Jiří Novák

DŮM ZE STARÉ ULICE

Na kraji města, v dlouhé dlážděné ulici, která se jmenuje Vínová, stojí starý neobývaný dům. Nevím, proč se ta ulice jmenuje Vínová, možná tu kdysi, před dlouhými časy, obchodovali s vínem. S barvou ulice to nemá vůbec nic společného. Dlouhá ulice je dlážděná zaoblenými, velkými, šedivými kostkami. V dešti se dlažební kostky lesknou stejně jako přilby vojáků jdoucích na smrt. Celá ulice je neobývaná. Už dávno ji opustili poslední lidé. Ulici lemují polorozpadlé barabizny. Místy ani to. Jediný dům zůstal. Sám voják v poli poražených. V budoucnu místo ulice lemované domy, vznikne nové, moderní vlakové nádraží. Čeká se jen na to, kdy se úředníci dohodnou, jak bude nové nádraží vypadat. Zpátky k domu. Tento poslední mohykán je stavěn ještě za starých, dobrých časů. Fortelně, říkával můj děda. Ještě teď je na něm patrná honosná krása. Krátké, kamenné a široké schodiště, vás přivede k dvoukřídlým dveřím z dubového dřeva. Dveře mají měděné ozdobné kování. Dnes je celé zelené, pokryté měděnkou. Dveřím to přidalo na vážnosti. Po vstupu se naskytne žalostný pohled na rozlehlou halu, zaneřáděnou vandaly. V zadní části haly je točité schodiště, stoupající v půlkruhu do patra s dvěma pokoji. Nebo ložnicemi? Kdo ví, jeho někdejší obyvatelé jsou již bůhví kde. Vedle, trochu v pozadí, je obývací pokoj. V něm nezůstalo nic než staré, otlučené piáno bez nohou. Zpola utržené víko kláves žaluje světu smutný konec tohoto nástroje. Klávesy zčásti chybí. V místě, kde má piáno struny, si udělala pelech toulavá kočka. Kromě piána v obývacím pokoji jsou v hale dvě staré dřevěné židle a otrhané kanape. Kuchyň se nachází vlevo od schodiště. Je plná různého harampádí z ulice. Všude v domě je spousta prachu. Jenom místy jsou patrny potůčky vody po dešti, jenž sem pronikl poničenou střechou. Ani to domu nevadí, je dobře postavený. Napadlo mě: Kdo asi hrál na ono piáno? Nebo hrála? Vidím ji. Slečna v dlouhých, vypasovaných krajkových šatech. Ruce v rukavičkách z téže krajky rozehrávají štíhlými prsty první tóny. Dva muži, každý sedící na jedné z židlí, si více než hudby užívají pohledu na sličnou slečnu. Oba mají vysoká postavení. Jsou však každý jiný. Jeden je vytáhlý elegán s viržinkem. Druhý gentleman je spíše podsaditý s pozlacenými obroučkami brýlí a hodinkami na řetízku z téhož kovu. Oba shodně předstírají zájem o Beethovena. Hrající slečna, řekněme spíše ještě dívka, velmi dobře ví, o jakou hru tu jde. Její prsty jednou klávesy jen tak jemně pohladí a jindy na ně zaútočí v divokém rytmu. Oči divy prozrazují touhy. Pánové jsou u vytržení. Jak ji ale dostat, ptají se sami sebe v duchu? Snaží se, co mohou. Jeden jí připálí cigaretu v elegantní špičce. Druhý pán přispěchá s přípitkem pravého šampaňského. Rozverná dívka ukáže jakoby náhodu část lýtka. Muži šílí! Už se nikdy nedozvím, kdo tento souboj o dívčinu přízeň vyhrál. Můj pohled se obrací ke starému kanapi. Opravdu sloužilo, stejně jako podobná kanape, v šantánech? Na okamžik si na něm před chvílí hrající slečnu představuji. Bez rukaviček, bez šatů. Z představ mně vyruší pípnutí mobilu. Volají mě pracovní povinnosti. Rychle vyběhnu z domu a spěchám pryč. Na konci ulice se naposledy ohlédnu. Dům je opět tou váženou budovou zakrývající rozkošná tajemství z minulosti.

DLANĚ

Dnes ráno jsem se probudil opět ve společnosti takových, jako jsem já. Je nás tu pět. Neveselá místnost klame první návštěvníky barevnými nátěry stěn a pestrou více či méně zdařilou výzdobou. Nám tady uvnitř to takové nepřipadá. Ukryté bílé mříže na oknech, ze kterých je vidět pouze část zámeckého parku. Naše léčebna se nachází v bývalém zámku, který patřil bůhvíkomu, než jej stát vyvlastnil pro potřeby léčebny psychických poruch. No a je to venku. Z bývalého umělce je nejdřív opilec, sebevrah a nakonec pacient. Cvok v blázinci, taková je pravda. Jsou tu se mnou dva mladí kluci, které dostala na dno závislost na droze, zvané perník. Pervitin. Rozšířená droga přišla na svět za nacismu. Potřebovali něco na výdrž pro vojáky wehrmachtu. Dnes ničí tahle zrůda zejména mladé lidi po celém světě. Jejich jména si nepamatuji, ale říkají si Pete a Pete. Mají z toho ohromnou švandu. Jeden z nich je na tom zdravotně dost špatně. Často mluví o konci v nekonečné zahradě plné motýlů. Další z léčených je bývalý voják. Jeho příběh je prostý. Oficíři chlastali vždycky. Celého ho ten chlast ovládl. Říkáme mu v žertu “plukovník“. Myslím si, že je za to rád. Poprvé v životě potkal lidi, před kterými se nemusí přetvařovat. Další čtvrtý muž je známý filmový producent. Je mu hodně let. Sem ho přivedla záliba v mladých slečnách. Nespoutané večírky plné alkoholu a drogy „na výdrž“, zvané koks. Léčí se přes měsíc, a přesto má stále červený nos od šňupání. Dostal přezdívku Warner Bros. Jemu je šumafuk, jakou má přezdívku. Moc s námi nekomunikuje. Je ve svém světě. Zbývám já. Říkají mi: „jinej“. Také je mi to jedno. Jediný z obyvatel tohoto pokoje jsem si sáhnul na život. Mé povolání, dá-li se to tak říci, je malíř. Malovával jsem takové ty obrázky večerních uliček. Vždy mně fascinovaly. Například v mlze, kdy jen tušíme žlutavé světlo pouličních lamp, dostávají zvláštní kouzlo. Punc tajemna. Můj koníček se stal i výnosným živobytím. Jedné vlažné noci jsem potkal tebe. Vracela ses z nějakého večírku. Byla to láska na první pohled. Zůstala jsi se mnou v těch uličkách až do rána. Po roce byla svatba. Pořídili jsme si luxusní byt ve starém centru a moderní silný vůz. Zcestovali jsme snad celý svět. Pak se vše zhroutilo. Šla jsi na nějaké běžné vyšetření a tam ti tu nemoc našli. Do měsíce byl konec. Umřela jsi mi v náručí s patetickými, ale upřímnými slovy: Miluji tě. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval. Nic nemělo smysl, jen to pití. Brzy nato umřela i moje maminka. Nemohla se dívat, jak si ničím život. Chtěl jsem se upít k smrti, jenže ono to trvalo dlouho, napadlo mě tedy, abych vše ukončil najednou. Několik prášků do láhve s tvrdým alkoholem mělo být mou derniérou. Smůla, někdo mě našel. Možná můj starý přítel. Nevím, nepamatuji si na nic. Až na tento ústav. Už uběhlo několik měsíců mého pobytu. Den se podobá druhému jako vejce vejci. Minulý týden se mi povedlo namalovat obraz. První od té nešťastné události. Je na něm zobrazená tvář plná smutku i bolesti, spojená jediným tahem, který se jmenuje beznaděj. Vše je vyvedeno v šedé až tmavě modré barvě. Tvář je složena z podob nás všech z tohoto pokoje smutku. Dnes sedím v ordinaci známé psychiatričky. Tady v ústavu je krátce, má však velké úspěchy v léčbě psychických poruch. Stará, drobná žena s lehoučkým, vážným úsměvem. Jako by byla blázen ona, a ne já. Má dar lidí, kteří mají již při prvním setkání velikou důvěru. Přisunula si židli k té mojí. Beze slov vzala moje dlaně do těch svých. Malé léty zvrásněné ruce příjemně hřejí. Při pohledu na ně si náhle vzpomenu na svou matku. Rozplakal jsem se. Stydím se za své slzy. Skloním hlavu. Slaný proud nám oběma smáčel ruce. Pak mi jednou rukou zvedla bradu, aby se mi mohla podívat do očí. Jako malému dítěti. Jak je to tedy, pustím vás domů? otázala se tiše. Pak se usmála. Usmála se tak, jak jsem nikdy nikoho neviděl usmát. Tak vroucně. Její úsměv mi vysušil slzy. V pohledu má tolik míru i pochopení. Jako mívají maminky. Ano, vyhrkl ze mne ten malý kluk. Chci začít znovu žít, malovat, snít. A možná potkám i někoho, kdo mě bude vyprovázet celý život. Ten krásný život. Zbývalo vyplnit několik propouštěcích dokumentů, zabalit pár věci, rozloučit se s kamarády z pokoje a již vycházím z brány zámku. Zámku, který mi vrátil život. Žena v ordinaci ví, že zachránila další zbloudilou duši. Tenhle jí připomínal syna. Večer si dá na oslavu skleničku vína.

KAMENY A VELIKONOCE

Pět hodin ráno. Venku je ještě tma. Ta je zvýrazněná tmavými olověnými mraky. Na nohou letité kanady, na sobě texasky se starou vybledlou větrovkou. Moje víkendová procházka začíná. No, procházka. Je to spíše pár kilometrová túra v lesích. Chodívám tak skoro každý víkend. Dnešní cesta bude malinko jiná. Jsou totiž velikonoce. Začalo slabě pršet. Nevadí, v lese na mne dešťové kapky nedosáhnou. A kdyby, tak mě moje bunda před vlhkostí ochrání. Přesto přidám do kroku. Cesta je namáhavá, funím, jako by mi mělo být sto let. Konečně dorážím na svoje oblíbené místo. Do skal. Na mýtině, v malé prohlubni je ledabyle položeno několik obrovských balvanů. Zdálky připomínají mytická obřadní místa starých náboženství. Svítá. Začínají zpívat první ptáci. Usedám na nejmenší z kamenů. Z tlumoku vytahuji termosku s kávou, abych se občerstvil. Libá vůně kávy se mísí s vůní lesa. Je mi tu dobře. Vydržím tu sedět dlouho. Rozjímám nad životem, nad přáteli. Těmi, co se mnou již nechtějí nic mít. I těmi, kteří mě poznali nedávno. Těm, kteří mi nemusí lhát, a já se před nimi nebojím říci o svých pocitech. Myslím na svou bývalou ženu. Hlavou mi letí lechtivé obrázky mých milenek. Zůstal jsem sám, snad to má tak být. Odrostlé děti mají své životy, léta, kdy se potýkají s dospělostí. Horká silná káva klouže jícnem do žaludku. Její teplo prohřívá celé mé tělo. To je požitek. Zmocňuje se mě dobrá nálada. Jindy to nedělám, ale dnes je přeci slavnostní den. Vytahuji z kapsy krabičku s doutníky, abych si jeden zapálil. Stalo se. Kvalitní doutník s kávou. Co víc bych si mohl přát? Svobodný sedím uprostřed hlubokého lesa a bilancuji svůj dosavadní život. Napadá mě, že to docela ušlo. No, až na pár drobných kotrmelců, jenže kdo je v životě neudělal? Zvláštní je ta samota. Někdy dobrá, nemusím se na nikoho ohlížet. Jindy těžká, když si člověk připadá zbytečný. Ona vás ta trudomyslnost při té samotě někdy přepadne. Dobrá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Na kamenech se sráží ranní rosa. Kameny vypadají, jako když pláčou. Vzpomněl jsem si na slova svého dědy: Všechno ti dojde, až uvidíš kameny plakat. Po hrbolatém povrchu kamenů stékají slzy. Hledají si stejně klikaté cesty jako slzy na mých vrásčitých tvářích. Kameny se mění ve tváře mých rodičů. Upracovaná tvář maminky, která pro nás děti měla vždy připravenou nějakou mlsotu. Vážná, zdánlivě přísná tvář tatínka, jehož slova dochází k naplnění až dnes, když jsem stejně starý, jako byl tenkrát on. Je mi smutno. Potahuji z doutníku. A abych rozptýlil černé myšlenky, vytvářím z kouře doutníku kroužky. Slunce mezitím proniklo mezi stromy až sem, na palouk plný kamenů. Kameny přestaly plakat. Zvedám se k odchodu. Měl bych se vrátit. Ale kam? Do prázdného bytu. Rukávem si utřu mokré tváře. Pohladím jeden z kamenů a vykročím k domovu. Třeba cestou někoho známého potkám, nebo půjdu rovnou do místní hospůdky. Tam je vždycky kamarádů dost. Vlastně jsem velmi šťastný člověk. Veselé velikonoce.

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova