Ivo Odehnal

PÍSKÁNÍ NA PROVAZ

Svět je všechno, co je faktem.
Ludwig Wittgenstein
Chodím po světě a pískám si na provaz...
/Ne/známý blbec

/IMPROPTU/

Jak se ráčí vynacházet kloubový panáček poezie
brodí-li se kyprou prstí pochybných katedrál
smíchanou s popílkem věčné nevděčnosti?

/Co je fér a co není fór?/

Vládne-li společenská zima – topí se zeširoka -
/panáček k mání má - olej a termofor.../

PLAVBA ÚDIVEM

Podkoní s kameným srdcem chystá oves dne
Ráno čistě vysmejčeno

Větřík slov čeří hladinu papíru Dobré chování je vítáno
/Proč ale sdělovadla oznamují smrt člověka dříve než zemřel?/

I když se nekoná žádný srdceryvný požár
slovní uhasadla jsou vrchovatě napěchována

Odtroubeno /Abgeblasen

Po tom co je - /marná sláva/ -
vždy bude - co bude...

SLIBOVNICTVÍ

Lidé Smiřme se s faktem: Věda slibů je plná omylů
Z takové vědy je smutno jako ve škole o prázdninách

/Jelikož stín je od úsvitu slunečním poslem -
stín bez slunce je nesmysl /

Lze vystrnadit sliby ze dna jazyka?

Závěť o zániku slibů /krvavých i nekrvavých/
má šanci sepsat chytrý politikus

Nebude to ale jen další slibovač - demiurg neuskutečnitelna?

KOMÍN OBRAZNOSTI

I za mírového počasí nás může trápit strach ze slušivých lží

Lze ohýbat proutky slov obdivem ?

Není správnější odstranit nádoby plné zlámaných grešli
a o to bedlivěji naslouchat průsvitnému tichu
které prorůstá životem?

Jen ať vzkvétá matematika nadaných písniček

Není to ale jen další slovní zábal
k němuž jsme odsouzeni?

DĚSIVÁ ŠÍŘKA OBAV

Děravé větrolamy se plouží vychrtlými stíny
/zdá se že smrt není mezi živými/

Vzduch se dusí mírou ticha

Kde je hrdá žízeň? Proč škemrá pokora ?
Ještě že mi kalhoty nespadly strachem

Tma chrastí V klínu plic na chvíli ustal ruch

Je všemu skutečně odzvoněno? Je opravdu mír?
Proboha - nezraje čas k válce?

/Voda si klidně tloustne...a smrt také.../

VÝŘEČNOST

Nádechem rána dohořívá noc Nic nevyřčeno – vše řečeno
Čas námi prostupuje urologickým tempem
Bez některých chyb bychom znehybněli i se vší výřečností...

Kraví ocasy s originály kravinců se rozprostraňují nad mléčným územím

V zimě dřevo mutuje ale lejna nepřetržitě žádají své
Všem neposlouží káčátka - jako prostopášnému císaři Caligulovi zvanému „botička“,
synu Gaia Iulia Caesara ...

Celosvětový problém efektivního vytírání řití
přiměl lidstvo k vynálezu bidetu!

Čím jiným hasit oheň slov?

/STANOVISKO

Měsíc postřelil noc – den zaskřehotal -
úsvit byl zasažen záplavou soucitu...

Zvláštními brýlemi mohu pozorovat svět
Chodím a pískám si na provaz upletený z písku.../

Letní dráždění činí z vinných nevinné – z nevinných vinné...
Domy doutnají Peče je počasí...

/MÁ NEBO NEMÁ LÉTO LÉTAT? /

Tma právě odtáhla Vodu tlačí léto Vedro má štěstí
V plovárně plné slov lepí se vlnky na paty ...

Některé dny jsou bez zábradlí Chodím s hlavou nacpanou střelným prachem
Sbohem /šeptám nábojnici léta / Bylas úžasná

Kolik vážíš horko? - ptám se stínu – Odpovídá stínem
Protože mám ze stínů strach, vysvlékám se z kůže a obracím se chlupy dovnitř

Slunce napilovalo léto Zemdlená voda nabírá dech Přebytečný déšť sušen
Všechno drsné je drahé a/le/ krásné...

Duše si sundává gumový plášť Z kapes jí vypadlo pár drobností
Tma křičí: V petrklíčích jsou zloději! Oko se zastydělo Klid odtéká

Na svatou Annu léto ztrácí dech
Úpěnlivě prosím slunce: Ještě neodcházej - příčino mé radosti –

Světlo rodí stíny

KŘIVOST SVĚTA?

Jen neklít!
My živé stíny – stejně spějeme do stínu hlíny
Med s jedem zůstal prozřením nepozřen
/Z ryzího masa zbyla kůže smutku
a žádná kost.../

Co s tebou – světe v nedbalkách -
světe s ostrým pyskem dýky?

Déšť napojený levnou vodou přivolává nástup ústupků

Ty falešný světe – co máš namále -
jenom se netvař zoufale...

LETMO

Ó vy nenasytní požírači života -
vítejte v časovém hmoždíři!

Ticho plyne jako lechtivá voda
/I když hanbě trčí jazyk z huby elegantně cvaká zuby.../

Je mi líto promarněných let
ženoucích se mlíčím k tetelivým bránám...

PODEZŘELÉ PŘÍTULNOSTI

Kdysi jsem zkoušel umrtvit sám sebe

Šlo o jistý pokus
/v rámci mezinárodního experimentu /

Naštěstí jsem si položil otázku:
Je správné předčasným spěchem konkurovat majestátu věčnosti ?

A experiment jsem přerušil...

/I MNE/NĚKDY DEPTÁ STAROST

Vše co je bílé je bílé povětšinou vinou nevinnosti

Není-li ticho zbytečně provrtáváno - vydrží
Často se ale někdo nezvaný vnutí tam - kde nemá co dělat

Starost si pak vlasy rve
Není to jen trapný zvyk osudu!?

OMLUVY

Ucho mi dalo výpověď
Oko mi dává výpověď

Nemám na nic odpověď

STRAŠÍ MNE PRÁZDNÉ DUŠE

Sčítám dny radostných nepokojů

Z různých zásuvek vystrkují hlavičky prázdné duše

Nakažen léty
čekám na klid ve frontě vzhůru nohama

V takovém stavu -
člověk se úleku naubrání!

ZÁŽEH

Považuji za velmi nevkusné
když se některé stíny lísají k srpnovému šeru !

/Dvůr světa je plný santalových barev
Různá havěť vylézá a mizí/

Chlípnost zbavuje duši rozum

Když ráno praskne a stíny zalije déšť -
léto vklouzne do sklípku srpna

DNY PŘECPANÉ SLUNCEM

Překvapil mne neklid za nehty bouře
/Mraky si nasadily černé brýle/

Sucho hýřilo Oko stožáru slzí
Cítít žár

Svíjím se pod kanoucím svícnem
Obloha mává koňskou houní Mokro stéká po těle

Na vlastní kůži cítím
jak slunce propaluje dny /nacpané/ pod lupu světa

ŽÁR Z DINOSAUŘÍCH NOZDER

Léto poháněné koňským ohonem
prohání se kolem nás na bicyklu

Noc právě dopekla slzy Tma se dusí
/Jde o obrázek z okraje lebky /

Vítr jen tak klouže

Zdá se mi to -
nebo se to jen voda bojí vlastní žízně?

LEKNÍNOVÝ PRAPROŽITEK

Na plotě z několika jazyků vrtí se voňavá kuřecí stehna

Klisničce hoří hříva
Smrt poučuje ryby

Život na tom nic nezmění -
Krajina je v noci pouhou dírou do tmy

POSKOK LÉTA

Je-li noc hustá – a nad tmou pukají hvězdy -
z léta je cvok

Rozlitou papírovou krev v duši srdce
čteme jen ve dvou

Cvok odemyká léto klíčem
ale dveře neotevře

Snad to půjde - bude-li ticho mrtvější –

Ach ano - tak je to neustále...

PORNOKRACIE NÁS NEMÍJÍ

Buď zdráv sexe!
Všichni zdraví buďme zdrávi!

Z pozorovaní /často/ pozorovajícímu přechází zrak

Na servrech duří sexy záběry –
/a zdarma /

Co je horší ? Masturbanti v koutech
nebo celibátní zvířátko v morku kosti?

HOŘEČEK

Červenec mi propálil oko

Slunce píchá jehlou -
nebo jeleními parohy?

Země škrtne sirkou
a v tu ránu vzplaneme

Couvat do stínu?

Prasátko otvírá branku
hřbetem červánků

Zahořklý hořeček
je u nás jako doma

OHNIVÉ ZNAMENÍ

I v srpnu se nad trávou smráká

Marně vyhlížíme ohnivého ptáka

Krev se rozžhaví
ale nezvoní

Pravda nezpívá
když vinu míjí trest

Světlo zahnívá

Zato udivená voda
vylézá z důlků...

SLUŠNÁ RYBA

Vzhůru ulicí jde ryba a kouří

Kolik je hodin /ptám se/
Aniž vyndá čibuk zamumlá: Půlnoc

Slušná ryba
myslím si ve tmě

Takových ryb
/říkám si / je opravdu málo

Vtom si uvědomuji
že ryby nemyslí očima
a poklesla mi brada

Bylo to moje poslední žraločí setkání...

BLOUZNĚNÍ BOŽÍHO TĚLA

Před pannami prchám jak suchá voda

Léto vyklubané ze slunečních vajec
plaší mne i ve snech

Někdy jsem sám můrou nahé vody
co plní má zvláštní přání

Rybí šupiny cítím pod kůží
Nádherné ploutvičky /pahorky zaoblené/
hlavu mi balamutí

Botami vod pošlapaný
mlácen létem - a basta

KŘEHKÁ ZUBATOST LÉTA

Léto je tekuté
husté a útulné...

Bloudit rozumem

a zpívat ?

KDYŽ MNE S HANBOU MÍJEJÍ DNY

Ráno se stavím na všechny čtyři
i když jde o jitro nevalné pověsti

Opičení dřeva po vodě se mi nelíbí

/Tma někdy v noci skotačí
než zhebne/
Hrubý zpěv i jedle láme

Mám pohlavkovat kopce za to
že pravdy churaví a lidské maso hoří?

Klepeta let tlukou do fuků
Proč s hanbou nezmizí špatné dny?

KDYŽ VODA VODU BIJE

Měsíček na hnoji - koníček vesmíru
Úcta k šílení – krása krvácí

Ticho dostává ránu

Když nahota zdraží
voda vodu bije /dokud jedna druhé
hlavu nerozbije/

DĚJINY SVĚDOMÍ NESVĚDOMITÉ TMY

Tma svatá není - to ví každý ponocný
Tma nemiluje tmu

Strach ze tmy ale tma nemá Tma není strašpytel Naopak
Někdy se k čertově kolibě plavím tmou v pavučinovém košíku

Bestie noc se mne někdy pokouší trknout
/marně/

Cválám tmou na papírovém koni
až k čertovým skalám

Kam se mi dnes schováš
černá bestijátko?

OD JISTÉ DOBY NESNÁŠÍM NABOBTNALÉ CHUTĚ

V den /mých/ kulatých narozenin
kocouři a jejich partnerky vyluzovali vtíravé písně

Zpěvy byly nádherně šroubovány ozvěnami
Hory obracely oči v sloup a sloupy obracely oči do oblak

Pak začal tanec hnědých světel
/Olizovala mne voňavým větrem /
Když se ale do prasklé skuliny vsunula tma s chlupatýma očima -
památná chvíle nečekaně praskla

Maminenko zlatá
nevyháněj mne /ještě/ z teplé postýlky

ZLÉ DROBNÉ POČTY

Ach ty mé malé činžovní housátko
Miluji tě ušima!

Rád bych ládoval bochníky do pece

A: Nevidíš že nad námi jezdí válec a žehlí oblaka?
B: Proto snad srdce neokorá steskem

Nebojte se všichni
Každý sval se brzy naučí neříkat pravdu

LADĚNÍ SKŘIPEK

V tančírně podzimu -
volenka bláta

Kraj kouskován mezi skutečností a snem

Rejdění chléva s horkou hlavní
s kartáčem luny mezi zuby tmy

Stín krvácejícího srdce naráží na stín vlasu

Kuny kurníku
rozkývaly led

Plíce zalila voda

Co se nevejdena na talíř duše
šlape si po vlastním stínu

NEPŘENOSNÁ ORIENTACE

V harému léta
zklamané seno zahnívá v dešťové kupce

Růžový den chorému nepomůže

Mátohy tančí
lechtány křovím svědků

Hubičky bez křídel poletují kolem
Ptáci v botách daleko nedoplavou

Něha s křídly havrana se úlisně tiskne na mé břicho
/zatím bez pohlavního nadšení/

Pláč řve Dny plynou
Jistou omluvou je nezištné krvácení
ve prospěch dobroty...

ZASTÁVKA NA PLÁŽI NA KONCI SEZÓNY

Léto si koncem září láme křídla
Na deku pláže se věší černý praporek

I nebe je celé v černém

Plavčíci ledabyle šimrají paty utonulých

Slzy z mé tváře olizuje vítr
a slunečníky lechtá slaná voda

SLEDOVAL JSEM FEMINISTKY NA LIPNĚ

Jabloně pukaly rozkoší
ale dívky nevěděly co s rukama Zato kluci - ti věděli...

Nastala hodina trhání pravd

Teofilové povykovali: Jaké to znásilňování představ!
Jaké biologické zlovolnosti sobeckého genu!

Počasi si navléklo pláštěnky
/neboť to vypadalo na déšť horlivosti/

Dívky se naoko ukrývaly do rukávníků
Hoši se stali vševidoucími

Bylo to krásné: Orgie se vším všudy
jako ve starém Římě - za časů zvrhlých císařů

Vítr pláží volně pohazoval listy legitimací

LETOŠNÍ LETOŠEK

Za letošních veder jsem byl párkrát pokousán sluncem
/Nejenom pokousán – dokonce sekerou setnut/

Na nosítkách mne odváželi z úpalů

V kožíšku proto nosím kousínky ledu
Půdou protahuji lana na sušení stínů

Za dusna bez konce
byl jsem ovšem sluncem letos znova nakopnut do slabin

Ach tak Dobře mi tak

OTRUSINKY

Za jedlových nocí
vítr rád vrtí čertovským ocasem

Síly jihnou Srdce se marně hledá /Zdá se že je v háji/
Na zem padají zmrzlí ptáci

Víme vůbec čeho všeho je schopno podlé jaro
v ledových střevících?

Z dírek se kouří Obleva komolí slova
Lze přijít o větve v holém náručí?

Pod tmu není vidět
/i když i ona odněkud musí být/

Čekat na to co nepřichází?

Slova jsou bez začátku a konce
/A to je jejich tajemství... /

OVLIVNĚNÍ

Noc prý omlazuje -
dloubá-li do nás neomaleně hvězdnými svaly

Než vstanu
stačím se vysmát sviňkám podbízivého dnění

Oblohu ponášejí písně
Kam – kdo ví?

TICHO BEZ KOUŘE

S klíčkem k mořské rakvi
někdy si vytrubuji v rybí síti

Je to tajemný orákul děravého cedníku

Po vyplakání očí ve večeřadle
odváží se mne někdo kolébat?

Léto sype puškvorec do namletých řečí

S rukou slunce pod košilí
zdá se mi někdy
že mám klíč k šílenému oku světa

SETKÁNÍ S KRYSOU

/Přiznání /

Za nočního návratu z divadla
/do druhého patra brněnského podnájmu/ -

dolů osvětlenými schody seskakoval velká krysa

Aby se dostala do sklepa pod námi – vrhá se proti nám -

Konsternován situací - provedl jsem neskutečné harakiri statečnosti -
schoval jsem se za svoji ženu...

DOTYKOVÉ POLE NADĚJE

Bajaja kukuku - sedí sova na buku
a já teskním u pece
jako kůň s psíma očima

Plesnivá vzpomínka někdy dojímá

Zhořkl zimostráz Stesk oblézá lněný prostor
ale býk času nespolkl uzdu

/Zatímco kovonohé nůžky stříhají stíny u hřbitovní zdi
v uchu mi chrastí nepříjemné zmraženosti/

Ač to není v mé povaze /držet býka na provaze/
strachy strachem zaříkávám...

POPEL ODCHÁZÍ PŘÍCHODEM

S rudou plachtou před očima
/s kouskem citu v uchu /
vzhlížím k plaňkám planet

Při krájení vody mění se vítr na ocet Mdlo domilovalo
Malované ošatky stínů plavou mezi mnou a hladinou

Mám křídlo v dlani Ale nepokoje se hrnou
jako hořící voda

Měsíc je zkrocen Zvolna se přišourává světelný měchýř
s rozžatými větvemi

Je to spásná vrba fénix

PÍSKÁNÍ NA PROVAZ

Byl jsem rezavým hřebíkem mockrát přibit ke dnu

V náruči dechu držím teď železnou podkovu
jako děcko

Pískni si na provaz - nemáš-li past na ústa -
/nečekaně mne oslovil mužík vylezlý z důlku
v němž se opíral o vlastní stín - /

...a pokračoval jako zaklínač hadů:
Mám v hromovém tichu zpěvavé dříví...

Já věděl že lže
/neboť mu naskakovaly puchýře na jazyku -/
přesto /či právě proto/
rozezněl jsem svůj nástroj tak -
že se sám měsíc - který nám držel part - prohlásil za boha ...

Záměnu osudů se neuznává
/jde-li o podobnost čistě náhodnou/

Nakonec - pískám si na provaz...

MILÁ TRNEČNICE

Smíchem osekaná slova jsou někdy smutečně prázdná
Nerad stříhám slova dohola Co s takovými slanečky
v chlupatém ranečku?

Z ohluchlých slov
mohl bych stlouci boudu pro psa
/Někdy se zdá že proto mám plášť z muších křídel/

Kde jsi ztracená píšťalko léta?

Plameny pláčou -
oheň slzy neutají

Z ohnivých pravd někdy nezbývá ani zbla

ŽERNOV JAKO LEKCE

Jsem srozuměn s rozkvétajícími komíny podzimu

Srdce špikováno jazyky
tluče na dva stavy

/Bylo to moje první čerstvě vyklubané ráno/
Plaval jsem ve slámě a šlapal si po očích

Pozdě jsem začal tušit
že slepý střep světlo nevypálí ani nespustí

Dole se zatím řadili vkusně učesaní bývalí přátelé -
příznivci ukradených tváří

Ve smuteční hodině podzimních komínů
připadali mi všichni jako čerstvě upečený sníh

EXISTECIÁLNÍ HIEROGLYF

Ve vodoměru dějinných slov
nezačíná se hned krkolomnými ohryzky
zakousnutými do levandulových límců

Příležitosti čekají /žádné lichometnosti/
Dny hrdě couvají špalírem slibů a náznaků

/Jak se praví: netrpěliví buďte trpěliví
nesmrtelní stanou se smrtelnými/

Vyleptaný hieroglif je výzvou tichu
V bodech smíchu vytrácí se najednou křepčení smyslů

A tak se zdá
že život k nám přistupuje nenápadně
jako přítulný vrah

Fénixové žoldu
rozdávají rozmlácené rady

JSEM VLASTNÍK /POTOPENÉ/ HISTORIE

V mém osudu je díra mrcha ementálská
Tím pádem v zimě do mne zalézá chlad

Nad krajem v čase zpovědí visí těhotná luna

Mé ruce se s ní loučí stiskem
Ticho se pokouší o vtip

Nejde náhodou o nekalou podobnost s Mezopotámií?

KDY DÝCHÁM KOŽENÝ VZDUCH

To když trubači ohlušují svět papírovou pustinou
a mé jalové tělo duní jako prázdná kůlna

Jsem dotčen voláním ohně...

Naštěstí nehořím

TROSKY ZLOSTI

Nervy mi občas tečou - Niagara je proti tomu neškodný potok

Nervová vlákna se vzteky třesou jako les v bouři
Chlácholka moje má žena žehná mi klidem:
Nenech se napálit smradem
Neobracej se k dobráčkům zády Uhoříš - radí

Zalézám do sebe až na vlastní kostní dno

Po čase voda odplaví špínu
a opadává

Na pláži mezi vyvrženým slizem /mušlemi a škeblemi/
zakopávám o vyplavené trosky zlosti

ZNÁM TU TUŘÍ HISTORKU

Za kopcem tmy se ztratila se kráva

Světlušky zazmatkovaly Světlo se zprvu stydělo
ale pak zmizelo

Co bude s krávou? Kolik hodin jí zbývá ve tmě?

Druhého dne vystydlé světlo leželo v trávě bosé jako za trest
Tma byla rozpuštěna - kráva se našla

Pravda je trpká
Ale i světlo osekané ze tmy někdy nečekaně ztvrdne

Lze vystoupit ze stínu duše?

SPĚCH S HORKÝM DECHEM

Obtloustlý sníh modral a hekal

Květinová brána chodila sama pěšky
Marhule mi slétaly k nohám

Milost z kosodřevin - toť láska na první pohled
Chlapci se bijí praporky srdcí

Má naděje se zvolna měnila v tmu
/v níž je i vřed pamlskem ubožáka/

Proto zapaluji oheň aby mohl být nový den

A aby taky byl

HOŘENKY

Ach ty můj milovaný s náušnicí z brusinek Ach ty má milovaná
Beru tě do náručí za rozkvétání chlebové vůně

Z hořenek rostou písně Pískáním na list
hloubím šeříkové tůně

Z čekání na ticho jsem smutný
Po odstřelu tmy končíme u vína

Zde pak ladíme květy Rozplétáme oheň Měříme vodnatelnost vod
Vezdejší chléb nám vězí po čepel v srdci

KDE CHYBÍ ENTELECHIE PANA ARISTOTELA

V krku mám trn

Zuby mého hřebenu přesto češou ticho
Pozbývám tak na chvíli sám sebe

Trouchnivím lítostí
neboť duch dává o sobě vědět

Smrt je hloupá - nectí-li entelechii
Nemá pak formotvornou sílu...

NEKRVAVÁ KREV STROMŮ

Za podzimních večerů ze stromů opadává krev

Něco opadává i ze mne
Strach se proto zeširoka usmívá

V očích mám díry jako v pantoflích které obouvám denně
Smích ztučněl

Bože můj Svět prodat nelze i když je prodejný!

PAMĚT MÉ NEPAMĚTI

Paměti často není do smíchu Trápí se

Někdy se na ni totiž utočí všemi směry
a ze všech stran

Zavrtává se proto pod kůži
/Občas zaroste jak chloupek aby rozkvetl ve vřídek/

Paměť zbavena naděje neokřeje
Rozříznout se nedá i dá

DROBNÉ DOBROZDANÍ

Vlastní zarděnky mám opásány syrovou vatou

S podzimem se má dostavit klid
Stromy se natřásají větry

Dech mi spaluje tělo

Milostná vzplanutí bloudí údolím břicha
Na trnkách dozrává slivovice lásky

To je ta pravá nirvána krajiny

MARNÁ CHVÍLE

Strach se mne nebojí Spíše naopak
Dříve jsem strach dokázal zašlápnout
/Omlouvám se ti zemětřesení!/

Dnes to už nejde vůbec tak snadno A není to tím že je všude hodně škvorů

I nebe má deku pod níž je léto schováno
/voda mu prý nevoní a tak kleje jak dlaždič/

Nebýt ticha – i já zhebnu

ÚLEVA ÚLEVY

Nebe cení zuby
Z otevřené huby občas vyplivne ptáčka

Křik cpaný do uší uvolní mazovou zátku

V takových chvílích myslím že jsem žebrák a že přijdu o tvoji něhu
i o tvé srdíčko sametové

Pak se ale rozhrne den
a světlo provrtá stíny

Zase se mi přechodně uleví

Zabývejme se raději
sněhovými vločkami

PŘÍLEŽITOST PŘITAŽLIVOSTI

Z podzimu mám /někdy/ strach

Plody perseid opouští větve oblohy
a řítí se dolů

Podle sira Newtona /pochopitelně/ na moji hlavu
Z hlavy mám krvavý salát

I slepice /ty děvky kurníku/
shora na mne vrhají vajíčka granátů

A TAKY MÁM STRACH ZE ZIMY

Obhlížím pokoj léta

Okny se prokousává slunce
/něco se ve mně hne - občas ve snu cvaknu zuby/

Na tesklivých kamnech si solím guláš
Mám šviháckou píšťalku větru Písnička sice shoří ale není to marné

/Jsem - který jsem
a vím že musím zemřít.../

ZPOZA PONKU

Dobrý den všichni!
Anýzové sloky mnohdy dozrávají dříve než jsou pokoseny žízní

Z vody povstaly rezavé ryby Mám uši zalepeny medem z tajných světel
Podezřele se bojím smrti

Život mne svírá jako prst přivřený v ponku

Kupodivu jsem si v něm dosud nepřivřel hlavu

ŽALY

Rusé dny pádí a vysmívají se našemu domu
Žal mi sedí rozkročmo na srdečním svalu

Ty můj osrdečníku /pokouším se marně o žert/
Žal mne ale překřikuje a nutí zpívat

Poněvadž nemám mandle / musel jsem je prodat/
zpívám jak mne pánbůh stvořil - takže žal šílí

Zpěvem kosím chudáčky s dojemnými hlavičkami

NÁLEDÍ POD PSA

Nahatá krajina je okrasa sama

Chladná rána si nakroutí pačesy Z mošny harfy vystříkne zlatá struna
Utkví jak otka v tichu
Na růžovém proutí zápasí tlustí kohouti Les krvaví
a já sám bych řval jak lesní puma

Místo toho u dna
mlčím jako vyschlá studna

OSTUDNÝ PŘÍPAD

Zparchantělému anděli jsem naletěl
Bez milosti

Bezzubé smyslnosti roztloukaly zbylé kosti

Ano - slova se lehce kroutí
je to architektonický úkaz doby!

Jak se krásně umí topit ticho v tichu minulosti

Ach bože rozbože
/Starý svět nechce a nový nemůže/

NEKALÁ PROBUZENÍ

Někdy se probouzím s chutí divokých švestek v ústech podzimu
V jablcích zmizí jabloně ukrývané v jádrech
Vítejte koupele výbušných motorů -
pronesu zkušeně

Po střeše zdivočele dupe déšť

Není to čirou náhodou panáček Pinochcio?

TOHO RÁNA SVĚTLO PORAZILO STROM

Velebím brnění jazyka
díky jemuž pastuškové mohli vejít větrnou dírou

A teď mi kladou ruce podél těla tak
že není ani místečka

Zajaly mne ruce plné něhy:
Jsem láskou celý obložený

PŘEJÍCNOST DUCHA

Nebe rozdává rajská jablíčka
Těm co cítí bolest jako bonus uděluje se kvalitní ticho

Z lopaty se v mžiku stává jazyk a supové se slétají pomocí mobilů

Ze skříněk vylézají mšice napuštěné obavami
Oheň funguje nad dvě fáze Slavnost je brzy u konce

Poněvadž nebe rozdává jablíčka podle očí
škemrám /taky/ o jedno

MLHA ZA TMOU

Lidské počasí není románem oblohy
Někdy je to přírodní kabaret – záhadný jak Starý zákon

Hluk mezi zuby nebe s hvizdem dřeva nás rozhýbává

Noc ponocuje Dny kroužkují vteřiny Očima se plazí tma

Dobrý bože
lze vymítat ránu ranou - lásku láskou - zradu nožem?

PODZIM I NA MNE PAMATUJE

Ticho něco šušká tichu /Pane ti se mají že se znají!/
Kam s tebou - okatá vydřiduško poletuško!

Podzimní holič stromy stříhá
/do kola a dohola/

Na harfě zbyla jediná zlatá oprátka
Zahrej nám na šibeničku chlapečku milý Zima i na mne dosedá

A kdo že to má
malinovými korálky prsíčka podkasaná?

ZVLÁŠTNÍ PROSTOPRAVDA

Piju čaj Epilobin Planta přikusuji Tegretol
Rivotril trilkuje
vysadil jsem Vegetol

Prostá Prostopravda

Sen je rozpůlen Míjíme perfektář krajiny
Ve skutečnosti je to fraktura blbosti

Inéz Brabencová skanduje verše
a estonská barová zpěvačka dupe po listí z podzimního mikrofonu

SLEDUJI DOJÍMAVÝ ÚDĚL ČASU

Do modrých kůžek zabalené nebe bafá z dýmky

Déšť po chvíli uvyká závisti sucha /To jsou ti Kainové
a Ábelové/

Někdy se ale stín vymknutý ze tmy ztenčí k neviditelnosti
/a neví se kdo je kdo/

Kříže pak snadno nastavují duším nové rozměry hříchů

STRACHOHAD

Těžce se dýchá uchází-li krev
Lýtka se potí Žížaly srdcí plavou v kalhotách

/Poté co se vřelé ticho začne očichávat
touha se na chvilku zvetí /

Přesto dál trnou koubyTrpím tikem Jsem neurotikem

Karbolové stíny hrnou se /horem dolem/
kloužou uzenými nadějem
Žal je osekáván Smutek pokusně krájen

Čas útočí kleštěmi Znaménka pukají Krabatím
Zrcadlová sklovina praská
/Narazím-li na vzpomínky – skáču na ně jako na žebřiňák/

Chytám se iluze vod Sníh stávkuje Krajina kloktá
Déšť je hrdina a voda generál

Za zvuku kadidlové vůně voda mhouří oči nad oltářem pohlaví

Navenek duch – uvnitř tělo
a já stojím po kolena v touze

Nezbývá než se přidat k zástupu hříšníků a hříšnic

Srdce zvolna zapadá mezi zmrazené pocity
Vše co plálo končí

Dýchejme zhluboka

Hřích by se rád vymočil ale prozatín mlčí
Vjé – jedeme dál!
Slyším: Vstaň! Vstanu Vypiji tě celou mrcho bezectná A pije!

Smrt se drží horka i zimy
Dost bylo buzerace
Vy – nadějná papírová lejna už na mne neřvete!

PODZIMNÍ /PO/MODLENÍ

Listí padá a spadlé tlí

S pády listí jako bych padal sám
/Proto nejásám/

Zetlí s listím i zrůdné lsti? Můžeme být jisti
že lest nepřelstí další lsti?

Modlím se za listí...

BAŽANTA V LEDNOVÉM OKNĚ

V Brně na Mendlově náměstí mrazem popraskal modrý štít

Z okna nad lékárnou
bažant natahuje /dolů / ztuhlé pařáty

Marně...

V NEKONEČNÉM VESMÍRU

chodím a pískám si na provaz upletený z písku

Skláním se před střídáním světla a tmy - tepla a zimy
dobra a zla - bytí a nebytí -

neboť vím že není zbytí...

/ivo.odehnal@razdva.cz/

Ostatní tvorba Ivo Odehnala publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Z pozdních zimních slaností
DV 82/2016: Rádo se stalo
DV 75/2015: Moucha na klice a další