na další stranu
Zora Wildová
REMÍZEK
Konečně jsme na to opět přišli,
že remízky u nás ode vždycky
patřívaly do krajiny.
Na venkově v kolozubé řádce
na hranicích luk a polí,
i ty osamělé, solitérní, svědomitě si plnící
svou ekologicky nezastupitelnou roli křovin
coby skvěle vybavených bunkrů pro přežití
hub a květin,ptactva i drobné zvěře,
zatímco ty v městech
sloužily za schovky, schovávačky i skovávajdy
především nám malým dětem.
Můj remízek tvořil ubohý děravý vějířek
z tenkých a pichlavých větviček.
Nadsilnicí na nízkém svahu
živořil naproti našemu činžovnímu prahu.
V něm jsem našla svoji skrýš.
I první hradby své doživotní samovazby.
Jenomže úkryt leda chabý
předlidmi, kteří se kolem trousívali.
Před sousedy, kterých se naši báli
a před kterými mě varovali,
ať já, hloupé děcko,
jim nevytroubím všecko,
o čem se doma vedou řeči,
jak se tam v kuchyni při vaření
velmi nesouhlasí s děnímv naší
lidodemo zemi.
Že udavači, jimiž se to teď všude
zrovna hemží,
jsou hnedle připraveni
dostat je i za mnohem menší prohřešení
a kdyby jenom do vězení!
Proto ve své nehluboké jamce,
nadohled ustavičně rozzlobené mamce,
schoulená za keřem při hře ale nijak zákeřné,
jsem byla stále na startu před každým,
kdose ulicí ke mně blížil a mě mohl spatřit,
úprkem do domu se spasit.
Abych nemusela zdravit.
A pak odpovídat, zdali…
…rodiče jsou-li zdrávi?
A jak se pořád mají?
Že o sobě vůbec vědět nedávají…
Na otázky starostlivé, nevinné,
avšak já už věděla, že to jen tak zdánlivě.
Já v nich čula zradu,
že ode mě chtějí slyšet pravdu
a zase jenom pravdu,
i kdyby kvůli ní naši museli až do smrti
trpět v kriminálu.
Tedy zkusit dětem přísně zakázané lhaní?
Ale jak bez zkušeností, bez nácviku,
bez důkladné předpřípravy?
Uvažuju, nejlíp asi bude
ani slůvko ze sebe nevypravit!
Ovšem mlčení, je-li příliš zatvrzelé,
působí taky víc než podezřele.
Abych potom nebyla rovněž já,
jak se o tom kolikrát
dovídám ve zprávách z rádia,
prohlášena, i když ještě nechodím do školy,
a už za třídního nepřítele!
Ne, s tímhle si neporadím,
a tak se za zdi z neprůhledných cihel
a pevných proužků malty
ukrýt pádím…
(Časem můj slunný a ze všech stran silně provětrávaný
proutěný bejváček,
můj řiďounký a rozježený rošťáček,
do něhož na mě bylo tak pěkně vidět,
padl za oběť masové bytové výstavbě.
Pro jiné.
Kdežto mě postihla těžká a vleklá bytová krize.
A to jsem teprve pak neměla kam lidem
ani na okamžik z očí zmizet!)
|
