Miroslav Václavek

BRZY

Nevidím být noc a nevidím být den
jen tikot vody měří v kapkách právě čas
není tmy a světla v té chvíli nad ránem
to bílý anděl mlha z nebe padl zas
Vítr malé dítě se po ulici honí
krade od úst slova jako ticha věci
a na listí stromů ke klekání zvoní
smí teď moje písky chvíli přestat téci
A ze stínů staví soumrak svoje mosty
nevím kde je první a kde druhý břeh
jsme jen těl svých svými po vteřinu hosty
a zas je nám jíti v zatoulaných psech
Podzim další přišel být mi bratr ohně
vzpomenout sestry vdané za příští listopad
a brzy je mi s tebou být v posteli potmě
s tebou chci pak všeho zase litovat

VIDÍM

Za dveřmi je déšť a je cítit psy
stříbrné světlo jímž jsme bez stínů
nám dává nahlédnou pod hladinu
jen světýlka rudá jako krev Kristova
přepínají věčnost vedlejších ulic
v barvu odejít
ležíme spolu miliontou vteřinu
a bez probuzení vstáváme
ve svá proč
proč mi například pokaždé namarkují igelitovou tašku jako poslední
i když bych do ní mezitím mohl dát celý nákup
proč ještě nikoho nenapadlo
učit se od dítěte a ne naopak
proč nezkusit hodit láhev do vesmíru
a čekat na odpověď
proč se nezeptat zrcadel
zda nechtějí zavřít oči
proč se něco tak krásného jako je člověk
může stát Stalinem
proč některé ženy nosí punčochy s hadím vzorem
když ví že nás stejně uštknou svým ne
proč nepřiznat že na milování zezadu
je nejhezčí ten sex
nebo proč se žebráky
mluvíme jako bychom si nebyli rovni
a při modlení
jsme sterilní jako bychom v Praze hlásili stanice
a přitom jak krásně prší
kdybych byl malíř namaloval bych ticho
ale takto
ho smím jen vidět
když ještě spíš

KTERÝ

Jak uvnitř obrazu jsme jednou z barev
šedivou jak stesky pod očima
to světlo přichází odněkud stále
v závěji postele je bílá zima
Chce se mi vzpomenout na život příští
právě teď spočítat zrníčka písků
když se rty ve slova pomalu tříští
a srdce plechové mít na řetízku
Je právě podzimu vteřina chvíle
zbité jsou kaštany na holou kůru
a tváře ve tvářích jsou smutkem shnilé
i vítr za ptáky odletěl vzhůru
Na břehu deště jsem tělo mám stínů
ze stromů práší se na zemi listí
odlétlo do nebe hvězd ráno v klínu
který jen astronom bude z nich čísti

PŘED DEŠTĚM

Napůl je ráno
já dotýkám se obrysu tvého
spíš
cítím tvůj linoryt pod prsty
a nebo snad veden svítáním
pomalu zakouším tajemství tvé
těším se na bolest
s kterou se přede mnou oblékáš
opačně jako had
když vstupuješ do sukní a halenek
oči máš z lentilek jak velikonoční beránek
a tvůj klín je první trávou mojí
pak se natáhnu po malém zrcátku
na které dýchnu a očistím jej v polštáři
a ty si jej vezmeš a otočíš se
abys mi viděla do tváře z odrazů svých
bez díků za ticho a ohnivé prstýnky
jež z břehů kroužívám na svatbu ryb
a se sponkou na rtech svých
políbíš mne
pak půjdu ulicí dívat se domům pod střechy
nořit se do země do metra a tmy
postát na chvíli uprostřed mezi peróny
dívat se jak vozy lapají po dechu a turisté hledají v mapách
a pak s úklonami neseni eskalátory míří ke světlu jako duše z obrazu Hieronyma Bosche
a nikam neodjet
už vím kde je ten dům
v němž jsme i když zachyceni jen ve věcech odpuštění a příštích jménech jimž se dostane těl
jako když tady ještě nejsi
a ztrácíš se v krajině kterou ti maluji na plátno tvé
a říkáš tomu spát
stejně jako když se ti zdá že jíš polévku z vlaštovčích hnízd
neboť ptáci létají nízko
tady i tam

SMYSL

Je den a přesto nepřestala noc
na prahu prosince myslíme na ráno
a mícháme kávu proti proudu času
jako na předměstích jsme
vystaveni sami sobě
a ruce si hřejeme o představy pečených kaštanů
a Vídní vůbec
když hovoříme jazykem ryb
který je bez písmen stejně jako myšlenky
a oheň
jen elektřina která je od nás vzdálena mědí
teď zpívá ve zdi jediný tón
jež za zkratů má podobenství v ženě
a zastavuje mužská srdce
tak že elektrikáři a kněží jsou si rovni
v marnosti toho
jak oddělit od sebe těla izolacemi a prezervativy
a vysoká napětí touhy
vpustit do drátů
na něž podzim navléká korálky ptáků
s nimiž se loučíme slovy orgasmů
a zavřenýma očima
jimiž předcházíme strachu z výšek
i adres
a tak než zapiji čajem z prachu tabletku hvězd od bolesti
kterou si způsobuji svým probuzením
tak zhasnou výbojky zářící jako Gagarinovy výložky
a stane se město
kde anděl který jindy přenáší vědomí mrtvých holubů a sestřelených pilotů
vypne tmu
aby okna dostala zpět svůj smysl
stejně jako světlo

A BYLO MI RÁNO

ten okamžik slunce a karmínových mraků
kdy andělé se mění na holuby
a první paprsek světla který probodne srdce
je tím co otevírá cestu
jsem jako ten kdo první vstane
když držím v ruce horký čaj tvého probuzení
a v touze opět zakusit vteřinu smrti
zjistím že mé paže neunikly kruhu s nímž tě objímám
protože ti kteří již jednou zemřeli
jsou pouze přítomni svému tělu
ale je těžké je najít
neboť se neustále dívají k nebesům
a dál
vím jsem příčinou všech déja vu
když doteky zastavuji čas
pohledem do očí zapaluji hvězdy
jež máme uvnitř stejně jako psi
a slovy která jsou bez atomů
šeptám z milenců bezejmenných měst
neboť při návratu
ze Síriů i okamžiků s obilím
je těžké nalézt stopy již jednou viděného
a spatřit tuto přítomnost
v níž každé tvoje vlasy
jak tráva stejně hoří snem

PANEBOŽE

Je prvního podzimu
i když v hladinách se ještě myje srpen
a ženy nervózně kouří tenké cigarety v letních šatech
tak tenkých že je není ani třeba svlékat
protože je vidět všechno a nejvíc jejich křivky
a bradavky taky
jen přibylo dlouhých stínů
a večer přichází dřív
zapomenout s námi na přítomnost
sanitky ječí a blikají modře jako namalovaná žena
aby tak vznikaly uvnitř místností lemujících cestu
naprosto prchavé záblesky připomínající minulé
v nichž je vidět tvé tělo
když se nesnažíš usnout a hraješ si čímsi na mém břiše
asi se něco stalo
asi nějaký motorkář
nebo to pitomý horko
myslíme si
ale nikdo to neřekne nahlas
a televize od sousedů mluví za tebe i mne
a my máme zavřené oči každý ve svém kosmu
protože si mne bereš do úst
myslím na Perseidy
i na obyčejné toulavé létavice
které se zablesknou aniž by se jim dostalo jmen
či modliteb
a říkám si že umřel jsem
tak chci na hrob sklenici od kompotu a do ní kopretinu a pelyněk
k čertu s vašimi růžemi!
a taky napůl shořelou svíci aby bylo jasné že můj existencionalismus nebyla žádná póza
a sbírku svých básní
aby se nad ní dalo zaplakat
i když moje poezie není smutná
ale na básníkově hrobě se to očekává
a přitom já se za něj vůbec nepovažuji
nejsem vznešený
jen se s tím neseru
a píšu jak to cítím
což je asi dar
a tak se s vámi nehádám
a vlastně jsem docela živý
panebože
a hladím tě po vlasech

Jako

Viděl jsem dvě hvězdy zhasínat na nebi
hladil jsem tvé trny vonělas jak růže
a cítil jsem je v dlaních jak zatlučené hřeby
jako bych byl sňatý právě dolů z kříže
A tys ještě spala plná dotýkání
jenom vlasy svými před ránem zakrytá
jako Měsíc napůl stále v umírání
s tváří odvrácenou v zrcadlech ukrytá
A ručička hodin Longinovo kopí
vteřinami času do boků mi vniká
v kapce rosy právě se celý svět topí
jako svíčka obzor dechem ženy bliká
A kolik jí shořet jak nám ještě zbývá
kdybys ve tmě byla dám ti světla mého
na květiny zvadlé v ticho se tu dívám
jako sám na sebe jak smrt na živého

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý