na další stranu
Vítězslava Felcmanová
Dívky, ženy, babičky
DÍVENKA
V deníčku, (co my dívky máme,
a který rozněžnělé otvíráme,
a jsou tam barvy jako v duze
a tajné tuze!!)
tam další řádky přibývají.
A šifru jenom dívky znají.
Pár písmen stačí k pláči
co slzy z očí tlačí
či k tlamě dračí
a k písni ptačí.
Ach, deníčku, co ta dívka píše,
ať radši tebe zavře tiše,
ať hrají jiní hráči
když slova bolí
jako když rány solí...
anebo výprask holí...
Deníčku, proč tě tedy dívky smolí?
SLEČNA
Snad je to tak velká vina,
že mi teď nach barví líce,
píši Vám – co mohu více?
Jako Táňa z Oněgina.
Tolik bych Vám říci chtěla,
tolik slov krásnějších květů
vložit do svého sonetu...
snad se Vám zdám příliš smělá?
Proč je znělka tolik krátká?
Sotva pootevřu vrátka
do zahrady zakázané
poslední už řádek píše.
Stačím ještě dodat tiše:
Jste má tajná láska, pane.
ŽENA
Mrazem se barví tváře samy,
nemusím roztírat šminky,
chodník cukrovaný
jako buchty mámy
jako od maminky.
V očích slzy zas mám slaný.
To se stává.
To jak vítr vločky rozfoukává
a jak vločky honí.
To jen proto oči slzy roní,
to jak vločky žene,
nejsou to slzy ženy uražené?
MATKA
Vzali matce syna z náručí
mezi lidi
ať vidí
ať se naučí
Tak to chodí
matky další děti rodí
I vydal se synek do světa
a vidí
těch lidí!
Samý popleta!
A tak chodí
zdravý rozum se mu hodí.
PRABÁBA
Rozloučení s dámou, která léta
nedbala rozmarů světa,
ani kam ty roky letí,
její synové,
a synovci už také kmeti,
potom každé slovo, věta
dojme, snad už smutné ani,
přesto do očí nám slzy vhání,
osiřelí dědečkové dlaň v dlani,
z hraček dávno smetí,
vrásky v pleti
teprv přestali být děti.
|
