sraz tam měly můry/
Zatímco se šeří raci stíny měří...
DÁVNÉ KOLÁŘSTVÍ
/verštat mého dědečka který se vyučil kolářem ve Vídni/
Dřevo bylo všude
Fošny prkna desky štípy kmeny vůně...
Na dřevo se psalo blajštiftem
mezi fošny a ruce byly vkládál nástroje
Z panenských klád povstávaly věci
které kolovaly zemí...
/STAROBYLÁ PROSBA /
Ó dešti sestup k nám shůry -
naléhavá prosba chrchlavě zní letním procesím
/zatímco se potím v pichlavé komži/
Kříž zírá do mezí
Stromy ční netečně
Zaklíná se krupobití Vymítáme ďábla sucha z duše polí
Deštivé pomazání je uděleno popelům a hnojům
Křtí se nimravé klíčky
Ó boží pasáčku sejmi hřích z nešťastného sucha
Ó vodní deště vyjděte z hlubin
Hlohovým trním
/obětišti křížových cest/
rozléhá se marný zpěv...
/LUNA NAD MILOKOŠTÍ/
/obrázek léta z piksly na ozvěny/
Snopům se krásně ježily řitě
Z natržené oblohy crčela žluť jako krev z Krista Pána
Voda horkem překrmena
Tráva sténá ouvej
Vánek vyplazoval jazyk k nebi
já tloukl špačky přitulený k zemi...
/O mém orgasmu /dodnes/ nikdo neví.../
/PŘECHODNÉ ČÍHÁNÍ/
Mozek mne tenkrát šlehl tak -
že na lapači ulpěla soví sůl
Vesnickou škvíru soudobé dědiny osvěcovaly plytké dny
Mému skleněnému vesmíru byl přechodně nasazen
labutí krk nebes
/Bylo by ovšem lépe
kdyby nebylo co bylo.../
Ale i tak se na čas stali mými druhy
podivní povidloví pavoučci...
/UZLENÍ
Život je /někdy/ na draka
Můj otec nejdříve zplodil syna -
potom teprve zasadil strom
Než k sadu stačil postavit dům -
zemřel na zauzlení střev
Život je někdy skutečně na draka...
/DÁVNÁ DIVNÁ POUŤ K DOBRÉ VODĚ/
Dobrá vodo Svatá horo
k tobě jdu
Jdu v zelenině zelené
/pléška sem paškál tam/
sunu se mezi pavoučími hnáty
Jdu s koštýřem drobné dušičky
Fauni funí do píšťal
Psinec na řetěze Pecidlo v osečkách
Dobrá voda mandragora...
Na varhanní píšťaly cvrčci drnkají
Pod posedem z heřmánku
hřebíčky trčí z verpánku
Raubíř les mne mate sojčími frkačkami
Za střelnicí šišek
u falešné pumpy
hýká gumová kobylka
Ano Už tam budu...
A až tam budu
do sklínky – do putýnky - kořalku si naliju
Hmyz vře Obilí horkem naježeno -
v nohách mi tvrdne turecký med
Náhle cítím: Zrada!
/ale nikde salakvarda/
Utíkám k rybníčku
Přítel tam leží v trávě
Bílou plachtou má přikryta víčka
Všivá voda!
/TIPY /
Prosím /pane/ jen žádné TIMBUKTU...
také ne DUBAJ …/madame/
Vřele doporučujeme VALAŠSKÉ KLOBOUKY...
/Tam mají klobouky
i v zimě od mouky!/
/ZAVÁŽENÍ/
I moje zuby se jen ztěžka derou vypečenou vodou
Dupu dávným strništěm v pískových botách
Syrové žebřiny dne
zalévá krvavé mléko
U dávné díže klímá babička - je přišroubovaná k šamrli
karbonovou briketou
Právě když nastává pohanská jízda stínů
/a třetihorní uhlí začíná pelichat / -
s napětím očekávám
že se kopec zakulatí a přivalí se k mým nohám
Očekávám marně...
/ŽLEB NENÁVISTI/
Mám to před očima:
Práh mezi synem a otcem byl zalit krví
Hluk z hrdel vyšlehl do ticha
a změnil kopec v krhavý mrak
Hroty v prstech mnuly jedovatý chlad
Ve vyhřezlém hmoždíři jazyka
ztichlá letní rosa varovně zacvakala zuby
Z poskvrněných výstřiků zdivočelých slimáků
/které pokrývá nemravný sliz/ -
není ach bože
úniku...
/MARNÉ PUNTOVÁNÍ/
e slovních pranic mi zbyla rozervaná žáha
Pod krkem poledne slyším opilce
tak hlasitě -
že dechu nestoudno
Žíněné mraky mi zahučely v uších
I povříslový dřík se pekelně rozvřískal
Ačkoli cedule nade vsí dávno oznámila tmu
pupek rokle žehlil pokrčené kamínky světla
/Kozí kočáry s barevnými ploutvemi
se rozmečely mezi zteplalými plechovkami/
Puntujte se – zasípal jsem - potřební budete
Návsí nečekaně vyhřezl vítr podivných barev
a psi poštěkali dědinu
/Pohřeblo pod mým kolenem bylo vratidlem probodeno /
Marné je odvolávání
Krajina posmrkává
a tváří se jako by jí patřil celý vesmír
Celý vesmír - pokálený podzimem...
/REZERVNÍ SMRTKA/
Cítím
že až sem proudí ticho z teplých střívek...
Mráz mim
kyne úsměvem Ledový mlýn srdce rve
Plechový průvan oblézá omyté haluze
A je tu ona zvláštní kuna - společnice ochočených můr -
co dokáže lehce zvětřit medová vejce ...
Globální přítel ledovec /primus inter pares/
pije sám jako bůh
Nejvyšší patro dědiny
nečekaně ničí vůně červavých nití
/Vtom se všem zjevuje smrtka
v podobě sametového krtka...
II / šmátrám jazykem po dně lásky.../
/PSI Z BRONZU - MILÍ HAFANI/
Nohy mám nad koleny napuštěny obavami
Plešatý plot je plný přítulné havětí
Humny natrženými nocí se poflakují hrobník a farář
Na poli dozrává spokojená hlína
Máslové slunce prská na pánvi
a já šmátrám jazykem po dně lásky
Proč se mám se jako starý pes
učit kouskům
nutných na cestě do nebes?
/STARÝ MÍSTOPIS POVAHY/
Mám chřtán vyděšený nekonečným strachováním
Zvony z mých kostí
visí za husí kůži zvuku
Bezděčně vykašlávám vatovaný prach
/hrstičky pilin z krejčovských panen/
I vlasy mi s obavami vstávají
V nekalé výhni kůže je mé srdce opékáno
Proč a kým nevím - vím jen že po něm zbývá proláklina
na plešaté lebce obzoru
Milosrdnou kapli ošlehává nemilosrdný bič
Okolo zdivočelých chvil pobíhá hladová mlha
a kručí mi v břiše
/PATVORA/
A hle Stojí tu proti mně s tváří přezrálé mišpule
Mezi roční doby mého srdce je vtěsnána kostrbatá paměť
a není to jen krev či její podoba co ulpívá na rtech podzimu
Můj zpěv je děravý
neboť tma je přítulný filuta
(Ústa by ráda bourala zdi strachu -
a není to jen pošetilý sen nahých slov...)
Vím že sám prázdno
lehce nevydýchám
vím ale také
že postřelený zpěv
dlouho krvácí než padne...
/SLANÉ PEŘÍ/
Mám krumpáč polepený syrovým masem
Polehávám pod ubrusem slavné věže
Moje udidla jsou /nebo byla/ zbavena původní jistoty?
Z podzimu zbyla mi
hrst smradlavé siroby
/BABYLÓNSKÁ /
Čas jizví těla
navzdory nadějným ozvěnám
V jistou dobu i výři
/z kamenných lesů /
hoří láskou
Mdlé léto hbitě ujíždí
obtěžkané hliněnými milodary z různobarevných cetek
U lvích bran bývám pomazán kolomazí
Až dole ke kořínkům /na mne/
sahá tma
/Mám být před ní na pozoru
jako starodávný pes..?/
/MODELOVÁ LEKCE KLECE /
Zmačkaná modrá krev ukápla ze závěsu rána
Má duše byla hnětena zapařenou střídou lesa
Teskno je kulaté
Vejce slunce natvrdo
Proč ale jdu do houslí s motykou
a na seno s krumpáčem?
Je to – bz bz bz v hlavě - trochu
nebo málo?
Do mandele se vejde patnáct snopů
/Snad proto /probůh/ nebudu vypovězen
ze slaměného zvonu!?/
Svět je vůle k životu
a každý člověk je jen sám za sebe...
A. Schopenhauer
KULATÁ MÍRA
Jsem jako církev svatá
chocholatá
smrtelnými hříchy vrchovatá
nevěrnou dobou /dopustky odpustky /
neodvátá...
Pindík chtěl dobýt svět
Paví chvost stehen roztáhl křídla vážky
a chystal se vzlétnout
Neuspěl
Nezbyla po něm ani pachová stopa lásky...
/RORÁTY Z DRÁTŮ/
Nad žaltářem dokmital motýl
Snopy zabalené do vlňáků modlí se k peci -
jako ke slunečnímu býku
Krk mi až do dna
svírá chlad
Moudrá vázanka
naštěstí škrtí prázdno prázdnem...
/LÁSKA NĚKDY LÁSKA/
Nebe bylo ze saténových růží
a touha byla slouha...
Jako kluci jsme si klidně hráli -
než přišla Ella
/Pokaždé nastala mela.../
Teprve čas varlata zklidní
když zjistí
kolik nám ještě zbývá dní
/Každý nový kalendář může být poslední.../
/PO HÁDCE/
vyvěsím zelenou ratolest -
jako náplast na bolest
/Je to má chytrá lest!/
/USÍNÁNÍ /
K boudě večera
/bývám/ přivazován krátkým provazem
Nos dne připlácnut na okně
Tma kňučí Občas štěkne Já štěknu také
Cinknou hádky Něco zarachotí
Kolem ztuhlé postele
s hlasitým tikáním obíhá pokoj
Nakonec se držíš /mého/ pyžamového kabátku...
/LÍTOSTROJ /
Ptáte se - jak mi je?
Stárnou mi spermie!
Ráno v poledne večer -
stále bych jen brečel...
/K RÁNU PO VĚCECH/
To přece každý ví – i kostřavám tvrdnou klouby
Je to obvyklé u kadlubu plného tykadel
neboť ani oči nemají vždy ustláno na růžích
Pod měsíční pelestí – neodbytně ční rakev s nočními květy...
Zato ale už vím
proč jemně rozhoupaná kůže ve mně vyvolává smutek
Z halenky země
pod koňským brodem
k ránu a bosa
malinká prsa vystrkuje rosa...
ZA ŽALOMOCNÝCH DNŮ
Janu Skácelovi
I ve mně někdy klekají tři strachy naráz:
první o vyzáblé hlouposti chlubící se bezbřehým nožem
k probodnutí vlastní marné snahy
druhý o démonech s bicepsy drogy
kdy díry v paměti zasypávají bezbranné pilulky
a ten třetí o pitomci pitomilovi
jistém tlučhubovi
ze stáje božského žalostroje ...
/PLEŠATÍM /
Lokny mi zešedivěly - účes rozdrbán
Být znamená hnít?
A tak i já - kdysi údajně zdravá větev -
/teď haluz na kost ohlodaná/
hniji - hniji
až hmatatelně shniji...
/PSÍ OVAR/
Za plotem oblohy
sušeny závěje
V sádelné zástěře
posmrkávám
V závětří světa zvířecí morda větří voňavý pytel
Z nožů se kouří
Sníh poklekl Ovar zklidněn
Teplý chlév tasil smrad
Olala -
lhůta vypršela
- la la...
/PROSBA/
Gregore z Mendláku – genetiku -
/že tě máme – máme kliku/ -
pomoz nám najít páku
jak sobeckému genu dát do rypáku!
/ZDUŘENÍ LESKLOU NOCÍ/
Podzim s povadlými vycpávkami – to je ryba s měsícem v rakvi
Já zvadlé kosti - kostičky z ticha tichoucího - v ústraní napínám na věšák
Bezmasá zrcátka z odplavených dveří
tlačí se mezi kufry tmy
Co nyní já A co nyní my?
Les z hadích vlasů nám protéká spánkem Déšť si pouští plyn
Stromy zběsile zhasínají samy sebe -
stíny samý sámek...
A je to tu sám ámen...
III / pod mrakem krysího léta.../
/MUKOSTROJ /
klečím pod mrakem krysího léta v rozedraném pytli těla
Klíčím olízán přítomností
Jsem to opravdu já - myš netopýr ?
Rozkroku mého motoru dochází kyslík -
začínám páchnout krechtem...
Co ty na to - pahýle z komína Moravy - dalamánku jelimánku
křupane krásně vypečený?!
Co já na to? Ale - hovnajs...
/PŘEDPOVĚĎ /NE/PŘEDPOVĚDI/
Den dnes rozžvýkává události očima hrdinů vlčích pohádek
Horko doplive až tam - co kamenem dohodí
Bagruji příděl vzduchu
Panáček z budky – naše tekuté prasátko -
/přesně řečeno - prase výrazně vodnaté /
směje se /mi /od ucha k uchu...
/cha cha /
/MOJE MALÉ UCHO - /
je noblesním přehrávačem systolických a diastolických stahů
Noc funguje jak má –
listy stromů se ve tmě protahují Trávy skotačí Vadnoucí ovoce páchne...
/den si chystá nůžky.../
Já na Kamenném vrchu - kde lidská těla dosud absolvují lekce spánku -
nastavuji Brnu ucho
U budky sbité ozonovým vzduchem noc ještě vypouští moč
ale na čele jí už nabíhají žilky svítání
Za plot tmy padají drobné kousínky vytřepávané z hvězdného kurníku -
městský chlívek se probouzí - z rána není úniku...
/MOJE VELKÉ UCHO / -
je virtuálně propojeno se slunečním periskopem
vyčouhlým z oblohy na druhé půlce zeměkoule
Ve zdejší končině trhovci nedočkavě stepují na startovní čáře Zelného rynku
Brno si protírá oči
„šaliny - /šalastriky/ – šmirglujó šíny štatlu“
Ave Brno!
/PÁR MINUT KE KONTEJNERU A ZPĚT /
...ze čtvrtého patra nájemního domu ulice, pojmenované po gymnaziálním profesorovi popraveném za války v Kaunicových kolejích, sjíždím za povadlého odpoledního zářijového vedra do přízemí. Výtah zablikal. V černém pytli mám smradlavé kuchyňské odpadky. Trochu to cuklo. Zdá se mi, že svět sebou mele jako odpadky, co za chvíli skončí v kontejneru. Myslím na horké léto a zároveň na studenou válku...
Na chodbě v zakouřeném přízemí se válí listí. Horní část domu mají propachtovánu holubi. Před pár dny jsme se vrátili z dovolené na Slovensku. V zahrádce před domem paní P. v kleku promlouvala k záhonu květin. Letos jsme v Tatrách poznali místo, kde se léčil Franz Kafka. Ale jinak to nebylo valné. Včera mi technik Matěj odebral z počítače njaké zbytečné součástky. Musím si opatřit notebook. Láhve vrhané do kontejneru rachotí jako bomby. I já odhazuji pytel. Neschyluje se čirou náhodou k něčemu? To by bylo neštěstí. Naštěstí v TV avizují, že budou ukázkově dojit kozy. Kde se, ksakru, už v září bere tolik listí? Vydrží Ukrajina bez Krymu? Připadám si, že jsem byl sám vhozen do kontejneru. Mám svetr jako Obama. V novinách píšou o pedofilech. V pavučině výklenku se třepotá vysušený hmyz. Je to tak, všichni plujeme vesmírem. Čekají nás další volby. Tenhle dvůr nemá křídla, zato svět sebou mele. Jistí fanatici řežou rukojmím hlavy. Myš PC dokáže klidně číst titulky. Cikánka se asi chystá něco prozkoumat v našem kontejneru. Co se stalo s těmi, co kdysi chodili po této chodbě? Zdá se mi, že jsem se před chvílí sám vhodil do popelnice. Brněnka naproti je odpoledne zavřena. Listí je všude. A fanatici jsou všude. Ve vinárně v našem přízemí je ale veselo...Jedu nahoru...
Neděle 21. 9.
/ BORCI/
jako pimprlata zbavená zemské přitažlivosti
skotačí mezi střechou a nebesy
/ ...na protější střeše se koná vystoupení pokrývačského baletu
světové úrovně.../
Oči bych na nich mohl nechat
/...ostatně...zůstávají tam.../
/EMOČNÍ SEKAČKA/
Nahoře letní nebe...
Pod balkonem našeho paneláku vrčí vřetenová sekačka Windsor
/firmy Mr. Lawn Ltd. Model „ovcetoneumílíp“
Neskalpuje trávu – šlape podle norem
Do balkonových oken stoupá vůně trávy
a psích hoven...
Svět je představa
A. Schopenhauer
/SOCHA V PARKU PARK V SOŠE/
Počítám skřípot kapek na soše deště
Vzteklé dýmy koušou železnou branku Krajinu hlodá vlčí zub
Z plic parku z plic omšelých zídek táhne plesnivina
s povleklým jazykem Je to prašivá voda...dešťová sraženina
Písek skřípe v kamenném soukolí světa
Řeka pomlaskává
Objímají mne pirátské tlapy stromů Holeně plné boláků Boláky plné chrobáků
Šíje líně strnulé v hlíně
Ušmudlaný déšť mnou protéká Tudy může nemůže
Nezbývá mi než vyjít z kůže Jít mrtvými hnízdy Obelstěným listím Řekou v říji
Oblohami pometly pracně vymetenými
Popraskanou brankou právě prochází stín vědce
/přesně řečeno mladý stín chytrého vědce/
Do očí nám všem nalévá inkoust pravdivého deště...
Stačím jen vydechnout: Hosanna...
IV / o lé ó Cangaceiro o lé ó básně.../
/ZA LOKET/
Mít kus těla v samotném srdci
je jako mít tmy za loket -
I morek má svůj obzor
Lze se prokousat pravdě do břicha? Obelstít zahrady?
Jsem svědkem zvláštního poprchávání –
je to jako když ze splasklých křížů slétá ticho a kácí se mříže...
Ale to však jen ohromná facka
dosedá na rozšklebený ksicht podzimu...
Heu mihi, non multum carmen honoris habet...
Běda mně, (neboť ) mi báseň mnoho cti nepřináší...
/MŮJ PEKELEC/
Plivnout na šavli? /Trestat ji za rezivění?/
Nemá na svědomí uťatou hlavu luny?
Od rána létám jako voda
/ proto mé bujné radosti zahnívá čelist/
Mám jen tak skočit pro rozdováděného motýlka!? Zlomit si hnát?
Strach - hadí zub dupe mlatem dupy dup
/V takových chvílích je mne sotva na dech
a peří se mění v kámen/
Z peřin napěchovaných suchým mrakem pořvávám zasněn:
Olé ó Cangaceiro
o lé ó básně !
/Ale popravdě - básně cti nepřinášejí.../
/ZNÁM TEN NEHYBNÝ POPĚVEK /
Naše tenké řeči táhnou řekou roků
Řeky se vlekou - někdy jen tak tekou
Často křepčí
Ať tak či tak
čas z křečí řečí nikoho nevyléčí...
/PRINCIP KRUHOVÉ NEURČITOSTI FILOZOFA P /
Bylo už na čase odhalit falešná zrození
a urozenou neurozenost uctít spravedlivou nespravedlností
A mohlo to být nadobro
I přišla ona chvíle - osudová chvíle k odstranění dědičných koryt vzduchoprázdna
/kdy se krvavý incest laskavých pravd veřejně ohání svobodnou smrtí.../ -
přitom ale prostému odkrytí krásy se s chutí vyhýbá...
A tak to vzali do rukou ostří stoupenci bujné nenávistí -
nespravedliví spravedlností
Staronový ďáblík vystrčil drápky osvědčeného dělení na ty a na ty
Cílem pravdivých lží stal se opět zlatonosný chtíč...
/I TAKOVÉ KLAMY ZNÁM /
Některé ráno bývá zpitomělé údivem
Odehrál-li se předešlý večer na trní
každý z přítomných únavou koktá
Ty oslí lampo osedlej svitem louku!
Lese otel se vůněmi!
Stydlivému času někdy projde mezi prsty i tekutý strach
Já sám postávám jak můra v hodinách
/jako strom okradený podzimem/
V plechovce oblohy vítr skotačí Srdce lesa tiká -
a nad bílými kládami požitků neprožitků visí luna perlorodka
Koho štěstí potká koprní údivem
/Já s Bedřichem Nietzschem
filozofuji kladivem -
o ničem.../
/PŘEVLÉKÁNÍ/
Lidé dělají dějiny a dějiny dělají lidé
Ctnostné dějiny se nemění
/jejich vlastností je klid a mír/
Zato války a spory hýbou dějinami
Dlouho se mi zdálo že jen díky působení konvertitů a přeběhlíků
/tedy vlivem zrady za přispění sobeckého genu/
se dějiny rozpohybují
Pod tíhou skutečnosti jsem ale názor změnil
Konvertitům a těm co se převlékají
nepatří pocta ani sláva
Nejsou to pašáci
ale prasáci!
/PŘÍBĚH TICHA/
I ticho je někdy unavené z ticha
na tvrdém loži odpočívá
pospává
a lehounce dýchá
V chladné márnici tichu nohy studí
Lomozem světa
tlukotem hluku /zdá se/
ticho se rádo vzbudí...
/DEN /PO/CHYBNÝCH POHYBŮ/
Povinně šmátrám sítí modře lakovaných dnů
ale zdá se že daleko nedošmátrám
Bekasína – sluka z močálových luk - mekotem přetíná síť k mému uchu
Čím se „deus ex machina“ připomíná?
Víme kdo se ocitl v zemětřesném oválu
ale nevíme proč se nejvyšší hora světa sama pohnula ?
K centimetrovému pochodu /se nečekaně /přidaly celé národy
a hrnou se do rozglábených vrat Evropy
Při podání ruky ministrům pro stěhování
potí se mi dlaně /za sebe i za ně
organizovaně i neorganizovaně.../
Jsme součástí slov, která tvoří svět
Jsem součást světa, jež tvoří slova
/DOHÁNĚN K ŽALOŘEVU /
Tak proto ta divoká jízda v protisměru veršů!?
Proto ten „promluv“ k zádům slov jestliže k rezavějícímu zámku nepasuje klíč
a údery do brňavek slabikotvorných poslů
jsou marné ?
Svět obtěžkaný pojmenováním věcí valí se v toku bezcitných písmen
Ožívají věci darováním jména ?
Jsou slova nitě jimiž se šijí milostné sloky
nebo jsou milostné sloky skloubením citů ze zveršovaných slov !?
Nemotá to hlavu?
Existuje lék na slovní záškrt?
Marným mluvením je porouchán svět
Trpíme slovní újmou Doufání je mnohdy mimo provoz
Svolávaná slova se k nám často obracejí zády...
Jak si mohu /kruci/ sám sebe přečíst - jestliže slova - která mne tvoří
mi ukazují zadek?
P.S.
Noví výsadkáři lásky
vystřídejte staré rytíře co už neudrží meč ani moč...
/ZPOVĚĎ VIRTUÁLA/
iniciovaná nulovým stavem smíchu
Yes Nastal nulový stav smíchu
Barely mých pohonných hmot zejí prázdnotou Došel benzín naděje
Rez vládne všemu a všem
Klisnička kálí do vína Pírka kamsi odlétla K životu mi chybí šém
Osud mne obchází a tahá za vlasy
/Mrákota sedí za krkem Marně zkouším různé grimasy/
Naškrobeným oltářem očí proudí vetchý chtíč
/Beránci něhy za vlhkou zdí jihnou než zhynou /
Zdá se že Kristus právě odjistil ruční granát...Kolem se válejí slova -
souhláskoví a samohláskoví tvorečkové
/ vytrženi z čerstvých větví nemají šaty myšlenek/
Co s písmenkovým hnojem z něhož se kouří ?
Co s mňouky v kocouřím komíně?
Ještě že nemám strach z ministryně slibů /jen co na mne dýchla - lýtka jí ztuhla... /
Olej touhy vlitý do žil na chvíli ožil v srdci mých kalhot
Pak ale tichá pýcha - pýcha zraněná smíchem touhy na jazyku ráje
odtáhla do neznáma...
/SKUHROVSKÁ/
Okolo Skuhrova cestička útulná
cestička hanbatá s pelíšky pro verše...
Co počít se slovy jež na papírovém ledu neumějí bruslit?
Svázat je provazem z oběšence?
Každý z nás se ještě hodně nahašteří
než se zavřou dveře dveří...
Rázně pokračovat v pochodu od záchoda k záchodu ?!
/Skuhrání boží – falešné zboží/
/MOJE PERPETUUM DEBILE/
Až skončí co neskončilo
až uzavřu svoje dílo -
v ponožkách z Mléčné dráhy poběžím vesmírem
Připadá vám že mi přeskočilo?
Asi ano
Tohle jsem vymyslel já a můj spiritus agens
abych mohl svět plést – než uzavřeme svoje dílo
a neskončí co neskončilo...
Je to má bezelstná planetární lest
/NECUDNÉ KROPÁČKY/
Kropáčky – křupane – kvetou
i když se smráká -
voda /ovšem/ musí být měkká O.K.
Ó ty hloupá paměti popálená cudným ohněm!
I když mám glejt od jalových spasitelů - nepřijímám rady
s pachutí lesních požárů
Jen ať si kropáčky vystrkují rypáčky!
Raději se nechám zaházet kravským hnojem
/Lepší je potrat vědomí
nežli ztráta svědomí.../
Oligarchie je zvrhlá aristokracie
Aristoteles
/STRACHOMLAT/
Vyjadřuji se pokousanými slovy
ale nechci provokovat
Táhl jsem světem v růžových trenkách jak pouštní nomád
Přál jsem si dožít moudrých vlád
Toho jsem se nenadál
že budu kořistí ovádů
sajících krev
pokornému stádu hovad
/VÝMLAT (ČESKÉ) POEZIE /
Do společenské stodoly alias do stodoly společnosti
navezeny fůry
Snopy slov vrhány do chřtánu mlátičky
Kožené transmise mlaskají
stroj kňučí -
slova oddělována od plev
Třasadlo cloumá omlatky...
Sítem sem tam propadají zrníčka veršů...
/ŠŤÍŘÍ HÁJ/
Prales jsme koupili za babku
V zavařeninovém skleníku bublá hřbitovní ticho...
Co bylo není - proto ničeho neubude
Jen ať si sexuální loupežníci falešně drnkají na svá krvavá křídla !
Žitné klasy si jako kdysi
prozpěvují
Seno křižované na trojácích
ležérně schne si...
/SVALNATOST/
Smějí se mi svaly doby
Lesknou se jako psí koule -
zatímco sluneční lampasy laškují s intimními křovinami
/Z temene vyhaslé sopky (mého) rodného města
vystrkují růžky retranslační smrky/
Ptám se mi/ni/strů propagandy: Dokáže správné stmívání
oddělit dobré zlo od zlého dobra?
/A nemiluje noc tmu náhodou jen proto
že ji nevidí?/
Době rostou svaly
Mé luně ubývají síly...
Ve vývojce noci pozoruji hvězdné nebe -
v ustalovači dne hvězdy mizí –
/ MOJE TMY A TICHA/
Zjistil jsem že ticho neztrácí paměť
neboť má uši navrch hlavy
Je-li ovšem tma přivřena a těžce dýchá - ticho mlčí
Někdy já sám ve tmě jásám
Zdá se mi že ticho je plné naděje když osiřelá krása
rozkvétá mlčením
V přiměřeném čase bezradnosti tma se sama do sebe zavrtává
jako tesknící červotoči
Během cvalu života
tmě se někdy udělují trestné minuty
Tma občas /jako poezie/ trpí malátností -
Buďme však rádi
že dokáže procházet zdmi...
|
