na další stranu
Zora Wildová
SAMA V CELÉM RYCHLÍKU
Nejradši s panenkou na lokti
jsem za mala chodívala pozorovat na Pavák,
jak ze Smíchovského nádraží
po nablýskaných čárečkách kolejí
sršaté, supící a sazící vlaky
v páře a kouři a neveliké dálce mizejí,
a představovat si,
jak sama v celém rychlíku
upaluju pryč od svojí zlé maminky,
mých dětských strachů přečasté a značně obávané hrdinky.
A protože jsem už opravdu hodně rozjetá,
tak tedy rovnou do světa.
A až se na to doma nejpozději do hodiny přijde,
pak tam tu strašnou rotyku.
NO, TAK JEN SI UHOĎ!
Před tím, co nechci vidět, stačí uhnout očima.
Jakože se jako na potvoru
zrovna tamtím směrem nedívám.
Co si však počít proti hrubosti úst,
která může kdykoliv urazit
můj bezbranný, vždy pohotově nastražený
a nikdy neumdlévající jemný ženský sluch?
A přetékajícímu hrnečku v mých rozčilených rukou
snaživě nažhavené porcelánově křehké vyzvědačské ucho?
Jež nabízí každému: No, tak jen si uhoď!
BĚŽNÁ PORUCHA MĚSÍCE
Co je to tam nahoře za svíce,
že bliká jako nad černou a zrádnou bažinou
svůdně tančící pobledlá bludice?
Běžná porucha měsíce za mraků pranice,
když letí k nám do vísky k muzice.
A my víme, jaká se tou dobou hrává v putyce!
Jaká tam svištívá po nocích munice!
TU OPERU NENAPSAL DODNESKA
Nazývá-li se hudební skladba předehra,
aby pak vzápětí vypukla nějaká notoricky slavná opera,
tak se po ní netleská.
Pokud je však pan skladatel dareba a hajdalák
a tu operu nesložil dodneska,
tak ať pan posluchač na nic nečeká
a ihned, jakmile orchestr ten slibný závdavek dofidlá,
se děkovně roztleská.
Taky život to dokáže nádherně rozehrát a pod ten famózní úvod
se třeba i svým pravým jménem, ví-li, co je zač,
čitelně a nesmazatelně modrým či černým perem podepsat,
ale hlavní stať, tu kapitolu samu pro sebe, ten svůj nejpovedenější kousek
jen z obyčejného lidského lemplovství nikdy nedodat.
Ani v případných pokračováních. Ani v přílohách.
NEŽ HO SPOLKNU S ČÍMKOLIV
Na rtech si ještě nesu tvůj poslední polibek,
než ho vypátrá můj zmlsaný gurmánský jazýček.
Než ho chutě a blaženě olízne.
A než ho já pak hladově a nenasytně spolknu s čímkoliv,
co slaného si v lahůdkářství
za rozumný peníz zakoupím
a co všecko jsou jen k chlebu a bramborám
ubohoučké přílohy;
ne, kromě tebe jsem nikdy nešla s kýmkoliv!
MÁ-LI DOJÍT NA PLACENÍ
Tvůj názor,
ten, o němž skromně pravíš,
ryze soukromý, ale zdravý,
platí tolik, co český halíř,
který u nás sice téměř odjakživa
všude a za všech okolností vždycky platí,
ale když má dojít právě na placení,
platný vlastně není,
který ti není platný vůbec nic,
i kdyby snad platný byl,
který však není už ani neplatný,
protože ho do oběhu,
jelikož tak málo platil,
radši nikdy nedali.
NEMUSÍM SE ANI Z OKNA VYKLÁNĚT
Jakmile déšť rozezvučí parapet,
nemusím se kvůli tomu,
kdo přichází s takovým rámusem,
ani z okna vyklánět.
To pan lijavec
na podpatcích z vody
po plechu za rámem stepuje ostošest,
každá kapka kapku přidupne
a odskočí divoce mně na boltec.
Až z toho mám v uchu povodeň.
A přesto sucho zároveň.
Avšak ten pocit smíšený
nebude vjem tak docela bezcenný,
ač při něm rozumu uniká,
kudy a jakým trikem pak asi k sluchu proniká
ten monotónní virvál,
ta ryčná a skočná muzika.
UŽ JEN V DOBRÉM
Tak to si, zimo, nech,
nestojím o to zase jako tehdy v roce pět
držet nekonečně dlouho holou ruku na kamnech
a pak tryskem běžet ještě vlažným prstem
rozpouštět led na okně,
jež mokvajícím dechem naší plesnivé a přelidněné kuchyně
zasklil rabiátský mráz.
Ani nehodlám,
kdykoliv se z kabátu svléknout přece odhodlám,
zuby bezmocně drkotat,
než mi tváře zmaluje do ruda palčivá zimničním horečka.
Ani každé sobotní vykoupání, každé uší umytí bolestivě odstonat.
Protože dnes se chci doma i v půli ledna zahřívat
příjemným tropickým vedrem domova
a na mučivé usínání v arktidsky vystydlých peřinách
už jen v dobrém vzpomínat.
KLÍČ OD MÉHO NEPOKOJE
Nic bez ničeho
i nic beze všeho
za jitra rusým sluncem zjitřeného
do dne bezedného,
světe z nehmotna hmoty
na žádné vyžádání
bodem tání mžiku zamrzání
do zemských tkání dávínko zacuckaný,
hledám klíč od svého nepokoje,
chci dovnitř nebo ven
i obé zároveň,
avšak chci, ty nevědomče,
jenom to, co je moje.
MAU
To si člověk nikdy dostatečně nenacvičí
pronést s pravou kočičí výslovností,
s nedostižnou dikcí každé správné číči,
na začátku háček nad m
a na konci drobítek bolestínské au.
Na šelmu, na příšerného dravce,
notabene je-li v sázce
jeho ukrutná tygří reputace,
obzvlášť divoká audiální kombinace
vyhroceného egoismu
a hlasu z ordinace.
HERNAJSŠVEC
Pes Hernajsšvec má sice krátký,
ale o to výstižnější rodokmen:
matka Velká Hleďsebe
a otec Velký Sebehleď.
A potomek?
Ten hledí jen,
co za psí kousek komu vyvede.
Čeká jako na pérku
na páníčkovo hromské zaklení,
jež je mu jménem i povelem,
aby se s ušima plápolajícíma za hlavou rozletěl,
kam ho pár párů nohou donese.
Ovšem chci-li si já s ním pohrát,
chci-li ho já přes plácek prohnat,
sice mou rukou vržený klacíček bedlivě sleduje
s čumákem vysazeným až do nebe,
ale z místa ani o píď nehne se.
A je mu fuk,
že se čertím, no tak se hni,
vpřed, Hernajsšveci,
copak jsi, hernajsšvec, svázaný a zauzlený?
U PÁNŮ VOŘÍŠKŮ
Řekla jsem to přede všemi a hodně nahlas,
že každý pes je trapný vrtichvost a notný mamlas.
A pejskové se na mě za to usmáli
šejdrem vyplazeným jazykem
a od ucha k uchu zubatými tlamami.
A jeden obzvlášť polichocený rozumbrada
mi samým dojetím dokonce olíbl ruku,
jakože aspoň u pánů Voříšků to mám
téměř v suchu.
Možná i do psího ráje by mě pozvali.
A já bych šla,
ovšem nebýt hned na prahu
toho praštěného psího vítání.
KDO JE ZTRATIL
Ještě posledních pár kapesníčků sněhu
rozházených v už předjařně poklizeném kraji,
těch svátečních, sněhobílých,
s nařasenou krajkou na okraji,
i těch sepraných a děravých a roztřepaných,
zastrčených kdesi po okraji,
musí teď únor co nejrychleji najít
a dosud čisté z bláta zvednout
a tomu vrátit,
kdo je, smutkem a steskem nastuzený,
z kapsy ztratil.
|
