Miroslav Václavek

NENÍ

Jsem mezi mlhou a zemí
svítí
svatojánské mušky půlnočních tramvají
i jídelní lístky asijských restaurací
stejně jako tváře ozářené světlem milostných sms
jdu podoben stínu který ve dne vytéká z mých ran
aby splynul v jedno s vchody a zdmi v asfalt i sen
a pak u pokladen se safírovými lasery
které čtou z dlaní kódy životních čar
a v očích to co bychom se nikdy neodvážili vyslovit
natáhnu ruku do ticha
jež vzniká jen v chrámech a supermarketech
když všichni najednou zatají dech
jako by se chtěli políbit
nebo se zeptat na cenu či Boha
a podám ti letícího ptáka který zhasíná tmu
když se o ni pokoušíme
za mlčení podobných letu
se kterými se díváme nahoru
nebo pod nohy
věř mi že tvé vlasy jsou z vod
a rty že z plamínků
když dělíme se o těla jako o chléb
a beru si do prstů sůl tvého příštího pláče
abys mi chutnala ženou
u stolu i v posteli
a dívám se jak do ranních autobusů
které předními dveřmi polykají plankton opilců i továrních dělnic
z fabrik na motýlky a na podobný hmyz
se opírá svítání i vítr
a brzdová světla hvězd
mi říkají že jdu správným směrem
jen nevím kam
neboť nám z druhých stran
není kam jít
než pryč

ZAPOMÍNÁ

Rozsvěcím
je ráno
za zdmi je slyšet tma
asi je ještě brzy
na ptáky i vědomí kterých se dopouštíme svého strachu
jež přichází z našich nejistot
neboť se snažíme stále něco kontrolovat
mít a vědět aniž bychom věděli že dávno máme úplně všechno
a vědět je jenom neustálou bolestí čemuž nerozumím když máme dar věřit
a tak svítím
světlem které je vlastně neviditelné
což nikdo neví jak je tajné
a já jen jej zastavuji v žárovkách
jako v této kterou jsem právě pojmenoval Jiří Wolfram
a v ohni jménem oheň
kterému nedáváme zhasnout našimi koloběhy
ani nadějemi
a tak jako by se mě dotkl podzim
když jsem si otřel ústa hřbetem ruky ač se to nemá
tak byla moje dlaň podobná hlíně obrácené vzhůru
až jsem nezapomněl zapomenout
jak jsem i nejsem promítán na zřítelnice i do srdcí
v tomto filmu o hmotě prostoru a čase
i když jindy si to nepřestávám uvědomovat
abych měl myšlenky i na tebe
já syn dítěte
i ten který se probudil do snu
jen nechám vychladnout vlákna a budu se dívat do nebe skla
jež má uvnitř sebe mezihvězdné vakuum
neboť zhasínám
a ke stropu našroubuji žárovku jménem slunce
i když kdosi na svém nočním stolku
občas zapomíná zhasnout měsíc

A TAK

Modlitba je zapomenout na modlení
jen nabírat to jak vodu do dlaní a pít
tu čistou a průzračnou modř
i pěnu z vrcholků vln
moří k nimž dospíváme každým dnem
jen ještě smíme se z nich probouzet a milovat
bílými i černými vědomími, jichž se dopouštíme
jako jiných neviditelných myšlenek
které však jako jediné jsou skutečné
na rozdíl od těl jichž dosahujeme
a nikdo neví proč
však život který nám byl dán z hvězd
já, který jsem na pokraji prachu
vnímám jako otevření očí
a tak modlím se
za vodu po níž kráčí Měsíc pít líh s Jeseninem každou noc
za chmýří které se dotýká žen jako milencovy prsty a což nikdy nebudu umět
za trávu kterou jsme přerostli a nakonec větší než obilí stojíme s kameny mezi námi
za zemi kterou opouštíme v ptácích a snech abychom uvykli umřít
za oheň jemuž jsme za potravu i za stín který pochází z ryb
za dálku která nás vede nakonec k sobě, protože na jejím konci je začátek zas
a za barvy bez nichž by nebylo možné spatřit nejenom nebe ještě dříve než ve smrti
ale ani Botticelliho Simonettu a Da Vinciho milence z Poslední večeře páně
a tak modlím se
já nevinný vinami a touhou
jen abyste srdce
nechali bít

ANI

Je mi tma
jak tenkrát když v nás zhasínaly vlasatice
a byla chvíle do srpnů
jimiž jsem se nenarodil
je mi jako tenkrát
když jsem utratil peníze na svačiny ve škole
a pak jsme se s klukama dívali na sprosté reprodukce z německého časopisu
jedna za tři kačky
a jediný kdo tomu rozuměl byl pan učitel
i když dnes už vím že to dělali zezadu
a poprvé jsem poznal co je to zapovězený pocit
když se s nimi zamkl v kabinetu
a už nikdy mi je nevrátil
na rozdíl od známek na vysvědčení
a tak jsem cestou domů
zbil o hlavu většího kluka který si o to koledoval
fotrem v KSČ pionýrským šátkem i zájezdama do Jugošky
nemluvě o tom že si začal
a pak jsem vystoupil z kruhu
protože i ty magnetofonové pásky z Austrálie byly lepší
prostě voněly a Frank Zappa sestoupil z nebes až přímo doprostřed obýváku
který ležel daleko od hvězd i slunce kdesi uprostřed šedi
ale uvnitř byla kamna na uhlí a elektrická žárovka
a tak ani když venku byla zima a noc
stačilo jen chtít
a bylo světla že jsem ho ještě ráno vynášel ven s popelem
prostě Village of the Sun…
nikdo se mě neptal zda vůbec chci být
a přitom jsem pořád prý cosi musel
učit se co chtěli
neříkat nic než Lenin
nakreslit osvoboditele
napsat slovo Mír
poslouchat je
pochodovat tam kam řeknou
být Pionýr
navlékat si plynovou masku jako tvář
a hlavně nemyslet
a tak jsem je zhasl jako televizi
všechny ty jejich obličeje
i ty ze Sovětského svazu
a byla mi krásná tma
v ní svítily galaxie jako zlaté nápisy na německých hrobech
a i když dole projížděly kolony Rudé armády
tak jejich reflektory se zmohly jen na to
aby se po vzoru psů
na chvíli zastavily u patníků a kmenů stromů
má tma je ale cítit žní
a tak pach kerosinu který byl sladký jako krev
těch let bez začátku i konce
padal jen k očím těch kdož neodvrátili zrak od estrád
a v plamenech vody se omývali
dokud si nepřestali myslet že již nejsou špinaví
aby je nikdy nenapadlo že žádná klec není dost velká
žádný řetěz není dost dlouhý
a žádné žrádlo neutiší hlad
když se pojídali pod rádii a stíny tanků
a zbytky svých podob vsadili do her
je mi tma
a kočka která není
pije mléko Měsíce velikého jako maminčina placka
z misek které jinak patří větru
a volá na své děti jež jsou bledé
jako den kdy se mě nedotkne ani tibetská mantra
natož oni snad

PLUJEM

Jsi má půlnoc já tvé ráno
tiché slovo trávy vlas
jsi má ne a já tvá ano
že bolet tě budu zas

Nejsme nic a přitom všechno
hrst jen prachu z nějž jsme vstali
jak den který má své jméno
tak my spolu jsme se stali

Na kohoutku kapka vody
visí dávno do nikam
a v ní celé vodopády
ze slziček drahokam

Objímáš mne jako svíci
moje ruce ranní chlad
tajíš dech já smím ti říci
nasyť tělem těla hlad

A je slyšet tep všech hodin
kam odchází můj jen čas
jak podobní zvenku lodím
plujem hloubkou jež je v nás

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý