Miroslav Václavek

SE MI ZDÁ

Se mi zdá
že řekou bych měl jít

bosý jako v matčině břiše
ke kořenům moře

a zticha být
jako o svatební noci

se mi zdá
že učím se vidět

co v zavřených očích
má zvíře co ty

a jsou to cesty
jež si nás vybírají

a my jdeme
se mi zdá

prachem první trávy
a nevíme

ani ty
ani já

TAK BLÍZKO

Měla oči barvy mlhy
padlé jako anděl
a poslepu
přivoněla k dešti
s rukou
na mém těle
a mlčela
ještě víc než já
protože to nejsou slova
co je ticho
když v oblacích zvoní
na rybí kosti
a šaty právě
vítr pere
stín mé dlaně
má barvu hvězd
jsi tak blízko
že bych tě mohl obejmout
a odejít
daleko do polí

JAKOBY

Byl jsem sněhem
nebílý

když v březnu
přestalo tát

a v oblacích spal
rudý déšť

rybář z loni
složil vesla
podél břehů

a písek
se dal na cestu

jakoby měl
kam jít

MĚSTO BLUES

Město spí
a má otevřené oči
jako my
když ležíme uvnitř zdí
v tůních tmy
s ústy plnými zlatých rybek
chtějíce zaslechnout rozbřesk
a ržání zkrocených koní
když se páří na periferii
jako chudí milenci

město bdí
když prší a stačí natáhnout z okna
ruku se sklenicí
a pak pít
ještě jako nikdy
ten vír co krouží po stěnách
a pak sníst střepy
k divné snídani
nebo jimi jen tak projít

je čas
obléci se
a padat ulicemi
kolem barů kde voní vanilkové cigarety
a mísí se popel
až tam kde ti není nic platné
to co za co se považuješ
a vidět funebráky
sbírat po ránu anděly

město sní
a je cítit syrovým masem
zapadlým sluncem
i jen tak
když zvedají se vločky vzhůru
těsně u země
a ženy se mi dívají do očí
protože mají hlad

a mé tělo
je jen sníh

NIKDO SI NEVŠIMNE BLUES

Uvnitř jsem moře
a na povrchu země
v srdci se ztrácím

a oči
jako kruhy na hladině
v nichž vídají se ptáci

když před jarem
přilétají své peří stlát
po větvích

a kladou vejce
na pánve
i s nevylíhnutými hvězdami
jako žáby s křídly

a těch úst
z prázdných hnízd
z tkaniček od bot
a vypadlých vlasů koňských handlířů

co potkávám

všude kolem
v rozmáčené hlíně návratů
a pod kůrou stromů

když řeky kořenů
plynou k nebi

a malí andělé
v mucholapkách

zpívají u stropu
spolu s mouchami

a nikdo si toho nevšimne

kromě pavouka
a mne

ASI STEJNĚ

Byl jsem daleko v polích
a viděl bláznit koně

na nebi měsíc jako podkova byl
minulou tmu

a páchla mi hlína
na březích mé cesty

ani trávou
ani zimou

když nahmatal jsem oči
ze souhvězdí psa

a díval se
jak v jeslích hoří ráno

a děti plamene
se chtějí chovat

jak to bude slyšet
až mouchy objeví
oběti zimy

asi stejně
jako ty a já

a to se milujeme

Z VÁNOC

Uviděl jsem břehy
mezi námi

jedné noci
jednoho dne

po dešti
před sněhem

když vystoupily
mé dětské jizvy

jednu nosím v srdci
druhou za okem

vy zhojené bolesti
jak jste vidět

když člověk
nechce být slepý

ani k sobě

ne tak k ptákům
s křídly v sádře

líbáš mne
s rybí kostí v krku

ještě z vánoc

KDE KONČÍ HLÍNA

Milovali jsme se
padali jsme časem

na konci sebe
v sobě jen

můj penis ve tvém srdci
objala jsi horká

jako letní zem

když byla jsi z vnitřního světla
tam nahoře s vesmírem

a na klitorisu tvém
jež peklem je i rájem

andělé s ďábly tančili
po mém

nebo byly to mé prsty
či rty snad s jazykem

kdo u pramene bdění
šeptal tiše aleluja amen

bláznům všem
a sobě nejvíc

těm kdo sťaté větve
spolu větrem pálí

za bílého dne
pro popel

jako těla

hvězdy byly velké
jako oči ještě neporažených telat

když cítily ze mne
lásku a snězené maso

tam za plotem
kde hlína končí pod nohama

JÁ BLUES

Blues je když v dubnu prší
a s deštěm dolů padá sníh
jdu v mokrém ty se na mě díváš
pod deštníkem máš svoji duši
a šaty mé zavřenýma očima mi svlékáš

jen čas nám tiše přitahuje šrouby
španělské boty nazouvá nám po ránu
je brzy milovat se a pozdě na lásku
letím v blátě paže křídel jsou teď rouby
z listí jsem a slepý a přesto zase vstanu

vždyť blues archanděl Gabriel teď hraje
a smutně je když mrtví netančí
květy ticha jsou v hrdlech lahví zastrkané
na okna škrábou drápy kočičí
jakoby noc chtěla u mě se dnes skrýt

z posledních kapek deště uvařím si čaj
k němu láhev rumu vypiju
opilý obrátím se k bohu s díky za svůj time
z hříchů nespáchal jsem neukradneš nezabiju
láska je jezdec s ostruhami na botách

a já jsem jen kůň
plný slabin

MOŽNÁ JEŠTĚ JSME

Byl jsem chvíli stín
světlo stálo mi za zády

tam u dveří
jež z odchodů a návratů

mají tělo
i duši

a v akváriích z drátěného skla
pluly věci z druhé strany

jako jsou ptačí obličeje
a těla nenarozených dětí

otočila se za mnou tráva
když jsem uviděl

padat dolů vítr
a prach

ze stěn i zdí
za nimiž jsme

možná ještě živí

SMRTKA V HODINKÁCH BLUES

Smrtka v hodinkách se klaní
čas přes noc běžel mi
na zápěstí ve stopě vraní
srdcem šel i po zemi

to řek mi anděl u druhého piva
včera když padala mi pěna
a vítr syrový jako maso
tiskl se ke kostem světa

pak svěřil se že z frcu nevyplatil křídla
že za obolus dnes není ani víno v krabici
že z novin zkouší jiná ale ta ho neunesla
že s ženskými je kříž a že pije kvůli holubici

to řek mi anděl u druhého piva
včera když mizela mi pěna
a vítr syrový jako maso
padal z kostí zvířat

hory v mlze černé jako klín v punčochách
slunce zásnubní prsten z druhé ruky
javor mojí rakve ještě stojí na nohách
kde bolelo mne z jizev nosím suky

tak pohladil mne anděl u druhého piva
včera když hořkla mi pěna
a vítr syrový jak maso
obíral kosti světa

a za jiným šel
pro drobné
a řekl nemáš to lehké
ale to je blues

UVNITŘ

Santa Maria
námořník je malý

vítr jeho dech
když do plachty z nebe

vane z hvězd
a noc je druhý břeh

tak vezmi mě tam
jako tělo jako sen

námořníku malý
co lodi stavíš

z modřínové kůry
stěžně ze stonků máku

když za školou jsi pro anděly

Santa Maria
k sobě plujeme

my dřevo duše a vítr
cestami hladin

dosáhnu pobřeží v tobě
dosáhnu pobřeží v sobě

konečně
se obejmeme

uvnitř sebe

BŘEZNĚNÍ

Je bílá noc
to černé je v nás
a v kolíbce bdí dítě
jako březen

nebojím se

a pasáčci psů
chytají po kapsách
motýly a vážky

než slunce
spálí poslední kůži
pod hladinou

a zahojí se
brázdy
tam nahoře v polích

když na prahu
bodáš prstem do tmy

jako do zvířete
v posledním tažení

JARO

Nad semafory za tmy
svítí stříbrná

to úplněk
se vznáší nad vodami

a spící kachny
plavou jeho tváří

právě na hladině van
usnul čas

zuji si boty
a svléknu kůži

je jaro
z polí je cítit hnůj

JE VIDĚT

Po střechách běží déšť
a na okraji
za prst ledu visí

jako písek stéká
dole sněhu řeka
plyne předjařím

myslel jsem, že létám
ale mával jsem jen pažemi
s tváří u okna

upil jsem z noci
ujedl ze dne
ušel z cest

obracel se v prach
i padal ke hvězdám

šel jsem stopami koně
a našel sebe
pod sedlem

venku je bílá špína
kosti mlh
ostříhané vlasy

jsou vidět hlavy
loňské trávy

milujeme
bůh musí být blázen

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý