Petr Zemek

(NAPSÁNO V ROCE 2008)

„…Dočetl jsem poslední báseň a už téměř sebevědomě jsem sklapl desky. Rozdíl mezi koktáním při první básni a touto chvílí. Ozval se potlesk. Tak takto vypadá autorské čtení. Odcházel jsem na své místo.
„Bylo to trošku netradiční. Máte tam Hraběte i trošku Kainara. Je vidět, že se inspirujete. Ale je tam velký zmatek..“, pustil se do rozboru Jan Cimický. Po několika větách se přidal i Jiří Žáček, od kterého jsem znal dosud jen Funebráky a Slabikář. S úsměvem sobě vlastním mi začal vytýkat reálie. „Byl jsem v Paříži několikrát, ale na Champs elysées jsem žádné bordely neviděl…“ Hmm, konečně někdo odhalil mé básnické výplně.
„A co když to Jirka myslel tak…Jako že Champs elysées. A bordely?“ řekla Jitka a pohodila hlavou s hnědými vlasy, co tvarem připomínaly řetízky prstýnků. Kývl jsem. Eva Kantůrková se přidala k Jitce a rozebíraly moji pokryteckou poezii dál. Rozbor jsem moc nevnímal, sledoval jsem Jitku. Včera na tom uvítacím večírku jsem ji nestihl blíže poznat. Ostatně - holky se bavily spíše s našimi přednášejícími. Telátka… Naše mužská část naděje české literatury seděla u jednoho stolu a vystačila si se sklenkami alkoholu.
Teď Jitka probírala s hvězdami a teoretiky české literatury moji poezii, přidávalo se i několik studentíků, nahlížejíce do poznámek. Připadal jsem si jak ve škole. Při předchozích čteních v diskuzích jsem téměř vždy mlčel. Teď jsem byl potichu take - i když se jednalo o mé texty. Snažil jsem se nevypadnout z role tajemného a undergroundového básníka. V duchu jsem se ale těšil na cigáro, byly mi v podstatě fuk literární diskuze a workshopy, které mě v příštím týdnu čekaly. Na některých svých kolezích jsem viděl to same - přečíst rychle svá díla, přetrpět diskuze a jít se někam vylejt. Jsme v této soutěži nejlepší patnáctka v ČR, mladá literární bohéma - tak co.
Diskuze skončila. Jitka se na mě usmála a prohrábla si vlasy. Těšil jsem se na její poezii a až se s ní vyspím. Mám na to týden. Budu na to mít?
Následoval Štěpán. Jak včera v knajpě avizoval, četl vtipnou parodii na Rychlé šípy. Při výstupu jeho vizáž šprta podtrhovala kromě brejliček i bílá košilka s tesilkama. Kontrast k mým dlouhým vlasům a batikovnému triku a krku ověšeném korálky. Ale pokud mají šprti u sebe tolik trávy, co včera Štěpán vytáhl cestou na pokoj, budu s nimi kamarád na věčné časy. Dočetl a ozval se bouřlivý potlesk. Povídka - tedy spíš apokryf jak to nazval Jiří Žáček - byla skvělá. Vymazlená stavba vět, hraní si se slovy. Následná diskuze o Mirkovi Dušínovi v pubertě se nesla ve velmi pozitivním duchu. Každý si chtěl spravit chuť po mé depresivní a milostné poezii.
Potom Milička vyhlásil dvě hodiny pauzu. Naše zdravé jádro, které se začalo formovat večer, vyrazilo rychle ze školy pod vedením Toma. Zapálili jsme si a přemýšleli, kde stihneme alespoň dvě piva. Luhačovice nikdo z nás neznal. Nakonec to vyřešil lahváč z večerky. K tomu paštika s rohlíkem. Vše jsme konzumovali rozvaleni v trávě nad kolonádou.
Dobře jsem si všiml, že Jitka zůstala ve třídě skloněná nad svoji poezii. Dopil jsem a hodil flašku Honzovi dadaistovi. „Něco o tom napiš. Jdu se projít.“ Zamířil jsem ke škole. Vyběhl jsem do druhého patra. Jitka seděla sama ve třídě a polohlasně si recitovala básně.
„Cvičíš? Klidně to říkej nahlas. Moc se na to těším.“ Došel jsem k ní.
„Dobře, Hrabátko,“ usmála se a postavila se. Začala recitovat milostné verše. Díval jsem se na její pevná prsa pod tmavě modrými šaty. Neměla podprsenku.
Ve verších zaznělo něco o ženském těle. Když dočetla, zeptal jsem se, zda popisovala sama sebe. „Jasně, kluk musí vědět do čeho jde. Nemyslíš, básníku?“
„Tak mi to přečti ještě jednou. Píšeš zmateně. Skoro tak dobře zmateně jako já,“ provokoval jsem.
„Ani náhodou, každý má jen jednu šanci,“ sebevědomě se usmála. Už jsem se rozhlížel, kam si ji položím. Umění všeho druhu je krásná věc. Pokud jste talentovaní, můžete šukat a chlastat kdy chcete a jak chcete. A my s Jitkou talent určitě měli.
Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po vlasech. Pak jsem se postavil za ní a začal jí líbat po šíji. Držela. Položil jsem ji ruce na prsa a stiskl pevně tu nádheru. Zkusila se - jen z povinnosti - vymanit.
„Mám přítele…“ Ta nicotná rádoby obranná fráze mě vždy dostane. Lze odpovědět jen stejně. Mechanicky jsem zopakoval téměř to samé a dodal ještě, že to nevadí. Ale na Peťu jsem si přece jen vzpomněl.
Shrnul jsem ji šaty pod kozičky a začal pomalu otevřenými dlaněmi hladit bradavky. Když ztuhly, jemně jsem je začal tahat.
„Ty seš hajzlík. Víš, co se mi líbí,“ vzdychla. Pokračoval jsem dál. Pak jsem rukou sjel ke klínu. I přes šaty jsem cítil horko.
Najednou mě prudce odstrčila. „Pojď tam!“ A táhla mě za ruku k otevřenému oknu. Vyhnula se do ulice a vystrčila na mě zadeček. „Opíchej mě! Chci aby mě u toho všichni viděli!“
Dole na ulici chodili lidé, byli jsme nedaleko od kolonády. Dveře od třídy jsou otevřené, za chvilku skončí pauza…Trošku jsem se zarazil.
„Bojíš se? Dělej! Chci to!“ rozkázala.
Nešikovně jsem ji přehodil šaty přes záda. Sundal jsem jí kalhotky, ona odkopla lodičky. Rozkročila se a zapřela se o rám okna. Vrazil jsem do ní. Prohnula se jak luk a začala sténat. Během chvilky se sténání změnilo na řev. Lidé na ulici se zastavovali a dívali se nahoru. To Jitku ještě víc rajcovalo. Držel jsem ji pevně za boky. Zavřel jsem oči a přirážel jak nejrychleji to šlo. Chtěl jsem se strašně rychle udělat. Aby to skončilo. Nic pro mě. Něco jiného je to před kámošema.
„Vystříkej se mi dovnitř!“ zase rozkázala mezi vzdechy. Přirazil jsem a začal cákat. Stáhla pičku a ždímala mě. To jsem zatím zažil jenom u Vallery.
Odstoupil jsem od ní a vytáhl si džíny. Bleskurychle se sehnula a natáhla si kalhotky. Boty si obula v sedě. Pak si lehla, nohy opřené vodorovně o zeď. Udiveně jsem se na ni díval. „Chci, aby to ze mě vytýkalo, až budu před váma všema číst. Do kalhotek, po stehnech…“
„Jo?“ řekl jsem nepříliš duchaplně.
Najednou na mě zakřičela: „Co čumíš?! Jdi pryč blbče!“
Pokrčil jsem rameny a vyšel před školu. Podíval jsem se na mobil. SMS od Petry. „Miláčku, myslím na tebe. Teď jsme byli v kostele a odpoledne jdeme do Letek koupaliště. Zavoláš večer?“ Zapálil jsem si Startku. Parta nadějných literátu se valila z parku. V čele šel Honza - dada a mával na mě mým lahváčem…”

NAPSÁNO V ROCE 2007)

„…sedli jsme si do vany s horkou vodou. Peťa sklopenýma očima zkoušela zahnat stud. Vzal jsem pěnu na holení a pokryl její klín. Držela nohy od sebe, hlavu pootočenou. Jen občas se na mě podívala. „Neboj,“ usmál jsem se a pohladil ji po hlavičce. Holítkem jsem ji pak upravil do podoby desetileté holčičky. Napětí z ní spadlo. Políbila mě, vylezli jsme z vany a v ručnících přeběhli do pokoje. Odhodil jsem z polštáře Zdeňkovi spoďáry a Skácela. Přikryl jsem nás a přitiskli jsme se k sobě. Líbali jsme se, hladil jsem její ještě skoro dětské kozičky. Pak jsem se na ni převalil, hrál si s nimi jazykem a zuby. Moje polibky přijímala pak na šíji, bocích a vnitřních stranách stehen. Držel jsem se. Musím být něžný. Nejraději bych na ni nalehl a opíchal ji. Ale byl jsem do své panenky zamilovaný. Po chvilce jsem to však stejně zkusil. Stáhla - jako vždycky - nohy k sobě.
„Já jsem ti říkala, že ještě ne…“nesměle dětsky vzdechla. Mi to přijde takový perverzní…“ Lehl jsem si vedle ní.
„Ale to, co jsem ti dělal, se ti líbí, ne?“ trošku naštvaně jsem řekl a díval se do stropu.
„Jo,“vydechla a znovu mě políbila. Pak si odhodlaně sedla a opatrně vzala mezi palec a ukazovák moje péro. Nešikovně vytahovala a stahovala předkožku. Vzal jsem jí ruku a navedl ji. Zorientovala se rychle. Nejdřív se sice bála víc stisknout… “abych ti neublížila…“ ale za chvíli už jí po ruce tekly milióny životů. Utřela se provinile do Zdeňkovi peřiny a lehla si vedle mě.
„Že mě miluješ?“ hladila mě po hrudníku. Tyhle učebnicový otázky…
„Miluji, to víš, že jo,“ řekl jsem po pravdě.
„Já vím, že ti vadí, že se s tebou nechci milovat. Holky z Vítkové mi říkali, že když to…že když s tebou nebudu spát, vrátíš se k jiný.“
„Ale ne,“ vzdychl jsem a začal to naivní stvoření, které jsem měl rád, utěšovat. „Teď jsem potkal tebe, a tím je to daný“, dokončil jsem milostně - motivační monolog. Úsměvy na obou stranách.
Podíval jsem se na hodinky. Zdeněk tu za chvíli bude. Peťa pochopila, rychle si natáhla džíny a tričko s medvídkem. Polibek. U dveří jsme se srazili se Zdenálem.
„Vám to dneska ale trvalo,“ usmíval se. Petra ani nepozdravila a celá rudá vyběhla na ulici.
Skočil jsem do lednice pro Pacovu slivovičku, nalil nám a sedli jsme si na dvorek.
„Koloušku, musíš mi dávat víc peněz na pivko. Když vám to tak dlouho trvá, propiju kapesný za dva dny. Na Dvorku maj pivo za 22!“
„Vole, tak choď Na Rybárnu,“ zapálil jsem si cígo.
„To ne. Jsem tam odpoledne místo fyziky a matiky. Ale asi zkusím les a Václavky,“, zasmál se. Ťukli jsme si.
„Co Petra?“, usmál se vševědoucně. „Co myslíš?“
„Já tě nepoznávám,“ začal přednášku. „Nic pro tebe. Máš na jinou. Nedá ti a akorát jí zlomíš srdce. Kecy, že ji miluješ tě akorát ničí. A je ti 21, školu stejně jako já opakuješ. Jí je šestnáct, vole“, dal oči v sloup. V sobotu jdem s Hoblasem na čoch, takže přijdeš na jiný myšlenky.“ Podívali jsme se na sebe a Zdeněk začal odpočítávat: „Tři, dva, jedna….mrdááát!!“, zařvali jsme současně na celé Letky.
Vybrali jsme ze špajzky poslední lunchmeat a pak jsme vlezli do postele.
„Doufám, že jste byli na gauči nebo v koupelně.“, přísně se zeptal Zdeněk.
„Jasně, miláčku. Copak bych si vzal do naší postýlky nějakou ženskou?“, zadeklamoval jsem s pokryteckým úsměvem a pohledem zkontroloval Zdenálovu peřinu a pro jistotu rychle zhasnul. Otočil jsem se k němu zády. „Zítra nejdu do školy, řekni, že mám teplotu,“ zamumlal jsem.
„Zas se ti narodilo další toulavé koťátko?“ zasmál se manža a pleskl mě přes zadek.
„Ty debile,“ vymrštil jsem se a sáhl mu mezi nohy. „Řeknu to Renatě, teplouši.“ Padlo pár ran polštářem. Za chvilku jsem spal. Zdálo se mi o Monice a Deanovi. ..

(Od tohoto místa jsem přestal korigovat I číst.)

Už v sedm ráno jsem stál na výpadovce za Letkama směr Brno s toulavým camradlem a vytaženou rukou. V hlavě mi šuměl Wabi Daněk: „..měl jen slinu na toulání a překážel mu plot. Životem na plný pecky a neubírat plyn. Tuhle víru, každý víkend, on the road“. Usmíval jsem se a zhluboka dýchal vůni dálek, která na mě padala z projíždějících kamiónů. Za deset minut zastavil tirák. Vylezl jsem do kabiny. Asi padesátiletý obtloustlý tatík zařadil, písty zafuněly a Scania vyrazila směr Brno. „Zapal si“, podal mi original krabku Gitanesek. „Jedu z Francie, akorát jsem musel jet horem přes tu zkurvenou Prahu.“, natáhl se a pustil v malé televizi na palubní desce nějakou stupidní německou country estrádu. To zas bude cesta, pomyslel jsem si. Ale přesně v duchu pravidel autostopu jsem přeladil mozek na vlnu svého kočího a začal jsem plácat o Michalu Tučném.
V Břeclavi u nějaké benzinky mě tatík vyplivl. Do Vídně se mi nechtělo. Mezi náklaďáky u benzinky jsem hledal modrého Mana s Budějovickou značkou. Tatík volal vysílačkou kolegům, kteří jedou z Břeclavi kamkoliv, než do Rakouska. Vyšla na mě Blava. Jo- je dobrý znát country, nikdy člověk nemůže vědět, kdy se mu to bude hodit. Vytáhlý kluk čekal před autem a popíjel colu. „To seš ty?“, řekl místo pozdravu.
„Jo“, a řekl mu firmu, kterou tatík tahal.
Nasedli jsme a tirák se dal do pohybu.
„Jaký baby máš rád?“, začal hned. To zas bude téma. Chvilku jsme kecali jen tak. Hýřil rádoby vtipnými dvojsmysly. Pak se na mě spiklenecky usmál. „Sáhni pod sedadlo“. Poslechl jsem a vytáhl kupu pornočasopisů se samýma babkama tak nad padesát. Kozy jim vysely až k pasu a slintaly stejně jako úchyl u volantu.
„To je co, na ně ty vaše holky nemají.“ Rošťácky, jak si přál, jsem se usmál a přemýšlel jsem, jestli jsem měl ženskou starší než třicet let.
Ne, dneska nemám kliku na cestovní romantiku. Z povinnosti jsem přitakával jeho slintům. „Máš pas?“, zeptal se před Lanžhotem. Sáhl jsem do camradla, kde jsem měl cestovní kápezetku. „Fajn“.
Projeli jsme celkem rychle- byl prázdný. U Moravského sv. Jána jsem si všiml odbočky z hlavní. Přetínaly ji koleje a byla tam zastávka vlaku. Rychle jsem týpkovi řekl, aby zastavil. Dal zabrat brzdě a udiveně se zeptal, proč nechci do Bratislavy. „Potřebuju si něco vyřídit.“, otevřel jsem dveře a bez pozdravu vyskočil ven. Seběhl jsem do pole a zapálil si Startku. Ani jsem se neohlédl. Došel jsem ke kolejím a pokračoval po nich pár set metrů zpět k zastávce. Prošel jsem kolem semaforu a po dalších asi sto metrech jsem slezl a lehl si do vysoké trávy u náspu. Nádraží bylo maličké. Rozdělal jsem jednoho ze tří lahváčů, které jsem si ráno koupil v Letkách a čekal jsem. Uběhla hodina, projely asi 4 vlaky. Hodinky ukazovaly skoro poledne. Bylo slyšet přijíždět další vlak. Poznal jsem náklaďák. Na semaforu červená. Modlil jsem se, aby ta barva vydržela. Někdy tak člověk musí čekat třeba den. Modrá tady není dobrá.
Brzdy zapištěly, kleknul jsem si na koleno. Trefil jsem to přesně. Nad hlavou mi zastavil předposlední vagón. Nízký valník, žádný Matterhorn. Vydrápal jsem se rychle nahoru, hodil camradlo do vagónu vyšvihl se za postranici. Dopadl jsem do nějaké sračky, snad po shnilých bramborách. Očistil jsem se svetrem, který jsem tahal pro studené noci, položil na zem igelit a lehl si. Vlak se pomalu dýchavičně rozjel. Otevřel jsem si další pivko a díval se do podzimního nebe za elektrickým vedením. Randál prázdného vagónu jsem brzy přestal vnímat. Myslel jsem na Petru. Poctivě teď sedí ve škole a myslí na mě. Asi to vážně nemá smysl. Jsem určen pro punkerky a krásné Pařížanky… Mezi mraky na obloze se objevila Vallery s vyhrnutou saténovou košilkou. Nevinně se usmívala a ukazovala mi, abych jí z kundičky vysál další kuličku hroznového vína…
Vlak jel už asi přes hodinu. Opatrně jsem vykoukl ven. Rovina, stromy neměly červené saténové prádlo, ale přátelskou žluto-hnědou flanelku .Pak nějaké zahrádky, chatky. Budeme stavět v Blavě? Nebo Nové Zámky? Košice? Pešť? Je mi to vlastně jedno. Žít jde všude. Všechno teď mám, všechno mi patří. Kolem vlaku se začaly míhat větší domy. Zahlédl jsem bus MHD. Blava. Pro jistotu jsem si lehl. A zase se modlil, aby se ten ocelový obří dělník, který mě nesl, zastavil. Byl jsem vyslyšen. Vyhodil jsem batoh a skočil hned za ním. Ze dvou metrů jsem dopadl do kopřiv a křoví. Těsně vedle mě byl pahýl zrezivělé značky. Prodral jsem se bodláčím k nějaké cestě. Z džín jsem oklepal kuličky bodláků a šel do města před sebou. Za 15 minut jsem byl na zastávce. Skočil jsem do busu, který na mě počkal, a zkoumal mapku na skle. Po těch stopech z rána další štěstí. Vystoupím kousek od mostu SNP.
Rozvalil jsem se na sedačce a prohlížel si roztrhlé džíny. Pohledy slovenských sester a bratrů byly výmluvné. Jedna sestra mě upozornila na škrábanec na čele. Z busu jsem vylezl na Štúrově nábřeží a podél mohutného Dunaje jsem se vydal na most. Když jsem byl na jeho začátku, skoro jsem začal utíkat.
Zastavuji se uprostřed a dívám se dolů do té hnědé dunajské špíny. Vítr mě cuchá vlasy a já si představuji Jiřího Schelingera, který tu stál před několika desítkami let. Vzpomenu si na Coufiho a říkáme si: „Pane Bože, som ošklivá husička, urob zo mňa labuť!“ Pak odhodím do vln vajgla. Teď najít nějakou hospodu. Budu doufat, že mi za mých posledních padesát českých korun něco nalejou. Jsou dvě hodiny- do půlnoci musím být zpátky v Letkách...."

(NAPSÁNO V ROCE 2003)

„….nasedli jsme do audiny a já pak jen mlčky sledoval tachometr a míhající se světla venku. U první benzinky borec zastavil, vystoupil ven a zmizel v Mc Donaldu. Vrátil se s hamburgery a colou. Obojí mi podal. Poděkoval jsem a začal se cpát.
Svítalo, když mě vyhodil na hraničním přechodu Montree. Dal mi krabku Marlborek a nechal mě stát před závorou.
Pěšky jsem došel do Francie. Asi po dvou hodinách mi zastavil český tirák. Chtěl jsem do Paříže, ale starý děda za volantem jel někam do Lucemburska. Vylezl jsem v Colmaru-asi sto kilomerů za hranicema.
V arabské samošce jsem si koupil bagetu, dvě flašky nejlevnějšího piva a sedl si na lavičku v parčíku. Byl jsem tu!...“
„….Probudil jsem se zimou. Když jsem si protřel ledové ruce , vzal jsem láhev se zvětralým pivem a vyrazil do města. Došel jsem na malé náměstí. U kamenné zídky tam seděl somrák. Byl oblečený v džínách a v čistém koženém kabátě. Kolem krku korálky. Z kazeťáku poslouchal nějakej hardrock. Díval se na ty lidské mravence v ulicích a pohrdavě se usmíval. Vedle něj bylo o stěnu opřené kolo ověšené bágly. Před sebou měl klobouk a v něm drobné franky.
Zastavil jsem se u něho a hodil mu dvě cigára.
„Merci booku“ zamumlal. Pak si mě prohlédl a anglicky se zeptal odkud jsem.
„…Czech republic.“, zakašlal jsem.
„Ty píčo, ty seš z Čech, jo?“ ,rozesmál se.
Bylo to docela překvapení.
„Jasně. Jirka.“ Natáhl jsem k němu ruku.
„Andy. A posaď se ty vole.“, zařval. Rozpačitě jsem si sedl. Lidé se ohlíželi.
„Dej si“, vytáhl z pod kabátu Whisky a bleskurychle si ubalil špinku. „Já žiju jak král!, zase se smál.
V duchu jsem se podivil, kde vzal prachy na asi celkem drahou Whisky a pořádně se napil.
„Mám hlad“, řekl jsem nesměle. Vyklepal klobouk, dal mi všechny prachy. „Tam za rohem je obchod. Kup jídlo a flašku týhle whisky- Toulavýho Honzíka, rozumíš?“ Kývl jsem.
„Ale žebradlo nech tady!“
V supermarketu jsem nakoupil jídlo, Whisky a dvě piva.
„Tak hele,“ řekl mi Andy když jsem se vrátil,“tady je to skělý, ale občas spadne nějaký hovno. Ale já si vždycky poradil. Chceš to táhnout se mnou?“
Podíval jsem se na něj. „Ty seš teplej?“
„Ty kundo.!“ , začal se zase smát. „Ne, naučím tě žít! Tak jak to v Čechách nikdy nedokážeš!“
Díval jsem se na něj nejistě a musím přiznat, že i trochu s odporem.
„Dej si!“, podal mi whisky. Zhluboka jsem se napil a příjemné teplo mne potěšilo. Byl už přece jenom začátek října a na ulici byla zima.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se.
„Tady žiju! Je to tu krásný misserables. Jedu z Holandska.“, ukázal na kolo s camradly.
„To je husky, rozumíš? Jako ten pes..“
Kývl jsem hlavou.
„Kam chceš jet, vole?“zeptal se mne.
„Asi jih a tak.“ Nevěděl jsem. Dnes už ne.
„Jo-tam mám známý. A jsou tam dobrý kundy, uvidíš“ , podal mi Pallmalku.
„Tak jedem, ne?“, řekl a zvedl se. „Někde si ale musíš sebrat huskyho.“
„To jako ukrást?“, divil jsem se.
„Jo, snad ho nechceš kupovat. Ale ty píčo, ne abys bral nějaké pěkný. Vem si takovou herku, jako mám já. Tu nikdo hledat nebude!“
Podíval jsem se na jeho „Huskyho“ a vzpomněl si na svého horala doma v garáži.
„Běž k nějakýmu obchoďáku, a tam si vyber. Já tu počkám a zatím to tu sbalím.“ Ukázal na chlast a na spoustu CD na zemi.
Pokrčil jsem rameny a odcházel. Nic jiného mi ani nezbývalo.
Před supermarketem jsem sledoval kola ve stojanech. Skoro žádné nebylo zamčené. Vyhlédl jsem si něco, co připomínalo naši esku skříženou s ukrajinou. Díval jsem se na povoz asi deset minut. Pak jsem típnul cigáro, vzal kolo a sedl na něj. Šlápl jsem do pedálu a se srdcem v krku jsem rychle ujížděl.
Andy už čekal. Sedl na kolo a za chvíli minut jsme měli Colmar za zády. Asi po půl hodině jízdy jsme si dali pauzu. Lehli jsme si a popíjeli pivko a whisky.
„Proč tu jsi?“, zeptal jsem se Andyho.
„Je to tu lepší než v těch českých sračkách. Holandsko, Francie, Španělsko..Už skoro devět let.“
Trošku jsem ho obdivoval.
„Jsem takovej kovboj.“, olízl papírek a slepil jointa.
„Kolik ti je?“, zeptal se pro změnu on.
„Sedmnáct..“,odpověděl jsem nesměle.
Kývl hlavou.
„Třicet tři.“, řekl.
Neptal se, proč jsem tam kde jsem. A já se taky neptal. V dané chvíli mi to nepřišlo důležité a jemu asi také ne.
„Přespíme tu, ne?“, řekl. „Zásoby máme.“ Vytáhl další flašku a balíček cigár.
„Vrátím ti ty prachy, jen co…“, řekl jsem.
„Na to se vyser. Táhnem to spolu. První pravidlo: Prachy, chlast a děvky společně. Druhé pravidlo: Před policajty nikdo nebronzovat a každej sám za sebe!“
To druhé pravidlo mi přišlo nesmyslné. Už jen pro to, že jsem si nedokázal představit, že bych někdy v životě mohl mít s policí něco společného.
Leželi jsme kousek od silnice pod nějakými stromy v trávě a pokuřovali. Andy vytáhl z báglu hrst tužkových baterií a nakrmil jimi CD mašinu. Potom nahodil Kissáky a bylo to dost fajn. Tma se přes nás převalila, po blízké silnici občas přeběhlo sprintem auto a hvězdy nad námi nám záviděly chlast. Krásně se mi usínalo.
K ránu mi byla děsná zima, třásl jsem se po celém těle. Zapálil jsem si a kouřil jednu cigaretu za druhou. K tomu jsem dopíjel poslední loky Honzíka. Myslel jsem na svoji postel. Proč tu vlastně jsem? Doma jsem mohl píchat Andreu- určitě by se vrátila- o víkendu zajít s Pacou a Hoblasem na čoch. Občas se ukázat ve škole…
Najednou se mi obrátil žaludek a poblil jsem se. Ani jsem se nestihl předklonit. Smradlavé teplé zvratky mi tekly po džínách, zkoušel jsem je setřít kapesníkem.
Andy se probudil. „Ty píčo, ty ses poblil!“, smál se. „Někam dojedeme a umeješ se. Ať nevypadáš jako vágus!“
Myslel jsem, že přesně to právě jsem….“

Ostatní tvorba Petra Zemka publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: ...z Brna
DV 85/2016: Milostná zastavení a další
DV 56/2011: Výběr z tvorby, Ženo! a další
DV 28/2007: MOMENTKY
DV 19/2005: O jedné lítosti, Směr Hamburg — Altona a další
DV 12/2004: Cestou z kina, Srpnový obraz a další
DV 8/2004: U hrobu básníkova, Podivné chvíle v listí a další
DV 7/2003: První krok, Symbol a další
DV 5/2003: Den, Nikam a další
DV 4/2003: Pamatuj, Dvacetileté a další
DV 3/2003: Romantickým Deanem z Kerouaca se stát nemůžu, Vítr a další