Miroslav Vejlupek

MILAN DĚŽINSKÝ OD TAJNOSTÍ OPROŠTĚNÝ

"I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím. / Báseň není život. / Je v pořádku, když končí nádechem." M. Děžinský: Chtěl bych dnes přijít do veselého domu
Za sbírku básní OBCHÁZENÍ OSTROVA (brněnským Hostem vloni vydanou) získal celkem nedávno cenu Magnesia Litera 2018. Překládá z angličtiny a je znám zejména čtenářům časopisů Host, Weles, Aluze, Tvar či Pandora. Žije v Roudnici nad Labem, kde si jej po posledních komunálních volbách zvolili dokonce zastupitelem.
Milan Děžinský, v Kyjově 17. července 1974 rozený pozdější absolvent Univerzity J. E. Purkyně, zatím vydal sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003), Přízraky (2007), Tajný život (2012) a Obcházení ostrova (2017), krom té prvně jmenované všechny Hostem pro čtenářskou obec připravené.
Sbírka Obcházení ostrova, domníváme se, je uměleckým výplodem člověka, jehož svět má jen komorní rozměr, a přesto se svým verbálním potenciálem obsáhne nekonečnost světa a jeho času. Jak kritik praví, "dávná císařství, mrtví králové nebo vikingové jsou ve sbírce Obcházení ostrova stejně blízko jako popová hvězda Lana Del Rey. A vše navíc probarvuje silná obraznost, k níž stačí pár slov." Je zkrátka "Obcházení ostrova poklidným rozjímáním, které nesklouzává k zachmuřenosti. Mezi prsty obrací závažné věci, jako jsou manželství, rodina nebo smrt, ale dívá se jim do očí zpříma a s úsměvem. Asi jako když se člověku podaří rozlousknout kóan nebo ulovit rybu."
Také jsme si přečetli, že Obcházení ostrova je poklidným rozjímáním, které nesklouzává k zachmuřenosti. Mezi prsty obrací závažné věci, jako jsou manželství, rodina nebo smrt, ale dívá se jim do očí zpříma a s úsměvem. Asi jako když se člověku podaří rozlousknout kóan nebo ulovit rybu.
"U Děžinského se ale také mísí nízké a vysoké, když vedle sebe stojí osobité a tak trochu přeslechnuté parafráze na překlady popových hitů hrajících v barech a texty pracující s až mytologickými motivy nebo přinejmenším obdobným uchopením skutečnosti," neodvrátíme od názoru ani kulturního regionalistu, ani literárního historika.
Ostatně řeka a v ní ostrov náleží do básníkova reálného životního prostředí - a tak něco málo citace Z pobřeží: "Mám stůl, ostrov, vyryl jsem do něj řeku vyvráceným kmenem: // z jeho pobřeží přicházejí výkřiky a je to poezie. // Básně o chatkách v zahrádkářské kolonii / nebo básně jako revoluční fangle, na jejichž okrajích se třepí vzlyknutí. // Nejraději mám ty, které vyprávějí jednoduše o složitých věcech, / a pak ty, které vyprávějí prostě o prostých věcech."
Ve sbírce, která Obcházení ostrova předchází a je pojmenována příznačně co Tajný život (2012), básník hloubá mimo jiné nad tím, že slova mají smysl a i když říkáme, že to a to je krásné, ženy jsou překrásné. A když se v mrazu úsvit zakousává do suchých stvolů na hnízdištích ptáků, též to má svou (mrazivou) krásu.
Příběh, který s sebou vláčí vráska na tváři v kupé, toť výjevy z cizích světů.
Galanterie jara je krásná jaksi přirozeně, třeba i z posedu, přes mušku strnulého lovce.
A být na skutečné hlídce je krásné, když roste měsíc a pod mostem svítí lýtko bezdomovce. Nemyslíme na to, co bude po smrti, ledaže by po ní něco bylo. (Viz Slova mají smysl.)
Už i pro to všechno je záhodno se do Děžinského knihy znovu a znovu vnořit.

POSLEDNÍ KNIHU DOKONČIL PŘED DESETI LETY

... a napsal ji s ironií sobě vlastní. Přece Pavel Verner, v Rýmařově 19. května 1947 narozený.
Těch šestnáct povídek shrnul pod název Láska v cizím pokoji, vydalo mu ji nakladatelství AKROPOLIS a vydalo právě včas (2008), protože Pavel Verner v březnu roku následujícího zemřel.
Připomeňme si, o které povídky tenkrát šlo: In flagranti; Ezau v posteli; Srdce na dlani; Zanedbané louky; Jízda na hřebci; Ochranné zbarvení; Démon zla; Ona, on a vona; Pes ve vlaku; Etiketa; Škaredá středa; Švestky ve sklepě; Srub ve Slunečné; Indický lov na konci října; Čtyřverší; Ve vysoké trávě.
Všechna tato dílka spojuje téma - intimní nespolehlivost, chcete-li nevěra toho či té - a autorův nadhled. Ten ovšem nejednoho zdeptá: vždyť činí jsoucno mělkým, mravních principů prostým, zkrátka... zkrátka uboze nanicovatým, trapně banálním.
V povídce Ona, on a vona posedávají Luisa a Máša, maminky čiperných robátek, v sadu pro děti a hlubokomyslně řeší, zda Luisin manžel Richard je ostřelovač nebo odstřelovač. Máša, která je Richardovou milenkou, má svoji pravdu, Luisa zas svou, a přesto jsou si mladé ženy navenek nakloněny až vřelým přátelstvím - zájmem obou totiž je, aby Richardovo manželství existovalo.
Ostatně ve Škaredé středě jde o totéž. Zdeněk, bytový architekt a z náhledu manželky Sidonie dokonce vzácný člověk a nastojte ideální manžel, a přesto jeho partnerka Sidonie středu co středu zachází do bytu majitele trenérské licence na atraktivní sportovní disciplíny Fikejze, aby vyhověla jeho sexuálním potřebám. Naší potíží zůstane, že nemůžeme.
Nemůžeme se dosíci, v čem spočívá logika jednání ve spokojeném a souzvučném partnerství žijící Sidonie Šimáčkové.
Nemůžeme o sobě smýšlet jinak, než že jsme nedostatečni. Neboť svému věku navzdory dosud nechápeme to historicky zásadní: v lidském světě, tam logika vždycky tón neudává.
Povídce tuctového pojmenování Srdce na dlani se nezželelo privátního lékaře Boleslava Šišky. Ten popleta jednou jedinkrát byl manželce nevěrný (dobrodružství se zdravotní sestrou) a užírá se tím natolik, že ... že to na sebe musí říci! Dermatoložka Dagmar manžela vykáže z bytu - nikoli pro přiznanou nevěru, ale pro manželovu setrvale chabou intimní mohoucnost.
Sotva Pavel Verner v pětašedesátém roce odmaturoval, všimla si ho ČTK a on záhy zapustil kořeny v listu Hlas severu. Po Husákově nástupu k moci ani spisovatele a novináře Vernera neobešla politická nepřízeň: o živobytí zápolil od knihovny v Aši po pilu v Západočeských, ale též co stavební dělník či noční hlídač. Přitom dálkově vystudoval FAMU (dokončil v r. 1992).
Pavla Vernera společensky odškodnil politický zvrat na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Stal se - tak třeba - zástupcem šéfredaktora Národních listů a Týdne, místopředsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, vedoucím tiskového oddělení Ministerstva zdravotnictví, komentátorem Práva...
Protože pamětníků spolehlivě ubývá, neodpustíme si přípodotek, že Pavel Verner působil též pedagogicky - na fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy a v Literární akademii, tedy v Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého.
Vernerova bilance literárně autorská rozhodně není z těch zanedbatelných. Vedle knih povídek Červenobílá kobra (1997) či námi již vzpomenuté Láska v cizím pokoji (2008) zaujaly zejména romány Dranciáš (1989), Pražské hyeny (1994) či Jak nezabít manžela (2007).

Ostatní tvorba Miroslava Vejlupka publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Atlantis nedal zapomenout Vladimíra Vokolka
DV 94/2018: Noc s básníkem
DV 93/2018: Nové příběhy literatury (2)
DV 76/2015: Například doktor Ptáček...
DV 72/2014: S "piráty" na Mars
DV 70/2014: Nová tvář literatury faktu. Václava Jandečková
DV 65/2013: Typy a osudy umělců po způsobu Karla M. Čapka-Choda
DV 64/2013: O literární závěti solitéra Čapka-Choda
DV 63/2013: Básník Jan Vrba
DV 49/2010: Stiborova šestnáctka
DV 42/2009: Několik poznámek k "horkému" jaru 2009 a další
DV 33/2008: Knihou definována, e-knihou předjímána
DV 32/2007: Stroje, humanismus a evoluce society
DV 31/2007: Sísyfos
DV 30/2007: Musíme držet při sobě
DV 29/2007: Noc s básníkem
DV 28/2007: Nyny aneb Muž, který se naučil mluvit slušně se zvířaty
DV 25/2006: Dědictví
DV 22/2006: Alma, Bílá etuda a další
DV 21/2006: Smlouva