|
na další stranu
Václav Bárta
Tři příběhy z nového pořadu „Let tažných ptáků“ s hudbou Dalibora Bárty pro Martina Stránského
SVATOJÁNSKÁ NOC
Jak ti píseň pokoj nedá, Dunaj z břehů rozlije se, nejinak se dívkám vede
v horké noci na Jána. Říci teď o naší dívce, že je hezká, Bože můj, to už můžu sedmikrásu nazvat listem lopuchovým, zlatou růži upolínu mochnou husí bez květu. Je-li kdo, pak oči trnek, odlesk ohňů svatojánských, horký pramen z nitra duše, obraz její krásy chválí. O tom ale ve všem všudy příběh téhle noci není.
Jede kůň a na něm jezdec, za ním panna jako růže. Tajnosnubná kapradina. Poklad jedinečné noci z vlastní vůle otevřený. Vraný kůň a krásná dívka, cestu vede švarný jezdec, malovaný dragoun z písní, ze stoletých kalendářů. Minou spolu známá humna, boží muka na obzoru, cestou touhy švarný dragoun pádícího koně švihne, palašem si cestu klestí k vřídelnímu jezeru.
Ještě příkop, ještě chvíli, krásná dívko, drž se pevně, co chvíli už dragoun bude u jezera zázraků. Pohleď, skála nad jezerem čaro noci otevírá, tady poznáš v rouše Evy lásku hříchu zbavenou. Pohleď, panno, nejsi sama, na palouku u jezera řehtá tucet vraných koní. Dragoun tu má kamarády. Vítej rubínovým vínem, táborem tu dneska leží šik červených dragounů. Krásná dívko, nejsi sama, kterou láká k dobrodružství síla čaromocné noci. Podle břehu u jezera leží šaty mnohých krásek, které přišly k horké lázni rozčeřit svou fantazii, a po strastech putování zvláčnit tělo a smýt prach.
Nad jezero stoupá pára, řehot z nozder vraných koní prolíná se s bujným zpěvem rozjařených dragounů. Svlékej šaty, čistá panno, jdi vstříc vlnkám vodní lázně. Pod pláštíkem vábné noci, obřad rudých pekelníků celebruje hříšná touha.
Hrdlo vřídla otevřelo černé sirné jezero!
POVODEŇ
Je to rok bez chvály. Od jara pořádně ne a ne zapršet. Sedláci hudrujou, pšenka jim nekvete, když padne obilí, co bude mlynář mlít? Pan otec ze mlýna pár týdnů v hospodě sedí už u piva nejradši sám. Zatímco u mlýna kolo se netočí, v samotném mlynáři něco se hne. Kdyby měl důvody stavit se krajánek, bude mít věru co při táčkách vyprávět. Ten příběh nebude dvakrát moc pro děti, o to víc o dětech bude v něm slov. Nad mlýnským komínem příští rok na jaře chystá se zakroužit a sednout do hnízda, nikým už nečekán, zbloudilý čáp. Zdá se, že mlynáři muselo přeskočit. Z děvečky služebné chtěl by mít mlynářku. Zatím to tajemství nepouští dál. Ta „ještě mlynářka“ v letech a bezdětná, dozví se potřebné, až přijde čas.
Teď vraťme suchý rok k náhonu bez vody.
Vantroky ke mlýnu obrostly trávami, měkkými polštářky prorostly do mechů. Budoucí mlynářka za mlýnem v louce sní, v korytě bez vody za hradbou z doutníků, ustlala mlynáři peřinu snů. Léto se plajchuje do běla modřenkou, do čista voňavé, bílé až do modra. Pod nebem skřivani, i slavík ozve se, a v dálce kukačka….
Z ničeho krahulec, najednou kde se vzal, ozval se skřehot vran!
Z čistého nebe se nebesa otevřou! Než mladá milenka čeho se naděje, stoletá povodeň valí se náhonem. Zpěněný vodní proud nabral se ze strání, žene se korytem, tu „zítra mlynářku“ sebou si vzal. V košili na cáry, bez dechu, bez ducha, lámou ji lopatky mlýnského kolesa, aby ji pod čapem do proudu pod jezem, řízením osudu zbavenou života, vyplivl vír.
A v suchu, v závětří, na záspi před mlýnem, s úsměvem ve tváři, s očima k obloze, pochválí letní čas paňmáma mlynářka.
OBECNÍ BLÁZEN
Obecního blázna poznáš na sto verst i na sto honů. Ať má klobouk na tři facky, nebo ať má lebku holou, ať ho potkáš vprostřed návsi, nebo v polích při procesí, hned si řekneš: to je on!.
To, co naše obec slaví, to se všude neuděje. Za vesnicí na návrší máme novou rozhlednu. Tahle sláva stojí za to! Je tu dneska pěkně živo, muzika a kolotoče, prostý lid i starostenstvo, každý kdo k té slávě přispěl, může ego pohoupat.
Ale jak jsem příběh načal, určitě vám mohlo přijít, že bych se měl nejspíš vrátit k obecnímu bláznovi.
Co dál v obci o něm ví se- kromě toho, že je blázen- je známý co sběratel. Tvrdí, že i vynálezce. Blázen žije v kozím chlívku se vším, co se bláznům šikne. To už jste si jistě všimli, že uprostřed toho všeho má gramofon na kliku. Tvrdí, že ho vynalezl, my spíš, že ho někde sebral. Kromě něj a staré desky nemá tu nic k podivení. Až na husí peroutky. Bude tvrdit, že jsou čapí. Ale moc mu nevěřte. Řekněte, kde by k nim přišel? My už víme, že je blázen, ale tvrdit, co nám tvrdí, že se šiknou k vynálezu, nadělat si ptačí křídla, a skrz křída potom lítat..?!
Že prej, zkoukněte si čápy! Hm…
Ale zpátky na rozhlednu. Nejsi sám, kdo na to kouká, vlastním očím nevěří. Celá obec zírá vzhůru. Blázen stojí na ochozu, drží ruce jako křídla, hotoví se ke skoku.
Zkoprnělým davem letí: zabiješ se, neskákej!
Obava a vůle lidu doslova se naplnily. Už je darmo, už má obec po obecním bláznovi. Po obědě, po svíčkové, pár svíčkových bab a plaček, možná dneska při neděli, zváží cestu na krchov. Báby můžou, hrobník musí. Už bláznovo tělo leží pod příkrovem těžké hlíny.
Už se jeho duše vznáší nad poklidnou krajinou… První v šiku tažných ptáků – náš obecný blázen bláznů - vzdaluje se svému lidu, vznesl se nám za obzor.
|
