na další stranu
Zora Wildová
KDYŽ MNĚ ALE JEŠTĚ POŘÁD BYLY V PASE!
Coby extrémně nekonfekční typ
jsem si oblečení musívala sama doma šít.
Vybrat si vhodný model, to nebyl problém.
Já přesně věděla, že chci něco víc
než jen na štorc nebo šreko
k sobě přiložený z fíkovníku svátý list.
Že toužím vytvořit originální, průkopnický
a cenově široce dostupný
oděvní megahit příští pařížské módní sezóny:
perfektně padnoucí hadříky,
jenom je na sebe nonšalantně nahodit a jít.
Do světa v nich svižným dobyvatelským krokem,
nejlépe na jehlách 15 cm vysokých,
neprodleně vyrazit,
aby mně tam za všech okolností
a ve všech situacích nesmírně slušely.
Aby se sobě vlastní lehkostí a elegancí
daly mému vrozenému šarmu volnost, prostor a zdravou šanci.
Aby kdekterý přední lifestylový časopis
obšlehl jejich odvážný novátorský střih.
A označil jej za svůj ikonický tip
pro salón, přehlídkové molo, průmysl i pro butik.
Leč realizace každé takové kreace,
to býval pro můj muzeální šlapací šicí stroj zatra hon
a pro mé tělo nekonečných zkoušek a oprav vysilující maraton,
to byla úmorná štrapace!
A výsledek? Nenositelná extravagance;
v té hrůze bych se neodvážila ani do předsíně.
Proto ihned putovala v nadupaném ranci na dno skříně.
Jiné sice, ať z útrpnosti či spíše zvrácenosti,
párkrát ponošeny,
byly, záhada proč, velmi brzy definitivně odloženy
rovnou do popelnic.
Pouze s několika, ač ne vždycky zrovna trendy,
jsme si doopravdy oboustranně sedly.
A spolu se navzájem užily;
ach, co my toho spolu zažily!
A jak jsme se přitom sblížily! Nad kabát s košilí!
Ty nevznikly, aby sloužily jenom na chvíli.
Ty po mnoha a mnoha vypráních
doznaly až (za)jímavé patiny
spanile unylé utahaniny.
Potom kdekdo nad nimi ošklíbal se,
že jsou staré a dávno pasé.
Jenomže když mně pořád ještě,
i po patnácti, i po dvaceti letech, byly v pase!
Nedokázala jsem se s nimi rozloučit.
Neboť mi za tu dobu přirostly nejen k srdci, ale i ke kůži.
Měly pro mě, pro mé křivky, tak dokonalé pochopení,
jako kdyby byly navrženy, střiženy a spíchnuty
přímo mými superrealistickými estrogeny.
AŽ MI TŘESE CELÝM TĚLEM
Leden opět předvádí svůj laciný a okoukaný trik
a nám nezbývá než ho znovu přiměřeně ocenit:
sněhem zakryto všecko loňské,
jen stéblo uschlé trávy čnící ze závěje
co den ještě o fous povyroste.
Krajina s vranami (nebo snad havrany?) v popředí
staví na odiv svůj kolorit,
podtrhující její úbělové pleti ryze zimní typ.
Vždyť i hory na obzoru už horlivě pózují
pro širokoúhlý či panoramatický objektiv.
Mě však mráz všude, i tam, kde nemám záda,
silně vilně osahává;
k smíchu mu je moje mrazu vzdorná ženská protikampaň.
Až mi třese celým tělem. Samozřejmě pod oděvem.
Zatímco v téže chvilce zatápí (v) každé žilce vodního otužilce,
jenž se v mraku páry kolem hlavy smáčí v řece.
A nad tím vším oblohy šedý vakát;
dosud nevyjasněná stránka nebe prázdna.
|
