na další stranu
Zora Wildová
Štěstí
A sníh se položil na ústa země.
A mráz se stromů trhal kůru zamyšleně.
A psi, co od loňska zapomněli,
jak to vypadá v závějích,
se mohli radostí zase zfanfrnět.
A ráno vyšla ostražitá lesní zvěř
na zamrzlou řeku.
A vesmír navršený nad námi
měl sebou cestu.
A takhle načpělý zimou
jsi k nám onehdy vrazil do podsíně.
A já se opovážila
a já se vším ptala na všecko.
A tenkrát štěstí bylo ještě opilecky milé.
A já věřila v tvoji žízeň.
Vzpomínko, ty o tom něco víš.
Ty o tom víš, jako nikdo na světě!
Tak vyprávěj,
ale napřed mi obouruč hamonivě přísahej!
Slabší místa
Vymýšlím si slova pro tvůj hlas,
jimiž by tvá ústa mou naděj sytila.
A přitom dbám,
aby tě nic nestála,
spíš naopak.
Luštím šifry tvých úsporných gest.
Aby aspoň něco znamenala,
nelze než jejich význam bezmezně přehánět.
Touha milenců prý bývá hovorná a pelešivá.
Avšak naše řeč nebyla o mnohém
a měla slabší místa.
No co, první dojem čehosi brzy vyprchá
a zůstane jako vždy
čehosi zarputilá jistota.
Letní poledne
Kdo žíznící vprostřed polí žáru
by nepožádal chladivou studánku
o malou, nepatrnou radu?
Však vánek hranou,
jíž přibrušuje kameny,
nás ihned lehoulince osuší.
Je mi teskno a nerozhodně
jako v tvém náručí,
když mi svou přívětivost
tiše vkřikuješ do uší.
A na rozpálených tvářích cítíš,
jak slunce pro svou galaxii plane
odhodlaně a neskrývaně,
jak spokojeně hoří
svými plazmatickými hoři.
A za říčkou kus od nádraží
nás poleká první psí zaštěkání.
A za ním domy.
Tady ještě dělají člověku přítrž
klinkáním na kostelní zvony.
Pro jistotu
K čemu mi je celičký tenhle opravdový svět,
když si místo něj
mohu cokoliv jiného vymyslet?
Jen ať si pěkně hezky tam venku zůstane.
Ani do předsíně ho nevpustím,
třeba si mi u dveří lehne na zvonek.
Radši si vůbec nezačít
s tím práskaným neřádem
zvyklým hlavu pyšně zaklánět,
zatímco já si proti slunci
musím oči dlaní zaclánět.
Jenže uzamčená sterým západem,
náhradní klíč pro jistotu
schovávám pod prahem.
Útěcha jarem
V březnu se zima ještě nemusí
vracet zdaleka,
ale nás už déšť rozjívenec
surově popadl za ramena.
Nevadí.
My mu za to
na rohu ulice
na plnou hubu
vykládáme,
co v životě radno je a co není.
A smích do sebe maličko zauzlený
jako pouťoví milenci.
Jenže co to pořád máme s tím jarem,
když ono,
sotva se nachomýtne,
honem se všude cpe,
aby si taky mohlo pohladit
urousanou psí srst
zlé člověčí samoty?
Ozvěny
Jsou obyčejná slova,
která nikdy s nikým
a za nic nesměníš.
Jsou zoufalá neprozrazení.
Ale smrt si už poplivala kamínek.
Prý lekaví ptáci zbytečně
zanášejí nebe.
A vrátil se kámen hromový.
Protože jsou slova,
která nikde nemají své doma.
Protože jsou ozvěny.
Jen ze žertu
Tam, kde krev pramení,
dřepí hanba s havrany na zemi.
Tam, kde se tratí času odňata,
prastaré domácí zaklení
hořem nejtruchlivějším
kolemjdoucí rozpačitě přepadá.
Avšak jsou místa,
kde se krví vymývají sudy od vína.
A tam ji teprv nikdo nehlídá.
Možná ji někdo večer omylem
nabere do džbánu
a pak mi ji jen tak ze žertu
položí na ránu.
Bez podpisu
Co je psáno, to je dáno,
i kdyby to mělo být
jen prstem do vzduchu načrtáno.
Doufám však,
že se pod tenhle povětrný vzkaz
nemusím podepsat.
Že můj rukopis už budeš znát.
|
