Petr Petříček

A ČLOVĚK MÁ DĚLAT UMĚNÍ…

Napnul jsem kousek nebe do rámu okna
iluzi obrazu ruší jenom vlaštovky
šermují svými vidličkami
v honbě za žvancem
jakoby nevěděly
že malbou hmyz nelétá

Na okenní sklo sedla moucha

No tohle!

Posrala mé dílo

STEJNĚ VŠECHNO ZASPÍM

Sen je průnik černou dírou
do našeho mikrokosmu

Tisíc pater rozsvícených oken
a ve všech moje oči
vidím sám sebe
zastavit se uprostřed silnice
a mávat nahoru

Z tisíců různých úhlů pohledu
řítí se na mne auto
leknutím vypadávám z oken

V pádech náhle chápu
všechny svoje chyby i přednosti
a vím jak je napravit a uplatnit

Možná právě ten nejabsurdnější sen
je mým věrným obrazem

NEŽ USNU

Běží mou hlavou antilopy
kopýtka ostrá jako kopí
myšlenky skáčou mně splašeně
zdá se mi že ležím na seně
na seně uprostřed Vltavy
teče mi muzika do hlavy
piju píseň Johna Lennona
ve tmě hladím tvoje ramena

Každá myšlenka je slepá
marně si hraju na Kyklopa

TO ROZUM NEBERE

Nakreslil jsem svoje sny
mají velká křídla
ale vzlétnout ne a ne

Nakreslím je ještě větší
jednou ke mně přiletí

Zatím jen průvan

Skeptici klubu Sisyfos
už ke mně valí
Bludný balvan

Nechápou jak je úžasný
že nakreslil jsem svoje sny

Ostatní tvorba Petra Petříčka publikovaná v Divokém víně:
DV 42/2009: Bez zábran, Síť a další
DV 41/2009: Naděje, Spěch, Svítání