na další stranu
Petr Zemek
Den
Ráno vstávám
a plazím se po schodech
vzhůru k šibenici nového dne.
Učesat duši
před ušmudlaným zrcadlem v koupelně,
zasmát se bolavým snům,
stihnout scvrklé párky z lednice
a ze stařičkého tuzexového rádia poslechnout
zprávy
o nových filozofiích a válkách.
Pak chvíli v práci,
sprostě zanadávat na šéfa
-jsme zneuznaný plebs pod orlojem doby-,
z fabriky anonymní ulicí,
tou promenádou živočišného ženství
v letních sukýnkách
a žebráků,
jejichž osud je
v plastových krabičkách
s několika drobnými.
Zastavit se před červeným kostelem,
přes který tak dovedně přehodila
smutné verše
jedna básnířka v Zeleném peří
a snít všechny tóny, hlasy, křesťanství
se zapálenou cigaretou
a obrázkem Máří Magdalény,
který jsem dostal na výstavě pláten u sv. Michala.
Nad pivem v baru na JAMU
si pak útrpně uvědomit,
že ranní účes duše
zas nějaký ten vítr rozcuchal,
a že říci pěkná slova lásky
tobě
poslední dobou už nějak nezvládám.
A je to pořád to samé.
Ulice, alkohol a sex.
Jen ta samota v tísni nezůstane.
Je hlavní hvězdou
cynického filmu o přecitlivělosti.
Krásné honoráře!
Zítra půjdu taky na konkurz,
v Brně už sice všude hoří,
ale třeba budu moci dělat alespoň křoví.
Směšný a krutý je den,
ta rýha v čase, výmol mezi nocemi.
Vzduch čpí marností
a srdce touhou po snech a lesku.
Láme se i svědomí,
jak stromky v udržovaném lesíku.
A duše,
ta bible, deník mého života,
nerozumí.
Nikam
Obyčejně vstanu.
Rutina každého dne.
V ranním oparu utíkám,
vysíleně se potím.
Hledám zázrak
ve ztichlejch uličkách
a vím,
že je někde blízko.
Potom, ve sněhové bouři,
mávám nenáviděn na silnici
a tiché šumění vloček
řeží nože reflektorů.
A najednou sedím v autě,
myslím na krásné věci
a vím, že se mi líbíš.
Vystoupím v nějakém městě
a jdu do nějaké hospody.
Dám si nějaký pití
a vykládám nějaký kecy
nějaký holce naproti.
Je jaro v zimě,
lítaj horký touhy
a ve vyprahlým srdci
hoří pochovaný sny.
Tvoje oči vlastní černé chmury,
díra v duši zamrzá,
už vychází klidné hvězdy
a na koleji stojí další vlak.
Smělá
Nafouklá bunda
dlouhý vlasy.
Kalhoty do zvonu
načmáraný řasy.
Veliká ňadra
originální myšlenka
a kůže hada.
Vzdálená rozkoš
pod miskami parafínu.
Nekonečná lehkost
patřící do splínu.
Kulatý obličej
v odlesku zapalovače.
Známý obyčej
v černém téru kalhotek.
Modrá barva
na těle pavouka.
Studenej brčál
v pivu studenta.
Zátiší
S troufalostí zneuctím
okrasný záhon
a položím čerstvé růže
na tvá ňadra.
Jsou trochu vyděšená
ze své vlastní rozkoše,
a tak je utěší květy,
osvěžené neluxusní koupelí v rose,
po které neměly k dispozici
ani jeden
froté ručník.
Za oknem neobvykle kašle
a ukřivděně posmrkává letní noc,
zatímco tvoje oči
nemohou
stoprocentně rozeznat hranici
sobecké touhy.
Miluješ se s růžemi
a je to jako veršíček
v babiččině zažloutlém památníku.
Vzdycháš
a je to jako slyšet chrámovou sonátu
v zakouřeném šantánu na předměstí.
Prchavá chvíle,
A já nevím,
jestli mám pro tento okamžik
umírat
nebo snaživě žít.
Dívám se na zátiší krásy.
Krůpěje rosy,
naparfémované klidem zauzlovaných souhvězdí
umíněně stékají
z tvářiček okvětních lístků,
jako slzy těsně před smrtí,
do sametového kostýmku
tvého klína.
Z mého cd-přehrávače,
zakoupeného loni v bazaru pod náměstím
- víš, tam, jak je ta trafika s jednorukým prodavačem -,
doznívá další komerční hit.
Tuto sezónu jich bylo zase požehnaně.
Venku se
jako klekání
vytrvale podbízí nový den.
V jeho záři
si tě ze stěn a poliček mého pokoje
prohlížejí
moje suvenýry z beatnického života.
Nedůvěřivě.
Protože jsi krásnější,
než jejich samolibá tvář.
Konečně…
|
