na další stranu
Petr Zemek
MOMENTKY
V noci se ti občas zdává,
že bys jí mohl darovat
cypřiš z Jeruzaléma
se sklenkou své krve.
To aby sny už nikdy nebyly.
*************************
Co kdybych tě potkal?
Prosím, neříkej ano ani ne!
Jen se tvař nejistě.
Měj ve vlasech kousky sněhu
a zase se ptej,
kdy ze sebe strhnu tu trpkosti vinětu.
Bolest je vždy svázána pevně do snopů.
**************************
Vždycky když vedle sebe ležíme,
máme v dlaních kapky srdce toho druhého.
Místo náplastí krásná slova.
Je jich víc a víc.
Ale každé stéblo se jednou zlomí
a i prorok přece zemře!
***************************
Je už málo měst,
kde se svítá odhrnutím závoje
z pekelných chrličů vody na kostelech,
o nichž se říká, že je tam klid.
Je už málo měst,
kde chodí žebráčci
dům od domu
se slepým zpěvem
a uzlíčkem, kde si schraňuji
celou svoji minulost
a pár dalších cetek.
Je už málo měst,
kde tě mám
ve svých dlaních,
když mží.
****************************
Ohňostroje rozdrtily starý rok,
s pompou umřel další kalendář.
U dveří mi stojí mladý portýr.
Má vševědoucí bílou tvář.
Co dnes vlastně stojí spropitné?
*****************************
Když koruny stromů léto čeří,
když sucho na jazyku bývá leptavé,
vždycky mi v nějakém sanatoriu umíráš.
Jsem připraven
svítit ti na cestu
petrolejovou lampou
až ke dveřím s dvěma zámky.
Jeden je pro tebe.
O druhém jen vím,
že od něho klíč bývá
mezi tisíci dalších
v našich srdcích.
Je opravdu možné,
abys žádné léto neumřela?
*****************************
Psal bych básně
pro tebe,
jak sníš a mlčíš,
psal bych básně
pro moře,
jak moudře žije a jen tak si vraždí.
Nebo bych psal o zeměžluči z lidí,
o tajemné chuti ženství
a o hledání klíče k čemukoliv.
Nechal bych ty verše padnout na papír.
Ale mám strach.
Ze sebe...
****************************
Zítra tě snad potkám.
A budeš mít zase ty černé vlasy.
Vždycky stékají jak bystřina do tvého výstřihu.
Zítra tě chci potkat,
aby moje oči mohli dýchat
jenom
tebe.
*******************************
Zástupy slepých andělů si zapějí chór,
který tebe,
má nevinná hříšnice,
bude doprovázet a děsit
na cestě ke klášteru.
Na cestě,
kde z tvých rtů i kameny sténají
a tráva nechce růst.
Má nevinná hříšnice,
nech se spálit ohněm,
abys mi neoněměla
v plesnivých stěnách
té monstrózní stavby.
Pravda vždycky nasytí oheň.
Ten pak umře.
|
