na další stranu
Vítězslava Felcmanová
POSLEDNÍ ŘEKA
Myšlenka smrti
neznalého drtí...
Neunikne žádný,
až v poslední šlajsně silný proud
vezme nás před nejvyšší soud,
má k tomu důvod jistě pádný.
Nikdo neunikne,
až tento nárok vznikne.
Vždyť proto stvořeni jsme byli,
abychom život i smrt ctili,
avšak řeka
na každého jiná čeká.
Tak to chodí:
někdy spolu v jedné lodi,
jindy peřej v singlu leká,
(kdo pokoru má, smeká,
jiný možná v bázni kleká).
Cožpak víme,
zdali pod jezem se vynoříme?
Kolik vzdechů!
A jak dlouho bez nádechu?
A myšlenka smrti
zbabělého škrtí...
Ale nebojí se do peřeje,
komu v srdci plamen hřeje,
kdo věří,
že svítat bude, když se šeří,
kdo důvěřuje vánku,
že smrt podobá se spánku...
a rád se směje...
protože ho temno stínu nepopletlo:
na opačné straně vždycky bývá světlo!
|
