literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

HLAS

Možná je to tak hodina, co svítalo. Vzduch se již očistil od ranního oparu a slunce začíná mít obvyklou sílu. Dnes bude opravdu horko. Možná přijdou i bouřky. Ty letní, opravdové, kdy vše ztichne, pak jako by zhoustne vzduch. Snad je to těmi mraky. Hustá, šedá, nízká mračna shlížejí na svět. Do ticha udeří první hrom, ohnivá klikatá čára rozpůlí nebe. Bouřka, jaké jsem miloval za svého mládí. Zatím se nic neděje. Jasná, blankytná obloha je bez jediného mráčku. Ptáčci začali svůj ranní koncert. Vysoko na obloze jsou patrny siluety pátrajících dravců. Koloběh života, potravinový řetězec. Nic víc. Ne tak u nás, u lidí. My si oběť chováme. Lovit chodí jen ti krvelační. S hladem to nemá nic společného. Když jsem vyšel z domu, ještě ani nezačalo svítat. Kolik uběhlo času? Hodina, dvě? Nenosím na tyto procházky hodinky ani mobil. Mohu čas pouze odhadovat. Do myšlenek se mi vetřelo mládí. Vzpomínka na první „tajnou“ cigaretu. Byl to nápor, ani jsem neuměl šlukovat. Pocit dospělého muže se nedal ničím nahradit. Chlap, hrdinný kovboj s pistolí za pasem. Zvláštní, vzpomínka je tak žívá, že i cítím cigaretový kouř. Na zemi spatřím starou dřevěnou špičku na cigarety. Leží tu dlouho, to já poznám. Někdo ji rozšlápl. Taková škoda. Kousek opracovaného dřívka dával kouření jiný rozměr. Až rituální, dá se říci. K tomu i praktický. Nebyly cítit prsty od nikotinu. Shýbnu se, zda by se nedala ještě opravit. Nedala. Pokládám jí na stejné místo, kde si myslím, že bude ležet dlouhý čas. V trávě je jí dobře, své již odsloužila. Jako starý člověk, napadlo mne. „Nemůžeš neživým předmětům dávat lidské vlastnosti“, ozval se tichý, barytonový hlas. I přes tu výtku zněl příjemně. Cítím z něho autoritu. Rychle se rozhlédnu kolem. Nikde nikdo. „Tak to začínám blbnout“, co jiného. Přesto se opatrně rozhlížím. Opravdu, není tu žádný člověk. Na okamžik si představím, že jsem pták. Shlížím dolů na muže v obnošeném tričku, kráčejícím cestičkou ve vyšlapaných sandálech. Dívám se sám na sebe. Jaké nic je člověk v tom ohromném světě. V přírodě, která si nás všechny vezme zpátky. Přemítám o životě, jaký život vlastně žiju. V tom se opět ozve ten hlas: „Ty přeci nežiješ žádný život. Život žije tebe, pouhý člověče“. Hlas má pravdu. Stačí jen překonat onu lidskou zpupnost. Nejsem nic. To mnoho, co jsem, je součást mocné přírody. Člověk. Nic víc! Šťastný z drobných radostí. Ještě nepůjdu domů, láká mne to zpátky do přírody. Nasávám všechny její vůně. Poslouchám zvuky. Dívám se ohromený tím vším okolo sebe. Zvědavý, co mi ještě ten hlas řekne. Hlas však mlčí. Pochopil jsem?

VODA

První opravdu teplý podvečer. Znáte to, sluníčko téměř za obzorem a při tom je stále příjemné teplo. Příjemnější o absenci obtěžujícího žáru. Malý rybníček umístěný uprostřed pusté krajiny ztrácí se ve vysoké trávě i mezi křovinami. Jako by tu nebyl. Nezkušený ho najde, až když dojde téměř k jeho břehům. Soumrakem tmavnoucí krajina získává odrazem slunce měděnou patinu. To však jen nakrátko, několik desítek minut. Obzor si nechá žhavý kotouč jen pro sebe. Hladina zčerná barvou olova. Tmavá lesklá deska bez jediné vlnky. Obličej ženy, jež nepoznala starosti. Vlídná člověku svou hladkou hladinou. Noc bude parná. První cvrček ladí nástroj, pak další a další. Velkolepý koncert uprostřed rovin. Budou hrát do doby, než je vystřídá koncert žabích umělců. Představení místy naruší skok malé ryby, kterou se snaží ulovit noční dravec. Plesknutí a několik zmenšujících se kruhů na hladině. Opět nastává posvátný klid. Dnes nebudu chytat žádnou rybu, pruty zůstávají v ochranném pouzdru. Vnímám. Celá bytost je podřízena kouzlu okamžiku. Fantazie kreslí na klidnou hladinu tělo ženy, na kterou jsem téměř zapomněl. Několika tempy doplave do středu rybníčku. Pak se nadechne a na okamžik zmizí pod hladinou. Nejdříve se vynoří hlava s pokrývkou dlouhých, lesklých vlasů. Pak šíje a souměrná ramena. Několika tempy doplave na protější břeh. Opatrně vystoupá na orosený trávník. Rozpustilé kapky putují z mokré hlavy dolů po páteři pevné jako indiánský luk. Pak se prudce rozeběhnou po rýze půlící zadeček, přes rozkošná stehna dolů na paty. Ty kapky, co se nevsáknou do břehu, stečou zpět do rybníčku. „Jakou asi mají chuť?" napadlo mne najednou. Fantazie se rozbíhá na celé obrátky. Z polospánku upadám do světa snů. Sny jsou protkané zážitky z červené knihovny. Vzbudí mne až ranní, chladná rosa. Koupající žena je pryč. Nad klidnou hladinou se prohání hmyz. První paprsek slunce zašimrá v nose. Všude vládne klid a mír. To je ten pravý život. Voda… A ty.