literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Nyny
aneb Muž, který se naučil mluvit slušně se zvířaty

Připsáno Martě.

(I)

Zívající Nyny strčil pod parapet staré plastové umyvadlo s pískem a pootevřené okno otevřel o trochu víc. "Tady máš vécé," řekl, "a kdybys chtěla na vandr, hupni oknem." Když na sebe navlékl i potrhaný, památeční vatový kabát, shýbl se ke kočce, aby ji pohladil. "Nyny, Miči, nyny. Až spořádáš granule, dostaneš delikatesu. Hm? Maso. Hm?"

Nyny, vlasatý a třebaže ne starý, s obličejem neobvykle vrásčitým, takže jsi měl dojem, že stojíš před výtvorem rytce, mluvil se zvířaty velmi, velmi slušně. Takřka uctivě. Ale nemysli si, nebývalo to tak vždycky...

*

Do chovatelské firmy nastoupil rovnou z léčebny. Nejprve byl v protialkoholní, kde ovšem přišli na to, že si i píchá, a zatrhli mu to. S depresemi skončil v léčebně psychiatrické. Zkejsnu tady nafurt, dovtípil se, když se přešoural půlrok; a tak začal Nyny lhát. "Kdepak já, a sebevražda. Chce se mi žít," vymýšlel si. Nebo: "Líbí se mi arteterapie. Chtěl bych už domů..." Jindy také: "Bejt na světě je fakt krásný..."

Když začal chodit na ranní rozcvičky, když byl v dílně vždycky nejdál s výtvorem, když se hlásil na dobrovolné služby do umývárny nádobí a vracel se včas z vycházek, aniž se napil prazdroje..., začali mu doktoři věřit.

To ve firmě valný dojem neudělal.

Kdoví jestli vyléčený alkoholik a feťák, pravidelný "zákazník" psychiatrické ambulance požívající ráno zoloft, atarax a prothazin, v poledne zase atarax a večer solian a prothazin, ten nemohl doufat, že ho přijmou jako rovní rovného. Nečekal to ani. Byl ošetřovatelem telat a oni o stupínek výš - ošetřovatelé dojnic. Nezajímalo je, jak se jmenuje, lhostejné. Byl prostě "kolega".

Jeden týden ranní směnu, druhý týden odpolední, tahal Nyny vozík s konvemi zředěného mléka. Než dorazil k výběhům s telaty, musil přes zastřešenou přípravnu. V hoře sena se tu zabydlily polodivoké kočky a všechny mu nedůvěřovaly, všechny ho obcházely obloukem - jen jedna ne: černobílá, umňoukaná, přítulná kočička, otírající se ošetřovateli telat o lýtka a blaženě přitom vrnící.

"Odprejskni, nebo tě...!" Pokaždé zvířátko odkopl.

Přesto k němu přiběhlo dalšího dne znovu.

No co? Opět je odkopl.

Jeho den byl smutný, trudný. Organismus ztlumený léky a přemáhající chorobnou úzkost blížící se panice, nežil, ale živořil. Utrpení existovat. Nyny nechodil - šoural se, nesmál se - tvář obtisk z obrazu nuzáků, mhouřil oči - neštěstím se jenjen rozplakat. Už zase myslil na smrt. Myslil na to, jak to udělat.

Mléko z konví vyléval do dřevěných korýtek, z kterých lačně pila telata. Kdykoliv jim nastlal suchou slámu, zvířata poskakovala a vyhazovala zadními s takovou vervou, že to ošetřovatele upoutávalo. To mě podrž... Ta radost ze života! Ta chuť žít! Jančit! Předvádět se! Neviděl nikdy nic podobného...

Jednoho dne tak stál a pozoroval ten tanec malých rozdováděnců, když projel kolem traktor a pod jeho koly zhasla kočka. No pravda, právě ta přítulná, ta upovídaná, ta neodbytná. Možná... možná právě běžela k němu, aby prohnula hřbet a otřela se mu o nohy. Kdo to ví...?

Ten kontrast rozradostněného života a náhodné smrti muže zasáhl. Nebyl zdaleka otupělý. Mrzout ano - ubitý léky ano - ztrápený každodenní nekonečnou úzkostí ano, umouněnec bez perspektiv ano -, ale ještě ne bezcitný. Ještě ne cynik.

A tak klouzal pohledem z mrtvého tělíčka šelmičky na vitální rituál spokojených telat a nemohl to neudělat: chopil se lopaty a nebohou kočku pohřbil.

Na tu příhodu myslel celý zbytek dne a také několik dní potom.

Milý čtenáři, myslím, že se shodneme: Nejvýznamnějšími momenty života jsou ty, které nejprve odbudeme mávnutím ruky. Čas jim pak přidá na souvislostech a na smysluplnosti. Nyny myslel na kontrast života a smrti; a nejen na to - najednou mu bylo líto všeho špatného, co kdy napáchal. Že pil a zbil svou ženu. Že prohrál v kartách mzdu za celý měsíc práce. Že zruinoval sporožirový účet, jen aby si mohl píchat. Že u rozvodu lhal, jak jen to šlo. Že udělal ostudu své dceři. Najednou, zčistajasna se styděl. - - -

... Ale ráno ho čekalo překvapení: v přípravně pobíhalo černobílé kotě, docela malé, docela bezmocné. Co ho vyhnalo z bezpečí v seně? Po celou ranní směnu po očku pokukoval po neohrabaném stvořeníčku po půlcentimetrech se šourajícímu přípravnou a naříkajícímu stále hlasitěji a stále nepřetržitěji. Na konci směny Nyny pochopil: Kotě patří včera přejeté kočce a má hlad.

Milý čtenáři, o ošetřovatele, nemocného, opuštěného, do sebe uzavřeného nuzáka, prožívajícího své dny na rozhraní povinnosti žít a svádivé touhy ukončit zbídačené existování, bude od této chvíle náš zájem intenzivnější. V temnotě ošetřovatelova dne se totiž zablýsklo: to se v muži ozvaly city. Nyny - fyzicky odepsaný mátoha - není duševně mrtev. On v sobě má to nejdůležitější: soucit!

Byla právě středa. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil koťátkův čumáček v bílém elixíru života. Kotě nepilo. Naříkalo.

Byl čtvrtek. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil v něm koťátkův čumáček. Kotě nepilo. Naříkalo.

Byl už pátek. Nyny ulil mléka do plastové misky ... Drobeček nepil. Vyčerpaně chraptěl. Tehdy to muž řekl poprvé: "Nyny," zvedl kotě a položil si ho na hrudník, "nyny."

Ošetřovatel dojnic, který šel kolem, se zakřenil. "Co tu ještě děláš, Nyny? Máme padla." Poprvé neřekl kolego.

"Pojď," řekl muž kotěti. "Půjdeme domů. Mám tam takovou věc - z tý budeš pít. Pojď. Nebo umřeš."

*

"Nejdřív telatům, Nyny, potom kočkám," poučili ho, když přišel do práce, a chichotali se. Už je jedním z nich.

"Žádný strach - dostane se na každýho. U mě nehladoví nikdo," řekne šťastně: přece už někam patří, i když rozvedený, i když z léčebny.

V přípravně přibylo koček. Každá příbuzná s každou. Mámy, tety, bratři a sestry, sestřenice a bratranci. Nyny ulil do dvou širokých misek, to aby bylo dost pro všechny, a nalámal do mléka staré housky. Kočky se seběhly do jedné, pustily se do mléka a nechaly se hladit. Nebývalá změna! Před časem však Nyny dokázal ještě víc...

*

Položil kotě na gauč, na kterém - schoulený do klubíčka jako ta kočka - přežíval nejhorší okamžiky deprese. Otevřel zásuvku otlučeného kuchyňského stolu. Byla tam. Věděl, že tam je - a rozhodl se ji použít. Injekční stříkačku - schovanou pro případ, že si bude zase píchat... (Nač se nechat donekonečna deprimovat tím pitomým světem...? Vždyť to nemusí být...! Vždycky je řešení...!)

Rozhodl se ji použít a naplnil stříkačku mlékem...

Kotě nepilo.

*

Když se v přípravně seběhly kočky docela všechny, bylo jich jedenáct. Společenství mající svá pravidla soužití a svorně sdílející rozmary počasí, bitku dešťů i kopinatou výheň slunce. Občas se mezi ně přikradla kuna, ale byla velmi plachá, jakmile se Nyny objevil zpoza kravína, hbitě se vytratila.

Nyny kočkám už rozumí.

Bílá s černým pruhem na hřbetu se jmenuje Kačí. Černá Hančí. Kocourek Čiko. Nyny si dobře všiml: Aby kočka zareagovala, aby přišla na zavolání, v jejím jméně musí znít "čí". I jeho kočka se jmenuje Mičí, a kdyby tenkrát nešel k veterináři...

*

"Pane doktore, nejedlo už čtvrtý den... Bojím se, že umře... Jeho mámu přejeli... Dal jsem mu pít ze stří-kač-ky," tady Nyny zadrhl, "ale nepolyká. Co mám dělat?"

"Co mu dáváte pít?"

"Kravský mlíko. Dělám na farmě."

"Čisté mléko nemůžete. Je moc silné. Tučné, abyste rozuměl. Zřeďte mu ho vodou... Tady máte glukopur. Tím mu to oslaďte. Bude mít mléko jako kočičí."

"Ježíši... Ježíši děkuju, pane doktore... Co jsem dlužen?"

"Nic. Když se bojíte, že umře."

"- - - ?"

"Jiný by řekl chcípne."

*

Když se kočky najedí a rozejdou za svým zájmem, k miskám s houskou nasáklou mlékem se slétnou hosté. Nejdříve vždycky straky. Dvě černobílé slídilky jako první přišly na to, že se jim tu nabízí obživa, o jakou v korunách stříbrných smrků, jírovců, lip a jasanů nezavadí, a bez váhání přípravnu navštěvují hned po rozednění. Po nich přilétne hrdlička. Po hrdličce vrabci a po vrabcích holub. Zbytek sezobnou slepice hedvábky z nejbližší chalupy. Nyny už nemyslí na smrt. Obklopil ho život a jeho duše, jeho duše pookřála.

Člověčina není vždy z těch dobře čitelných, a ani my jsme si proto nemohli říci všechno. Každé nejbizarnější tušení kohokoliv z přemýšlivých ovšem počíná z naprosté jistoty: Nyny mluví slušně se zvířaty.

(II)

Měli tu skaláry a paví očka a v klecích křečky, činčily, korely, andulky a papouška z Austrálie a papouška z břehů Amazonky. Kotě žádné, vždycky když přinese nová, za dva za tři dny si je lidi rozeberou.

"Tak kolikpak jich máme dneska?" zahuhlal vedoucí Zverimexu, to když přišel Nyny na řadu.

"Zase tři."

"Proboha. Kolik koček vlastně máte?"

"Čtyři. Ale Miči už je vykastrovaná."

"Koťátka jdou na odbyt. Do dvou dnů budou pryč. To víte, ve městě je důchodců ažaž. Kdopak by chtěl být sám?"

"No právě," přikývl Nyny. Bejt sám. To aspoň s kočkama...

Dnešní koťata jsou od Míny, té nejmenší ze tří, které Miči měla. Nejnedůvěřivější, které v poříčínském stavení Flosmanova 137 kdy bylo. I když Mína vyrostla, byla plná rozporů. Plná rozporůůů. Ještě čtyři pět kroků před ním si lehla na bok a rozvlnila tělo, mazlíček, jen jen ji pohladit. Plná touhy po škydlání! Ale jen udělal Nyny první ze čtyř pěti kroků, Mína utekla - vždycky.

Až jednou... To už byla Mína v očekávání (jako poslední mezi sestrami) a ten stav s ní udělal učiněné divy... Dovolila mu udělat ty čtyři kroky... Směl se jí dotknout. Uši sice přilepené na zátylek hlavy (to se o ni pokoušel strach), nechala se Mína přesto pohladit. Poprvé i podruhé, teprve pak utekla jako obvykle. Ale byl to pokrok. Byl to velkýýý pokrok. A každý den se ten zázrak opakoval... Očekávání Mínu změnilo k nepoznání. Byla hravější a mazlivější den ze dne.

Pak to přišlo. Nyny vešel do stodoly chvíli poté, kdy Mína porodila. Kočička seběhla z hůry, a přímo k němu, k nohám, třela se mu o lýtka a bez ustání mňoukala a mňoukala: inu, musela mu to říct. Musela se s ním podělit o tu novinu. Jiné, jiňoučké stvoření...

Tehdy se Nyny velmi zastyděl.

("Ani teď s tím nepřestaneš?" naštětila se Lída. "Musíš do hospody rovnou z práce?"

"Mám jazyk jako suchej zip."

"Kdybys nepovídal! Všim sis vůbec, že máš dceru? Myslila jsem, že až ji přivezu z porodnice, přestaneš pít - přestaneš s hospodou. Ale ty?! Nemáš nás ani trochu rád..." Rozplakala se.

"Chlapi mě čekají. Musím jít.") - - -

... Dneska ráno ho to přemohlo. Půjde za Lídou a řekne jí to.

("Tobě není pomoci. Jsi závislej. Jsi alkoholik. Dám se rozvést!"

"Rozvést se mnou? Dřu se jako mezek. Vydělávám snad málo?"

"Propiješ každou korunu. Malá roste jako z vody. Potřebuje košilky. Svetry. Punčocháče. A botičky - víš vůbec, kolik stojí?..."

"Dám ti z příští vejplaty."

"A já? Nevidíš, že chodím jako hastroš? Mám dvoje tepláky - to je celá moje paráda!"

"Parádit se nemusíš. Kvůli tomu jsem si tě nebral."

"Ne?! A proč tedy?"

"Protože jsi byla v tom."

"Kdybych si tě tenkrát nebrala, byla bych na tom dneska líp. Už je toho moc. Už nemůžu. Dám se rozvést."

Uhodil ji. "Potvoro nevděčná!"

"Au... Ty takhle? To je konec! Konec!"

Uhodil ji.)

Na schodišti ze Zverimexu špatně došlápl. Zvrkla se mu noha. To bylo špatné znamení. Je neklidný. Je nervózní. Ale neucukne. Půjde to Lídě říct.

*

"Dobrej...," řekl rambovi, který mu otevřel. "Je Lída doma?"

"Ty?... Ty se nestydíš zazvonit?"

"Jenom na minutku. Zavoláš ji?"

"Mám chuť tě vykopat," zasyčel chlap, dobře o dvě hlavy větší. Nenáviděl. Nenáviděl ho.

Nyny však chce... musí, musí... jí to říct. To už je drahně let, co neřekl takové slovo. Vlastně... vlastně... ještě nikdy takové slovo neřekl: "Prosím tě..."

Lída přišla ke dveřím až po chvíli. "To je návštěva! Potřebuješ půjčit?"

"Já už nepiju," zadrápl se pohledem v podlaze.

"- - - ?"

"Lído. Já jsem ti přišel něco říct."

"- - - ?"

"Je mi hanba... Moc velká... Já jsem byl špatnej manžel, už to vím."

"- - - ?"

"Ublížil jsem tobě i Monče..."

"- - - !"

"Moc toho nenamluvíš...," zkusil zvednout oči.

Teď drclo Lídě v ústech:

"A co čekáš? Že se ti tu rozbrečím? Že ti padnu kolem krku?... Víš, cos mi udělal ze života? To se nedá odpustit!"

"- - - ?"

Možná ji dobíjelo energií, že přišel s pokáním. Cítila se být vítězem. Možná to bylo jen divadlo pro tamtoho. Vmetla mu do obličeje:

"Jsem teď šťastná, abys věděl! Jsou i dobří mužští! Který nepijou... který si váží ženy... který ji nebijou..."

"Já... já... ti tvoje štěstí neberu. Přišel jsem ti to jen říct... Je doma Monča?"

Z bytu se ozval rambo. Jako když upustíš sklo:

"Co takhle moncla? Nechtěl bys?"

Lída se trochu uklidnila. "Monča už tu nebydlí. Má svůj byt..."

To se nedá nic dělat, přikývl.

"Pochybuju, že by tě chtěla vidět..."

Hm. "Ani se nedivím," řekl sebekriticky. Tady prostě prohrál všechno a navždy. Tady už se nedá nic napravit. Ale musel sem. Musel jí to říct. Protože to v něm vězelo.

"Tak ahoj," vydechl a ucouvl.

"- - - !"

Ahoj mu neřekla. Tady už se nedá nic napravit. - - -

*

Stačí, aby odemkl vrátka a je to, jako když zazvoníš. Seběhnou se všechny čtyři. Vítají ho. Mňoukají.

Nyny usedl na zahradní lavici. Nešel ani pro granule, ani pro mléko. Počkej, Miči. Počkej chvilku. Jen co to vybrečím...

Ale co může kočka vědět o kočičím životě člověka?

(III)

"Nyny! Sakra Nyny! Jsi nahluchlej, nebo co? Máš na vrátnici návštěvu!" zahromoval dělník z kravína.

"Jáá?... Kdo-o?"

"Co já vím. Nějaká šťabajzna."

Dneska nemá Nyny den. Ráno vykopal hrob mezi dvěma tůjemi a - pohřbil Miči. Jako před třemi roky její mámu. Miči přejelo v noci auto. Nyny měl hořko v krku a sucho na jazyku, protože tuhle kočku vypiplal na injekční stříkačce. Tahle kočka byla z těch, které ho změnily, udělaly ho... lepším?... lidštějším?... objektivnějším?... Zkrátka ho změnily - a Miči, Miči, ta nejprvněji ze všech.

Nyny už neužívá protazin a ataraxu bere jen poloviční dávku. Deprese ustupuje, vzdává se mu, doráží jen zřídka a má slabší intenzitu. Ale návštěvu? On? Jestli to ve vrátnici nepopletli...

Mezi hranolovitými kovovými pruty plotu uviděl sice postavu, byla to ženská postava, ale on přece nemá ženu, která by za ním přišla až do práce...

"Ahoj," řekla mu.

"Dobrý den."

Teprve když si sundala tmavé brýle, byl doma. Monika! Dce - ra Mo - ni - ka...!

"Ty?... A-ahoj..."

"Ahoj."

Neprošel chodbičkou až před vrátnici. Zůstal za plotem.

"Hříkám si, že... že se za tebou rrozjedu. Máma mi volala, žes byl u ní."

"Byl," odplížil se pohledem zpátky k telatům.

"A co? Nelituješ?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Chtěl jsem jí jenom něco říct."

"Hříkala mi, cos hříkal. Žes byl špatný manžel. Žes nám oběma ublížil. Že je ti hanba. Hříkala mi, co ti na to hřekla. Podle mě to máma nezvládla."

Nyny se pověsil očima na Moniku. Ty jsi při mně? Roztál do úsměvu a bez váhání prošel chodbičkou vrátnice před areál firmy, před plot.

Podali si ruce.

"Ahoj, Mončo."

"Ahoj, táto."

"Proč jsi přišla?"

"Protože je ti hanba," řekla Monika. "To je moc dobře, že je ti hanba."

"- - - !"

"Je přece proč."

Zamrzelo ho, že prošel vrátnicí. Měl zůstat tam. Mezi nimi je zkrátka plot. Jak by také ne...

"Proč jsi přišla?" opakoval.

"Protože jsem neměla dětství," usmála se napůl ironicky, napůl lítostivě. "Víš, co to znamená? To poznamená na celý život. Na celý."

Nyny zkoprněl a zavrtal pohled hluboko do země. Všimla si toho a vzdychla už měkčeji:

"Ach. Promiň. Nezvládám to. Jak žiješ?"

"Jak se dá," odbyl ji. "A ty? Prej už s mámou nejsi."

"Šla jsem k cizím do podnájmu." Teď to bylo ironické docela určitě. "Nemysli si, tenhle, co je s ním máma teď, už je thřetí po tobě."

"- - - ?"

"Když sis mě phřestal brát na neděle, hrrozně jsem se víkendů bála. To phřijel ten, s kterým to zrovna táhla, a máma měla oči jenom prro něho. Trrpěla jsem jako krrálíček. Byla jsem jenom trrpěná."

"- - - ?"

"Všichni rrychle zdomácněli. Vůbec se phřede mnou nestyděli..."

"Ke mně jsi nemohla, já byl dlouho na léčení," řekl omluvně. "Dodnes se léčím..." Cítil, že před ním stojí velké dítě, které není šťastné a kterému není pomoci. Příšerně to bolelo. Vždyť to dítě zplodil... "Vdávat se nebudeš?" zkusil obrátit list.

"Vdávat?" zasmála se, ale smutně, teskně, a on pochopil, že mu to přišla říct. "Já na lásku nevěhřím. Ani na štěstí ne."

"- - - !"

"Ani na tu logopedii se mnou nikdo z vás nešel. I malé děti se mi smějou. Mám z toho mindrráky."

Aspoň že zavál vítr a zchladil mu rozpálenou tvář. Nyny si to uvědomil do puntíku. Monika je jeho špatným svědomím. Monika je ustrašený, nespokojený, nešťastný člověk. Nyny ví, co je neštěstí. Napadlo ho, aby Moniku obejmul, ale hned zaváhal: cožpak smí něco takového udělat? On - takytáta? Ne, tento plot neobejde, už to nejde. Je to vysokýýý plot.

Stojí a hledí si do očí. Její oči jsou velké a zvlhlé, jeho přimhouřené a provinilé. Vítr do obou vráží naschvál silnými poryvy, ale ani to jimi nepohne.

Oči světa se zavřely.