Miroslav Václavek

ČLUNKY

Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, z níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcovského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu.
Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále začínám, stále končím a přitom jsem. Jak jinak když člověk přijde na svět v Sudetech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spousta hlasů, které před půlnocí šeptají švabachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako místní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost.
Takhle by to asi vypadalo na celém světě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stejně jako Moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zatopit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmizelých a čas se zastavil. Dodnes.
Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.

ALFA

Slova tohoto vyprávění jsem načal v jednom bluesovém klubu, těsně po půlnoci, kdy mi spousta nevyřčených a přitom slyšených vět najednou ležela na jazyku jako lavina. Cítil jsem, že potřebuji, abych se vymluvil a mohl zase mlčet. Jako když má člověk kocovinu a zároveň pátrá po tom, co bylo. Paměť je zrádná. Pamatuje si někdy jen co chce. A tak nezbývá než se zadívat do stop, jimiž jsem k vám, den po dni, přišel.

SLOVO

Moje první cizí slovo, které jsem se naučil, bylo ruské slovo tráktar. Skřípající křída, z níž bezhlesně upadávaly bílé vločky, na černé tabuli vykouzlila jakýsi nesrozumitelný hieroglyf. Jako by meluzína psala sněhem své mene tekel do černých Sudetských střech. Bylo to slovo boží.
Svítilo zářijové slunce a stíny mraků jako papíroví draci běžely po okenních tabulích. Třídou kysele páchl špatný chléb, staniolová víčka se zaschlým mlékem a cvičky z umělé gumy. Kdo tráktar nebude umět příští hodinu napsat azbukou, bude označen. Jako v bibli. Nazývali to známkování. První hřeb do dětských dlaní byl zatlučen. Zrno strachu bylo zaseto. Byla doba zla.
Kdybych se narodil za sto let, bylo by ono slovo čínské. Ale tehdy to byla azbuka. Byla k vidění na vojenských cisternách, kde stálo Ogně opasno a na obálce dětského časopisu Murzilka, tištěného na příšerně nekvalitním papíře i na prvomájových tribunách, kde rudě svítila ta reklama na věčnost a znamení moci - Se Sovětským svazem na věčné časy. A nikdy jinak.

RŮŽEK

Byly sedmdesáté roky a odpoledne jednoho z těch dnů. Přišel jsem vyzvednout dědu od jeho červeného vína v hostinci Na Růžku. Kolem projížděly odnikud nikam kolony sovětských okupačních náklaďáků, okopírovaných podle amerických studebakerů, a všechno pokryl zvířený všudypřítomný prach.
Prohlížel jsem si proti světlu za umouněnými záclonami darovanou dvacetikorunu a mezitím na voskovaném ubrusu v kalužině piva směšně zápasila o život moucha. Všechno bylo najednou jedno a my jsme se chystali, že půjdeme. Ještě jsem nevěděl, že ti umounění chlápci, kterým skončila šichta a vcházejí dovnitř, budou jednou mými kolegy. Byl jsem ještě nevinný.
Možná, že kdybych více napnul uši, slyšel bych tisíce člunků poletovat a tkát osudy. Jednou je osnova nahoře a potom zase dole. Venku stálo u zdi moje první kolo. Jako věrný kůň. Bylo oslnivě červené a jmenovalo se Pionýr. To bylo vyvedeno na nálepce na rámu. Mělo chromované blatníky a vrhalo prasátka do kaluží, když bylo po dešti. Vzadu mělo brašnu na ventilky z pravé kůže a na měděné zámky a na zvonku byl vyražený obrázek rozhledny na Pradědu.
Poprvé jsem na něm udržel rovnováhu. Poprvé jsem na něm objevil to, co je dál než tam, kam se dá dojít. Někdy si vzpomenu na to, jaké to bylo. Držet lesklá řídítka a vidět ubíhat první cestu. A pak jsem mu odrostl. Jeho pláště dávno zpuchřely a ono vypustilo své dvě duše. Jako člověk. Bylo to dávno předtím než jsem napsal svoji první báseň.

PETR

A bylo to potom, co jsem málem zabil mladšího bratra, když sotva začal chodit. Seděl jsem u stolu v obývacím pokoji s prohýbanými křesly a lesklou dýhou na nábytku, když za mnou přišel. I když jsem ho nejdříve nechtěl, jak říkala máma, když se mě ptala co já na to, že budu mít bratříčka, tak jsem ho stejně hned přijal do svého sedmiletého srdce, když se narodil a dal jsem mu jeho jméno. Podle rybáře Petra z Veselí, který umřel na infarkt ve dvaačtyřiceti a děda říkal, že ho zabili kvůli jeho domu.
Říkají jim dnes Husákovy děti. Bráchovi a jiným. Asi proto, že se lidi v té době uzavřeli jako měkkýši do svých ulit před tím šíleným nenormálním normalizačním světem, co byl k vidění v televizi a k přečtení v novinách a dělali po večerech děti. Aby se nezbláznili. Jako za protektorátu.
Na obalu byl černoch s vařícím šálkem čokolády, jakoby ten stát, co ji vyráběl, vlastnil polovinu Afriky. Kofila. Čokoládová tyčinka, která mi ho málem vzala. Přišel za mnou, ještě neuměl mluvit a já, protože odjakživa vím, co chce, nemusí nic říkat ani dnes, jsem z ní sňal papírový obal. Rozbalil jsem lesklý a šustivý staniol. Stáhl jsem jej jako kůži na králičím těle až ke svým prstům a on si ukousl namísto jednoho čtverečku čokolády hned několik, jimiž se vzápětí začal dusit. Tehdy jsem se poprvé opravdu modlil a ztratil sám sebe.
Zatímco máma držela bráchu pod paží a běžela k jedinému telefonu v domě o několik pater výše, u lidí, kteří na prvního máje vyvěšovali rudé vlajky a tím telefonem někam hlásili, kdo nemá papírovou vlaječku v okně, aby přivolala sanitku. Ten čas než se vrátila zpět, mám dodnes hluboko vyrytý v duši. Dal by se přehrát jako gramofonová deska a někdy si ji taky pouštím. Nikdo neví, jak se to mohlo stát, ale když máma běžela vzhůru schodištěm, otočil se jí pod paží hlavou dolů a všechna čokoláda z něj vypadla. Od té doby o něm v nebi ví.

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý