Adam El Chaar

PŘÍŠTĚ JE TAKY DEN

Každý den přicházím na nějaká rčení. „Psát je jako milovat se se ženou. Akorát se po tom nemusíš utřít.“ Nebo osprchovat. Nebo skočit z okna. Pořád omílat něco jiného, aby to vyznělo. Aby, aby, aby a proto a jestliže a není-liž pravda? Liž.
Ty vole, takové ty chvilky, kdy se jakože hroutíš pod nánosem takového toho přetlaku, třeba ve frontě v Bille, a říkáš si: „Jak ten týpek za pokladnou vůbec může existovat?“ Vždyť už tu dělá dlouho. Je tady itinerář nebo inventář, nebo jak se tomu říká. Pořád tůtá a stárne, prohlubují se mu vrásky a přitom je to týpek jako ty nebo já, se stejnou touhou po svobodě. Zračí se v pohybu jeho očí, které se utečou ke mně, jako by věděly, že hluboce, hluboce přemýšlím, zakořeněný v tom samém. Ten týpek jsem vlastně já. Ale to už je jiná nemoc.
Na zastávce Národní třída se bezďák s lézemi na vysokém čele snaží vyhnat z nosu hlen. Není divu, že má rýmu, když nemá kde chrápat. Má vlastně jenom tu rýmu. Troubí jak na lesy. Snaží se to vypudit z nosu na zem. Jeho parťák v čekání na Godota se díky tomu hecne a jde za dvěma středoškolskýma kuřačkama, které v družném hovoru bání na schodech před Quadriem. Ptá cigáro. Vypadá relativně normiš, ale ony ví, že je to kámoš toho smrkáče. „Ne, nemáme nic,“ odpálkuje ho jedna ta pička, která by dala leda tak Biebrovi. Týpkovi chvíli trvá, než to pobere. Když už ale vstal, zkusí i někoho dalšího. Na západě je obzor ještě zbarvený do modra. Pak úplná tma.
Moje kroky se nesou v duchu otrhaných crocsek. Mám je už rok a půl. Podrážka je skoro sešlapaná. Mám rád, když je něco poznamenané časem. Stárnutí dovádí věci k dokonalosti. Nemyslím tu úplnou hnilobu, ale to překlápění přesýpacích hodin na reverzní režim. To krátce potom nebo krátce předtím. Mám rád, když se mi něco stane a trochu to bolí. Uvědomím si svoje tělo. Ale nemám rád, když to bolí dlouho, když mě to omezuje nebo dokonce položí. Prostě chci umřít, ale přežít to.
Takový ten stres, když jdete po ulici a vymýšlíte, kam půjdete, komu zavoláte, jako byste museli, abyste unikli mučivým myšlenkám na práci, rodinu a smrt, na minulost a budoucnost, a pak někomu zavoláte a čekáte na něho na náplavce. Dvě hodiny se s ním domlouváte, protože měl dlouhou noc a právě teprv vstal, a pak mu ujelo metro, a pak neví, kde se máte setkat. Píše vám věci, které nechcete vědět. Vysvětlíte mu cestu, a pak ho konečně vidíte přicházet a ten člověk vypadá úplně debilně a vy prostě neunesete tíhu situace, že ten debilní člověk míří za váma, že jeho kroky vede vaše debilní nerozlišenost, vaše ztracenost a náhle ucítíte ten adrenalin a vezmete nohy na ramena. Nic jiného se dělat nedá.
Zaběhnete do nějaké postranní uličky a zhluboka oddechujete a smějete se a říkáte si: „To je úlet.“ Napíšete tomu člověku: „Sorry, musím do práce.“ Za chvíli jste zase tam, kde jste byli. Není, co by vás nakoplo, tak zapadnete aspoň do Hany Bany na hermelín. Všichni čumějí na hokej, ale dá se sednout, protože nehrajeme my, ale Bělorusko a u es á. Je tam dobrá atmosféra, je pátek a všichni se těší na dva volné dny. Můžou vypnout, oddělat z hlavy ty nepříjemné vibrace, zapomenout na šéfy, vloží si do hlav šémy, objednávají vodky, redbully, piva, kofoly a balí džojnty, jako by prostě byl večírek a je večírek, ale ne pro mě, protože já nechlastám, protože prostě nechlastám. To by bylo na delší psycho, ale i fyzioterapii.
Za barem pracuje taková buchta. Usmívá se, přisedne si za ní její buchtí kámoška, která se taky usmívá, jako by ji někdo zrovna dobře ošukal. Je vidět, že nemyslí na pičoviny, které přináší mozek člověka, který dlouho nešukal. Takové ty nenávistné, démonické, paranoidní denní sny, kdy vymýšlíte hejty a blbosti, které vám jen zkomplikují život, životodárná sexuální energie přetavená do svého opaku.
Buchtí kámoška se usmívá a ve tváři má ďolíčky. Je to vzrušující, ale bylo by i bez ďolíčků. Stačí, že se prostě culí, jako by vůbec neměl přijít konec světa. To je nejvíc. O to v sexu jde, o bezstarostnost a uvolnění. Sex je pozitivní smrt, takže když se tváříte uvolněně a pozitivně, jako by smrt už proběhla a nebylo to vlastně ani tak hrozné, tak jste sexy. Přesně tohle ty buchty jsou.
Tak si objednám hermelín, vlastně si ho ani nemusím objednat. Barman na mě jen tázavě pohlédne a já přikývnu. Vždycky si dávám hermelín, je to můj heroin. Za chvíli si dávám dalšího smradlavého sejra štědře protkaného cibulí a česnekem. Čumím s ostatníma na bednu a furt tam padají góly, napřed Bělorusům. Americký gólman to balí a střídá. Pak skórují i Američani, ale vystřídavší americký gólman je brzy taky pokořen. Je to celé takové pozitivní. Padá to tam, je pátek a ta barmanka, co má tu buchtí kámošku s ďolíčkama, která se mi líbí, myslím tu barmanku, občas zachytí můj pohled nebo já její nebo obojí, a tak nějak mám pocit, že tam něco je a mám taky plný žaludek.
Objednám si černý čaj. Zelený už vůbec nepiju. Párkrát si skrnu a hodí mě to do takového toho meditativního stavu, který je přesně opačný tomu stavu z Billy. Všechno bude fajn. Zadívám se na tu barmanku. Tváří se inteligentně. Když se usmívá, tak je sexy, a když ne, když pečlivě točí pivko, aby nepřepěnilo, tváří se rozumně, uvážlivě, ušlechtile, přítomně, není mimo jako spousta lidí, je v takové uvědomělé fázi svého života, kdy ještě neztratila nadhled, nedostihla ji pýcha, a tak ani neví, že nějaká smrt existuje, neuvědomuje si, že by o tu pohodu mohla přijít, nemá kolem sebe hradbu, a tak se o všechno dělí.
Když se na mě podívá, nemám ten prázdný pocit, že takhle se určitě dívá na všechny. Ten pocit říká, že bych klidně mohl vstát a jít za ní. Něco v její tváři je mi blízké, je jako ségra, jako kámoška, ale nejdu za ní, zůstávám sedět, je tam příliš mnoho proměnných, jsem tam já, já, já, ten divný týpek s divnýma myšlenkama, které by přes veškerou snahu dřív nebo později vyšlehly na povrch. To si nezaslouží.
Taky tam sedí kámoš mého nejlepšího kámoše ze střední a prodává hulení. Ten nejlepší kámoš ze střední se se mnou vůbec nebaví. Říká, že jsem samolibý hajzl, to je další faktor, který mě zrovna neposouvá, ale ze všeho nejvíc je to můj život, ve kterém nemá místo nikdo, protože ho plně vyplňuje zmar. Někde je to bloklé, ale na tu prachavou chvíli jsem ji cítil v sobě a sebe v ní. Kdyby byla správná příležitost, tak bych tu bránu otevřel a něco plácl. Zeptal bych se třeba na anál.
„Užs někdy dělala anál?“
„Ne, myslím, že to uráží ženskost.“
Ňáká taková chytrá kost to je. Chtěl jsem, vážně jsem chtěl, ale když jsem propásnul ten pravý moment, tak už jsem jenom chtěl a to chtění začalo rotovat kolem mě. Rotující chtění je průser. Zatočila se mi hlava, tak jsem radši vstal a nechal Američany Bělorusům a barmanku kámošovi nejlepšího kámoše ze střední a řekl jsem si: "Příště je taky den.“
Ne zítra, to je moc konkrétní. Příště, jakýkoli příští okamžik skýtá další otevření té plynoucí přirozenosti. To, co tu bylo, zase bude, protože to je, ale je třeba vydechnout a umožnit, aby se to vrátilo.
Trochu se projít.

KRÁSNĚ BLBÍ

Moc to hrotím, to je ta moje nemoc, ve které vidím moc, a proto se jí nechci zbavit, odmítám se zabavit čímkoli jiným, než soustavným myšlením na konec, to je moje potěšení, ukončovat věci, lidi, myšlenky, výhledy, protože tak se mi zjevuje to asbolutní teď, na obzoru toho konce, jenže pořád žiju v samsáře a následuje další jemnocitná změť podmínek pro život, další nezměrné situace jako Cigán na Smíchově čtoucí si výstavu o Pražském povstání.
Je do toho fakt zažraný a je svalnatý, jeho buchta si sedne na lavičku a balí cígo.
„Chceš taky?“ ptá se ho, ale on nevnímá.
„To je hustý,“ pokyvuje hlavou a čte, jak tu Amíci mohli být do tří hodin, nou proublem, ale Sověti, chápeš, ne Rusové, ale Sověti, řekli: „Ne, osvobodíme je my, tak se to dohodlo na té konferenci, opovažte se tam přijet.“
Amíci dali nohy na hlavně tanků a zapálili lakyny, zatímco si zbylí nacisti, chápeš, nacisti, ne Němci, vychutnávali české obyvatelstvo v rámci totální války a spálené země, kterou rozkázal z Berlína Hitler, který se třásl a ženil s Evou, která ho neopustila stejně jako Magda, která pozabíjela svých sedm dětí, protože svět bez Vůdce bude příšerné místo, a měla pravdu. Němci, chápeš, ne nacisti, ale Němci, to pak pěkně schytali od Čechů, prostě Čechů, kteří taky pěkně umí uplatnit teorii společné viny, kult pomsty je v nás, v každém, násilí plodí násilí, jak z toho ven?
Možná díky tomu paktu o neosvobození Prahy Amíkama, ale Sovětama, který se musel dodržet, aby se druhá světová válka neprodloužila o další konflikt, o to už nikdo nestál, možná to Čechům dalo aspoň šanci trochu si napravit sebevědomí potom, co složili zbraně po Mnichovské dohodě v třicátém osmém a po zřízení Protektorátu v třicátém devátém, vždycky jsme jenom poslechli, co vymysleli politici, ale teď měl šanci ten, kdo chtěl, vzít pušku a jít a bylo jich hodně, kteří se odvážili a bojovali proti nepříteli, ale taky hodně těch, kteří pušku nevzali, ale s chutí si kopli do kolaboranta s hákovým křížem na čele, kterého ještě před pár týdny uctivě zdravili.
A kolaboranti v příštím režimu kolaborovali zas a válečníci válčili proti útisku zas a hrdinové druhé světové byli vězněni vlastními lidmi, kteří zas místo Němců vařili s Rusama, teda místo nácků se Sovětama, prostě čert vyhnal ďábla, co čert nechtěl. Ale všude jsou lidé dobří i zlí a ty pravé oči nejsou po stranách nosu, ale v srdci, jak řekl jeden slepý Maročan v Nottinghamu.
Díval jsem se na toho intelektuálního, nabušeného Cigána a chytil jeho pohled, dostal jsem trochu strach, že se nakonec mediální stereotyp potvrdí a dostanu po čuni, ale jen se usmál a četl dál o skautech, kteří založili odbojovou skupinu Zbojník.
Na Juditině mostě jsem sledoval hejno labutí, jak impozantně plují po nebi nad Vltavou, byly neposedné, nemohly se rozhodnout a vzaly to přímo mezi trolejema a mostem a ta jedna na tom mostě zůstala, nějak zadrhla a zůstala tam mezi autama, které zastavily, a tak se tam jako kolíbala a pár exotů ji začalo plašit, aby jako vzlítla, ale labuť nevzlítne jen tak, potřebuje pořádné letiště, a tak prchala před naháněči a málem to vypadalo, že vzlítne, naštěsttí ne, protože by to bylo do těch trolejí. Byli to nějací pošahaní turisti, unavení a přesycení a nesví z cizího prostředí.
Chtěl jsem zavolat policii, protože kámoška mi jednou vykládala, jak to labuť narvala do sloupu. Volali policii, aby labuti pomohli, je to standardní postup, ale než přijeli, labuť dorazilo auto. Sledoval jsem, jak naháněči labuť zahnali na druhý konec mostu k zastávce Malostranská, kde je parčík s památníkem obětem války s tou velkou vlajkou a přístup k Vltavě, tak snad to dobře dopadlo, labuť se dostala do svého živlu a našla své hejno, kterému nepochybně chyběla, aspoň podle toho, co se o labutích vykládá. Zvířatům to prostě nepálí, aby podnikly nějakou akci na záchranu člena své smečky, tuhle výsadu mají jen lidi.
V Hany Bany je příjemně poloprázdno, hraje Bělorusko s Finskem, je to dva jedna pro Finsko, pár minut před koncem Bělorusové hrají power play a půl minuty před finálním hvizdem vsítí branku, stisknu pěst ve vítězném gestu, zachytil jsem je minule a teď dnes a vždycky, když ty rudé ďábly vidím, tak se něco děje, tak jim spontánně fandím, Bělorusům, i když je to tým podporovaný totalitním režimem, o to nejde, lidi se vždycky řídí takovýma náhodnýma věcma, prvním dojmem, proto teď všichni nenávidí muslimy, protože o nich slyší jenom špatné věci, ale jsou i lidi, kteří muslimy naopak milujou.
Ty dvě skupiny se teď hádají, teda hádá se ten, kdo se chce hádat, koho to baví, those who get down and quarrel every day are saying prayers to the devil, I say, zpívá v jedné písničce Bob Marley a je to myslím z Bible. Tady ty dojmové, láskové, stádové pohnutky se všichni snaží uchopit rozumově a vzniká galimatyáš, který nikdo nemůže rozsoudit, jen buď relax nebo válka a totální zmar. It seems like the total destruction is only solution.
Válečné konflikty se někdy zastaví aspoň na dobu olympiády nebo nějakého mistrovství, protože v tom sportu se ty emoce krásně přetaví a vypadá to, že to má řešení, je tam vidět, že řešení je iluze, že věci se řídí svými vlastními přírodními a božími zákony a že kdyby ten nenahrál tomu a tamten se nerozhodl takhle, tak by nepadl ten gól a všechno by bylo ztraceno, ale na nájezdy Bělorusové stejně prohrajou, protože hned první týpek ten svůj nepromění, ti další dva jo, ale Finové dají všechny, a tak jdou dál oni. Nejlepšími hráči jsou vybraní gólmani obou týmů. Hraje finská hymna a finští fanoušci hrdě pějí. Slupl jsem zatím dva hermelíny jako malinu, teda jako feferonku, mají tady k tomu výborný chleba a donese vám to usměvavá holka z kuchyně, s čerstvým úsměvem, protože je ráda, že na chvíli vypadne mezi lidi.
„Jo, to je to pro vás,“ pamatuje si mě, je fajn, když si vás v hospě pamatujou, už si mě pamatujou i hosté, balí brka, popíjejí pivka, významně si mě měří, jak láduju hermelín, zůstanu vždycky jen na ten hermelín, maximálně ještě na rojbos nebo černý čaj, pak jdu dál, většina lidi tam vegetí každý den, nuďákujou se tam, čekají na vysvobození, prohazujou nějaké blbosti, fandí, hulí, popíjejí, ale jen tak decentně, žádné divočiny, o stůl vedle mě konzervatoristi vymýšlejí nějaký projekt a padají spojení jako Monthy Python.
„Nebyly jsme jiní,“ říkám si a myslím na nejlepšího kámoše ze střední a čekám, co vysvobodí mě, usměju se na buchtu, co sedí u baru a ona se usměje na mě, vyjde to, ten přenos, pokus byl odměněn a omyl zapomenut, ale zase mě to zacyklí v bludném kruhu chtění, které škrtí moje snění. To jediné je cestou, jak něco změnit, dychtivou samsárou evidentně rostoucí ve mně, ve všech směrech se stékající, sténající psýchou, dýkou v mé zlaté dlani, vzpomínám na život, vzpomínám na ni, ale Eckhart říkal, že život jsi ty, není to tvůj život, ten život jsi ty, ale co Eckhart ví, nějaký pošahaný vědec.
Představil jsem ho Verči a Verča ho miluje, Verča chodí na psychologii do Brna a hraje na klavír ve víru nových znalostí, ve víru nových známostí, je zvláštní člověk a mám s ní zvláštní vztah plný zvláštních náhod, znáte to, rád bych na ni ještě vrhl světlo jako teď vrhám světlo na sebe, ale Verča nemá čas a čas je stěžejní, čas je teleport, teleproton, částice zájmu, píšu jí nějaké zprávy a to je teletrapas, protože psaní nemá řeč těla, moje hladové oči, svět se pořád točí, jo, letí vzduchoprázdnem, tak o co vlastně jde?
Jsem schopný si léta stěžovat, a když si někdo stěžuje, tak si to jenom ztěžuje, protože jediná rada je: „Za všechno si můžeš sám.“ Ty slabší tahle realita pošle prdět do kytek a věčný kopr se usídlí na jejich zátylku, ty starší to zocelí a otrká a vydají se na své rodeo, na svou celistvou metamorfózu. Taky bych do toho šel, uvažuju o tom, ale mám strach, že tím přijdu o cit jako spousta těch veleúspěšných magnátů, těch jakože šťastných, kterým se daří, většinou jsou takoví odtažití, jako by se báli, že o to přijdou, že to z nich někdo vysaje, o takové štěstí nestojím, o takové, o které se dá přijít.
Ale do prdele, vždyť já jsem taky odtažitý a trapný a na všechny seru. Mám všechny charakteristiky toho, kým nechci být, tak co takhle se vysrat na to, kým nechci být a jen prostě být? Cítím to takhle v morku kostí, jen bych to chtěl mít někde černé na bílém, aby to někdo jiný vyřkl, aby mě někdo potvrdil.
Potácím se ulicemi, jdu dočista pomaličku, nikam nespěchám, jen tak se poflakuju, to miluju, zpomalit a na nic nehledět, a když přece jen vzhlédnu, zachytím pohled nějaké buchty, podívá se na tu vedle sebe s takovým funny obličejem, jako že se asi dívám moc úpěnlivě nebo tak něco, moc vyhroceně a to si zrovna říkám, jaký nejsem pohodář, ale kdo ví, co té druhé zrovna říká?
Vždycky akorát nějak interpretujeme realitu, znamení, která nám dává, filtrujeme ji přes síto své nálady, která nám zprostředkovává stejný kontakt s okolím jako třeba oči, ti lidi taky nevědí, co vlastně myslí tím, co říkají nebo dělají, přicházejí na to až tím, jak na ně reagují druzí, a tak se dá snaha v někom úplně ututlat nebo naopak vybičovat.
Je to všechno strašlivě závislé na spoustě okolností, prostředí člověka ovlivňuje, a když ho nemotivuje, člověk může být z toho nadobro v piči, protože zahořkne, zatrpkne, a tak podobně, a už se z toho nevyhrabe a o ničem ani třeba neví, já mám věčně takový pocit, že něco je špatně, myslím, že právě tohle se mi děje, nějaké takové pohřbení zaživa. Nikdo mi už nepomůže, nikdo neví, kde jsem. Musím začít hrabat a kopat a křičet, možná ještě nejsem úplně ztracený.
„Uááááááááááááá! Zmrdi, pomoozte mi, já chci do prdele žít!“
A ono to půjde, slyším hlasy, věděj o mně, věděj, že chci, ale nechávaj mě v tom ještě podusit a já jen doufám, že věděj, co dělají a že to zvládnu včas, než to vzdám, ale ne, já to nikdy nevzdám, ne, to mě naučil dědeček, nejhorší je pocit, že vás už nic nečeká, nejhorší je pocit samoty, nejhorší je pocit falše, nejhorší je pocit takové tragické normality, pak byste měli cítit právo udělat cokoli, abyste to změnili, samozřejmě kurva ne násilného, nemám na mysli žádný terorismus ani vyhlazení nějakého národa, nic takového, myslím zcela elementární věci jako postavit se a říct: „Kurva ne, takhle jsem to nechtěl. Du do piče!“
A všichni kolem začnou: „Ale né, vole, to nejsi ty. Mysli, vole, na důchod.“ A tak.
A ty na to: „Já myslím víc než na důchod, já myslím na rakev, myslím na to, že mě do ní, vy kurvy, zavíráte, tlačíte na to posrané víko, abyste si v klidu mohli vlézt do té svojí vlastní a někdo jiný vás tam zase zapečetil, tenhle babylon je vzájemné rakvení, ale já nechci ještě umřít.“
„Ale né,“ oni na to, „to je život, život není peříčko, člověk musí dělat kompromisy.“
A ty na to: „Ó ká, jsem ochotný někdy v budoucnu udělat ňáké kompromisy, ale ne teď, teď na to seru, teď přišla ta chvíle, teď přišel život, teď je tu život, teď jsem život, teď seru na to Já, které mi serete do hlavy, teď seru na ty kolektivní sračky, teď seru, jsem vysraný a je to nádherný pocit, jsem volný, jsem motýl, můžu letět tam anebo ještě chvíli onanovat tady, každopádně můžu!“
Ten pocit moci, moci sama nad sebou, s jeho extází přichází hnedka taky trýznivé uvědomění si konečnosti a křehkosti vlastní schrány, to je na začátku to těžké, to je to potlačené, co v té rakvi právě vytěsníš, ten důvod, pročs vlastně nežil, protožes to tak dlouho odkládal, až se to nabalilo, až tě to zavalilo a pro tebe je teď snadnější nedýchat a souhlasit s rakviči jako heroiňák, který když se dostane z rauše uvědomí si kolik tím promrhal a ztratil a teď to pocítí, tak jde radši zpátky do toho rauše a mrhá a ztrácí dál a víc, dokud nejde úplně do kytek, do toho zapomnění, do zatracení, do sladké apokalypsy, do zlaté rány, do smrti si projektuje slastné stavy na droze, ale ty slastné stavy na droze jsou ve skutečnosti život, akorát zmutovaný, nemocný, chátrající, možná nenávratně, ale ne.
Naděje umírá poslední, naděje je smrt, naděje je elixír, naděje je cyklon, který tě může vzít kamkoli, do života, do smrti, zase ta náhoda, kdyby ten nenahrál tomu, vidím to v minulosti, jak je všechno malicherně náhodně, vychytané a jede to absolutně bez ohledu na to, co nám furt šrotuje v hlavách, jede to na svůj vlastní pohon, na nějaké to vesmírné vědomí, maže a my jen čumíme a teď si uvědomíme, že jsme, že jsem uprostřed toho všeho a je to kurva krásné, jak je to jasné jak bažina, rozuměj úplně nepochopitelné, že tím, že je to nepochopitelné, jsme vlastně z obliga, je to to nejhorší, zkoušet si hrát na boha, ve skutečnosti nemusíš nic, jsi kurva jenom zasraná entita.
Asi bych měl vysvětlit, proč píšu tak sprostě. Zrovna jsem dočetl Porno od Irvina Welshe, ten typ je génius, a hned jsem si koupil další knihu Noční můry s čápem Marabu, kterou v jednom rozhovoru označil za svou nejlepší, bude to má čtvrtá od něj a pokaždé jiný překladatel, přehazujou si ho jako horký brambor. Dřív jsem hejtoval překlady a teď je naopak miluju, všechno se s každým člověkem mění a nejvíc naše přístupy. Co je dneska takhle, může být zítra jinak, stačí dýchat, hýbat se, jít s proudem i proti němu, hrát si s pozorností, chcát proti větru, házet hrách o stěnu, pak jet zase dolů v rytmu svého srdce, protože nic není tak nebo tak, nic není tak pomíjivé jako rozum nebo vědomí a tyhle věci, ego, teplo, peklo, chci tě.
Držet tě za ruce, chci tě už nikdy netrápit, chci tě už na vždy svobodně milovat, chci tě nechat vyhrát, protože už vím, že to nebude znamenat mou prohru, ale chci to udělat, i kdyby ji to mělo znamenat, chci se už nedívat do budoucnosti zištně, protože mě to pekelně vyčerpává, nejsem ten typ, znáš mě přece, jsem jiný, jsem trochu mimoň, ale nejsem úplně zlý, ne, ale problém je, že to největší zlo plyne z nevědomosti, z lhostejnosti, hlavně to zlo, které pak dosedá na nás samotné a my jsme v tom pak úplně ztracení a proklínáme svět a přitom jsme akorát úplně fenomenálně hloupí.
Jop, todle je láska, todle je válka, todle je volný ring sil, jing, jang, let easy jet, propast, ty, já, to, my, pořád se měníme, krása není v nás, nikdy nebyla, ale v tom kolem, v tom, kde je právě teď.
A my jsme si mysleli, že jsme to stvořili. Jak jsme byli blbí. Jak jsme blbí.
Krásně blbí

PRVNÍ NA SVĚTĚ

Vyházet všechny fotky, zavřít kroniku vztahu, lupnout si rulík, lupnout si roháč, lupnout si alkáč, něco, co tě vykolejí, udělá tu sváteční náladu, protože je co slavit, je tady svoboda, není to náhoda ten sen, jen sen, ve kterém tě šukám, ne tak docela nejlíp, jak umím, a ty mě trochu moc svíráš stehnama, ale šukáme dál, spousta věcí v životě opadá jako omítka ze stěny, víš, chce nový nátěr, ale ty opadlé kusy omítky na stěně stvořily fantastické obrazce, na kterých se dá parádně halucinovat, koláž vzpomínek, které by někdo nový nevybíravě přehlušil, dělal by si nárok na celistvost obrazu té stěny, chtěl by ji vytřít do běla, chtěl by nevybíravě ošukat, hra stínů paměti, křivda, vděk, jak se to mísí s okolím, okolní reálná koláž, závist těm, co zemřeli, když běháš po venku jako raněný lev, vytahuješ drápy a skáčeš na tu zeď, chceš ji zbořit a postavit znova, ale ona je víc.
Chceš se zbavit svého těla a vzít si nové, vzpomínky, vzpomínky, vůně, vzdechy, vdechy vůně, už nikdy nebudou stejné, můžeš jen otupit receptory, nasadit na ten splín antibiotika a zase chtít být jako předtím, s někým jiným, ale už to nikdy nebudeš ty, protože ty klepky vyřadí i další věci, vyřadí tvou vnímavost a výdrž, teď po letech, teď-teď-teď je to úplně jiné, teď je terč, teď je nicota, teď je nemožnost obnovit myšlenkový tok, teda myšlenkový tok plyne, ale postrádá ústí, postrádá ústa, která by ho vyslovila, vědomí postrádá ego, které by ho naplnilo, se svým splínem se ploužíš ulicemi krásné Prahy, ale nejsi litovatelný, scény kolem jsou tak krásné, tak cizí, až bys taky chtěl být někdo krásný, někdo ryzí jako ti mladí turisté ve stylových hadrech a účesech, co popíjejí víno a smějou se, smějou se sexu do očí, chlastají, protože pořád vypadají dobře, ráno se neprobudí a v zrcadle neuvidí týdenní kocovinu z pár flašek vína a pár cigár, ne, usmějou se půjdou dál, svěží a čistí, nesmrtelní, člověk vlastně vidí sebe tehdy, ale teď už člověk nechce být nesmrtelný, co mu taky zbývá, když už ani nemůže?
Teď se cítím nejlíp, když se cítím smrtelný, to je požehnání kristových let, uvědomit si vlastní smrtelnost za plného vědomí, loudat se letenským parkem k metronomu, který někdy jede, někdy ne, kymácí se, vystřídal ještě v padesátých letech monstrózní sochu Stalina, teď je tam prostá červená tyčka, která v pravidelných kmitech odměřuje čas, tu nudnou entitu, která nás v sobě jako by uvězňuje, čas, naše tělo, čas, kundičky v sukních s lesklými, dlouhými vlasy, čas, kunďáci s cigárem v zapomnění rodičů, čas, projekce sebe do všeho kolem a neschopnost se odloučit od svého vlastního pohledu.
Názor je nádor, usedám do příjemně chladivě jarní trávy a usedavě pláču, a pak, když ta intenzivní prachsprostá beznaděj pomine, promine, někdy trvá týdny, v trávě ležím na zádech a s nepřekonatelnou bohulibostí bezmyšlenkovitě čumím na plynoucí mraky, koruny stromů a ptáky, co přelétají a nemám nejmenší výhrady k té entitě jménem můj život, jde o to se vybrečet, ani ne tak za pomoci slz, ale prostě se odevzdat té absurditě života, přijmout tu trýznivou tezi, že v ní není žádná jistota, žádná jistá entita, kterou bychom mohli vzít za ruku a odvést si ji někam do sklepa, ne, miluju ty ptáky právě proto, že lítají svobodně, volně, kdybych je získal, už by nebyli krásní, k čemu by mi byli, tak je to i s trháním květin, každý si rád občas utrhne, nic neplatí paušálně, je těžké odolat té tendenci, držet už v ruce ten květ, ale se sebezapřením ho jen pohladit a nechat tam, ať žije.
Žít a nechat žít a jít dál zemřít na Petřín. Máme kolem sebe všichni takovou auru přítomnosti, kterou anektujeme kus reality ve svém bezprostředním prostředí, sklízíme každý den vjemy, ale nic z toho nám nepatří, respektive patří nám to, ale ne věčně, ne časově, když si řekneme, že nám něco patří, máme pravdu, ale těžší už to je s hledáním toho konkrétního práva, jímž bychom ten nárok ospravedlnili, páva který by roztáhl křídla a všechny uhranul.
Nárok je názor je nádor, pávi jsou ukrytí v korunách červeného stromu ve Vojanových sadech, vždycky tam zapadnu na jeden nádech a vnímám nepokrytou sadu klidu ve stěnách té zahrady přímo v rušném centru města, je tam spousta turistů, nikdy moc místních, turisté často vědí víc, než místní, loudím se do tvé náruči matko, sestro a ty, loudím se z téhle beznaděje do tvého stínu a zase vybředám, ale potřebuju se vrátit, toužím po věčnosti, ale vím, že se vrátím, to je matematická jistota, to je kříž, který ale musíš milovat, miluj svůj kříž, to je poselství kristových let, protože je to tvá cesta k poznání, přijmi všechny okolnosti, které ti vstupují do života, protože se nedílně podílejí na tom, kdo jsi a kdybys je odmítl, odmítl bys sebe, a když odmítneš sebe, odmítneš nebe, a když odmítneš nebe, odmítneš tu křehkou náruč, a když odmítneš tu křehkou náruč, pomíjivost, odmítneš galaktický střed, magmatickou tíhu, gravitaci díků, kolem které se točí tvoje nicota a nebudeš moci do ní proniknout a splynout a navždy umlkneš ve svém ledu.
To je jen něco málo rad, takový dar, na který klidně můžeš srát, budu vlastně rád, když budeš srát na to, co ti říkám, protože víš, já akorát potřebuju mluvit, to je smluvní podmínka mého Bytí, tahle celá existence je příšerně ukecaná, žijeme v příšeří vlastní výmluvnosti, ale ty, ty tam žít nemusíš.
Byl bys první první na světě, kdo se osvobodil.
Kdo se nenarodil.

PRAVÝ ČAS

Scházím z Palackého náměstí na náplavku, a kdo nejde proti mně? Adéla. Taková letní. Myslel jsem si, že mě mine, když mě na fejsbuku blokla, ale opětovala můj pohled a dokonce se zastavila. Tak jsem se taky zastavil. Předtím jsem ji viděl jen před rokem v tramvaji a jednou před Národním. Dohromady tak pět minut. Psali jsme si pár měsíců a měl jsem pocit, že ji miluju. Psala tak zvláštně. Hodně dobře. I přes net toho spousta prosákne, když máte to, co ona. Našel jsem zalíbení jen ve svém vlastním obraze, který jsem si o ní činil, dělal z ní anděla, když ona byla jen Adéla ze Smíchova s úsměvem na rtech, původem z Letné, letní úlet?
Před rokem jsem ji viděl jen chvíli. Z domlouvaného rande sešlo, když jsem přiznal, že je mi třicet, dvakrát víc, než jí. Nedokázal jsem na tu matematickou pozoruhodnost nepoukázat. Psal jsem si s ní, a když si se mnou přestala psát, tak jsem psal o ní, o tom, jak jí píšu a do toho jsem hulil fest. Viděl jsem v ní tolik metafor, nesčetně slov se ztrácelo na cestě a teď tu stála.
„Nešla bys na kafe?“
„Tak jo.“
Jdeme bok po boku na náplavku a já jsem v Jiříkově vidění, nevěřící Tomáš, že šla. Dřív jsem ji viděl všude a teď ji vidím tady. Jestli se máme potkat, tak se potkáme. Psala, že až přijde pravý čas, tak se to stane. A já měl pocit, že se to už děje. Teď tu ale byla její přítomnost. Usměvavá holka v černých slunečních brýlích.
„Kam půjdeme?“
„Někam bych si sedla.“
„Tak až něco uvidíš, co se ti bude líbit, tak řekni,“ pobídl jsem ji a měl jsem na mysli jednu z lodních kaváren, ale ona ukázala na přístavní molo, kde se vyhřívali lidi jako tuleni, kouřili a popíjeli, trademark náplavky, a vzápětí jsme byli jedni z nich.
„Ty se divíš? Je ti třicet,“ zasmála se, když jsem zmínil svůj blok od ní na fejsbuku.
Příběh starý jako lidstvo samo. Rozkošně špulila horní ret, když mluvila o svých plánech na léto a o svém životě a o svém divadle a o svém skautu. Znělo to úplně jinak, než když mi to předtím psala. Bylo to někdo jiný. Skutečný. Asi kvůli jejímu zasněnému hlasu a tomu rtu.
Zrovna jsem měl období, kdy jsem si uvědomoval tu zatrpklost, která nastupuje s věkem. Jak se řítíme do pekel projektovaných psych z minulosti a stáváme se neprůhlednými, prcháme ze života jako chuť z piva. Uvědomoval jsem si to tím, že jsem z toho před pár dny na chvíli vypadl, odhodlaný zhostit se svého života. Ale po pár dnech se to zase vplížilo, ta čilá lhostejnost, čiré zoufalství, ego, naprogramování, Matrix, you know how I feel, blues.
A teď ona. Bliss. Happy hippy kouří kamelku, nejpřirozenější věc na světě. Její smích se odráží od mojí tváře jako můj smích. Stejný smích. Vltava se oklikou ale jistě line Prahou. Mraky pohltí slunce nad smíchovskými střechami a ona se odmlčí. Ucítím chapadlo dospělácké depky. Je to všechno tady, ale jako by to tu nebylo. Snad setrvačnost.
Zvu ji na loďku, ale nemůže. Musí na doučování angličtiny. Později přizná, že žádné doučování nemá. Bez vytáček, jako by za daných okolností bylo vymýšlení si omluvitelným společenským jevem. Když se jí ptám, jak moc kouří, odpovídá, že je čestná. Čekám odpověď, ale to už byla ona. Neodpoví, protože je čestná. Je to číslo.
„A nevadí ti tu se mnou sedět, když mám třicet?“ Sice už mám třicet jedna, ale zaokrouhluju. Něco jako milión sto tisíc na milión.
„Dneska jsem si dala cigaretu s pánem, který měl osmdesát.“
„To byl aspoň úchyl.“
„Nechápu, jak si někdo může dělat nárok na tuhle zemi jen proto, že se v ní narodil,“ vysvětluje sluníčkově na téma uprchlíci.
Skočil bych do hnědé Vltavy, potřebuju zchladit. Pořád nevěřím, co se děje a nevím, co s tím. Je mi horko z toho, že s tím nic nenadělám, nic konkrétního. Můžu jen sedět a užívat si to.
„Myslela by sis, že jsem drsný, kdybych teď skočil do Vltavy?“
„Skočit do Vltavy je drsné?“
„No, moc lidí by to neudělalo.“
„Myslela bych si, že jsi drsný, kdybys někomu zachránil život.“
„Chtěl jsem zachránit život jednomu bezdomovci, co žije na náplavce. Ale neudělal jsem to.“
Chtěl bych se jí dotknout a není důležité, jestli můžu nebo nemůžu. Jsem rád, že bych chtěl. Možná se to pak zvrhne do bludného kruhu chtění, ale teď ne. Ta potence je stejně uspokojivá, jako by byl dotyk samotný. Jako s tím setkáním. Jako by se to už dělo tím spíš, že se to nikdy nemusí stát.
Pravý čas. Ten pocit se vztahuje úplně na všechno, co se jí týká. Jako by to měla všechno v rukou ona. V rukou. Když se řekne dotek, většinou vytane ruka. Ale dotknout se člověk může i jinak. Všechno může být i jinak, než to zní doslovně.
„Vybírá si muž ženu nebo žena muže?“ ptá se.
„Myslím, že vybírá bůh. A ty?“
„Myslím, že je to vždycky oboustranné.“
Rozvíjím teorii o mužském a ženském principu, že žena muže mít víc mužského principu, a pak toho chlapa vlastně balit, protože on má třeba zase víc ženského principu, že příroda je záhadná a tajuplná a nic nemusí být tak, jak se zdá a že všechno může být klidně úplně naopak a ona se usmívá a já si říkám, že bych neměl opouštět Prahu, že zase v tu nejnevhodnější dobu přijde největší radost, padne na mě paranoia z Murphyho zákonů a zlomí mi vaz, obrácený pravý čas.
Otevřu pusu, uslyším svůj hlas, uvidím ji reagovat, zamyslet se, něco říct, usmát se. Vidím to jako neosobní pozorovatel, a přesto jsem tam. Já-pozorovatel je věčný a já, který jsem tam, je šťastný.
„Už budu muset jít,“ zvážní.
„Tak já už taky půjdu, třeba opačným směrem,“ zavtipkuju stalkersky.
Dojdeme k Národnímu divadlu.
„Tady jsme se podruhé potkali."
„Já vím. Měla jsem oranžové punčocháče."
„Jak si to pamatuješ?"
„Protože je mám hrozně ráda."
Prohlížíme si výstavu fotek bezdomovců a nemístně se u ní bavíme.
„Pojď sem,“ volám ji pak na zastávce, „na sluníčko.“ Už zapadá a tady jsou u programu Nové scény poslední paprsky. Přijde, ale říká: „Už mi to jede.“ Devítka ukončuje naše protkání.
Teatrálně si utřu dlaň do gatí a podám jí ruku. Přijme. „Jsem rád, že jsem tě potkal a poznal o trochu víc,“ vyřknu připravenou repliku a překonám chuť políbit ruku, kterou právě chápu.
„Já taky. Měj se pěkně,“ odpoví nebo něco takového a vydá se na svůj spoj a já dál po Národce, místo ksichtu rohlík.

HLAVNĚ TO NEVZDÁT

Klid v čudu. Smazal jsem si Adélino číslo, ale díky fenomenální paměti si zapamatoval posledních sedm čísel. První byla jednička. Googlil jsem předvolby, které končí jedničkou a našel jsem 601, 721 a 731. Poslal jsem na ta tři čísla otázku: „Jak to, že už tě nepotkávám na náplavce?“ Nic. Nevím ani, jestli by odpověděla, kdyby jedno z těch čísel bylo správně. Otázka není nijak zvlášť inteligentní. Spíš transcendentální. Prenatální. Taky je možné, že jsem si číslo nezapamatoval správně. Nejlepší by bylo, kdyby odepsala.
Dnes jsem se hodně hádal sám se sebou. Teda se šéfem. Zakázal mi psát o své práci, tak jsem odkázaný na myšlení. Nesmím svoje myšlenky definovat písmem. Takže nemám žádné jejich důkazy. Musím to každý den říkat znova a jinak. Každá myšlenka má nekonečně rozmanitou potenci svých projevů. Jakmile se vyřkne nebo napíše, většinou se jí vzdáme. Uvězníme myšlenku v jedné její verzi. Nějak tak to asi bude i s reinkarnací. Tohle hádavé myšlení je nesmírně vyčerpávající, neustále obhajovat svoji pozici.
Zašel jsem do Disku na hermelín. Obsluhovala tam hezká Vietnamka. Znám jednu tamější bývalou barmanku. V Disku mají barmanky úsměv v popisu práce. Tu kámošku za jeho nedostatek právě vylili. Je to tedy trochu jako u porna. Sice víte, že je to jenom jako, ale můžete si představovat, že je to rýl, Vietnamčin úsměv radostně opětuju.
Nepálilo tam čerstvé slunce a turisty oddělovalo sklo, za kterým vypadali jako ve filmu. Hermelín byl dokonalý a chleba nebyl okoralý. Pak černý čaj s citrónem. Vycházel jsem ven jako úplně jiný člověk, osvěžený. Čadila tam Sára Ernsteinová. Nedávno mě pozvala na slam poetry ve studiu Alta, je to za týden. Ptám se, jestli by tam mohla slamovat i Adéla, která fušuje do divadla. Včera jsem jí to elektronicky navrhl. Řekla, že jo, Sára. Adéla neodpověděla. Na trojesemesku zatím taky ne.
Něco mi říká, že Adéla je tak napůl fiktivní postava. Když jsem se s ní předpředevčírem jako blesk z čistého nebe bavil, vůbec mi nepřipadala jako ta, se kterou jsem si dopisoval. Musel jsem se u ní o tom ujistit. Řekla, že je teď úplně jiná, než byla tehdy. „Vlastně jo, jsi ve vývoji a čas u tebe běží jako zběsilý,“ uvědomil jsem si. „Ano,“ přitakala s citlivou ironií v hlase, jako by byla ráda, že mi to konečně dotankovalo.
Je celkově nějaká nadpozemská. Jen někdo takový, někdo nereakční, ale kreační, mě může zaujmout, pomůže zapomenout a rozpomenout. Nebo možná něco mezi tím. Nebo ani jedno. Je to jedno. Jedno je kolečko u trakaře. Je to všechno. Je jen jedna z mnoha. Ale ten pocit. Rozrůstá se do zvláštních regresí, opojných stagnací v kašovitém beatu, chybí tu.
Nechal jsem mobil doma, nemám u sebe nic, než pár peněz. Razím vzhůru po Václaváku, kolem Muzea a Rozhlasu do Riegráčů. Jsou pohádkově plné lidí válejících se po zélandně zelené trávě. Sexy polonahé ženy a elegantně oblečení muži spící v kocovině. Na chvíli taky zalehnu. Vedle mě páreček anarcháčů. On jí vysvětluje, kde je Krumlov. Kousek od Budějic. Ona myslela, že mezi Prahou a Plzní. Smějou se a cucají. Nad nima se dvě Američanky smějou jako piče.
Na Můstku na velké obrazovce hokej. Stoupnu si na hluché místo. Kolem proudí davy turistů. Jeden ke mně přistoupí a s tázavým výrazem ukazuje na pohlednici s orlojem. Znuděně ho pošlu evidentním směrem. Jen se ujišťoval. Turisti se vždycky ujišťujou. Pořád něco vyhazují do toho koše. Týpek v něm pak něco hledá. Dostáváme góla. Kanaďani jsou fakt dobří. Je mi líto těch natěšených lidí, že budou zklamaní. Ani svatý Jágr nám nepomůže. Bude to debakl.
Na náplavce si sednu na lavičku na molu, u kterého kotví Grill boat. Poslouchám z baru na břehu komentář hokeje, zase to ve mně utichá. Je uklidňující slyšet hokejový komentář a nemuset u toho stalkovat tu bleskovou, ledovou, agresivní akci. Když se člověk dívá, tak jako by hrál taky, jako by se na tom hokeji podílel, jako by ty góly dával on. A pouštěl. Zrak je hodně účastný smysl. Sluch už je pasivnější.
Týpek, co půjčuje Grill boaty, se na mě upřeně dívá. Asi je teplý. Docela ujde. Na břehu pár metrů ode mě sympatický páreček hulí jointy, ona dlouhé nohy natažené v celé své kráse. Po náplavce chodí husté buchty, opravdu nakunděno.
Prohráli jsme. My, to jsme oni. Komentátor Dusík poznamenává, že hlavní problém je stejný jako loni v Minsku, kde se nám ani v semifinále ani v zápase o třetí místo nepodařilo dát góla. Hokejová rodina si bude vsítěná do sociálních internetů vzájemně otírat slzy.
Zase ta hádka se šéfem. Nesmím psát o své práci. Nevím ani, jestli můžu napsat, že o ní nesmím psát. Když člověk nesmí psát, jako by nesměl ani myslet. Ale myšlení zakázat nejde. Sobě ani druhému. Když člověk nesmí psát, nemůže ani mluvit. Když člověk nesmí sdílet, nesmí ani cítit. Je to celkem peklo být pod někým. Časem ho nemůžete ani cítit. Ponorka. Většina šéfů jsou narcisové. Z principu na vás hledají jen chyby a má to být jako motivační. Takové to je na začátku, ale po čase opadne nadšení z toho, že pracujete, jako že nejste na pracáku, a opadne i ochota k tomu porno úsměvu. Ústupky se nakupí a vznikne promyšlený blok.
Úplně jsem přestal používat slovo spontaneita. Vždyť bylo stěžejní. A neintencionalita. Tahle bublina musí prasknout. Všude po Praze zhulení týpci dělají pomocí provázku na tyčkách a kýble plného vody s jarem obří bubliny, které pak plují prostorem jako paralelní vesmíry, než se o něco rozprsknou. Ty, které rychle nenaberou výšku, dostihne hejno dětí a rozprskne je samo. Nevím co, ale něco je na tom fascinuje, praskat bubliny. Vždyť jsou tak krásné, když plujou. Ale tohle děti prostě dělají a asi vědí proč. Prostě zdvihnout prst a nastavit ho tam, kam bublina zrovna letí. A je po problému.
Jdu zase do Disku. Je tam Sára a taky Sosoi. Je tam taky sympatická, blonďatá sociální pracovnice, se kterou se zaklám, a vypadá to nadějně. Sociální pracovnice po mě vždycky letí, ale musím zase dál, nevzdávat to.
Cestou na náplavku potkám nejlepšího kámoše ze střední, který se se mnou vůbec nebaví. Jde proti mně, zalívá mě adrenalin, nejde utéct. Nějak to ale vstřebám, udělám pár afektovaných grimas, které naštěstí nevidí, a když na mě vrhne pohled, už jsem svůj. Stačilo překonat trému. Usměje se, zastaví se a podá mi ruku. Asi akorát neumíme najít nějaký konsensus, který by seděl našim dospěláckým vzorcům. Hodně jsme tripovali, hulili a tak.
„Kam valíš?“ ptám se. „Na Šíleného Maxe.“ „Na to nové?“ „No. A ty?“ „Na kávová zrna v čokoládě. Pak nějaký čaj nebo tak.“ Začnu se smát. S nikým se v životě nemůžu smát jako s ním. Je to úžasné a zároveň smutné. Je to uvězněné v něm. Usměje se. „To je dobrý plán.“ „Tak si to užij.“ „Ty taky. Čégo.“ Bylo vidět, že se taky pobavil. Zpívám si. „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, stojíš tu u cesty, stane se neštěstí, něco tě zajede.“
Na náplavce si sednu na Artikl a opřu se o vyhřátou zeď. Obloha je teď olověná. Hraje výborný DJ house od Tiesta. Pak se zase zvednu, hlavně to nevzdát. Jede mi sedmička, která by mě dostala na Nový Smíchov pro kávová zrna. Nějak na ni ale nenasednu. Je osm. Chci jít do Disku za tou sociální pracovnicí a je tam taky nějaká muzika. Ale jdu rovnou do chladně konkrétního metra, vystát si tu čtvrt hodinku na Lužiny. Kolik jsem za ten rok a půl strávil v té noře hodin, dnů? Je to zvláštní psychická zastávka, těch několik zastávek. Surreálný svět, kde jsou lidé odsouzeni k mlčenlivé komunikaci.
Na Lužinách v Bille potkám tam jednu holku, co chodí na demonstrace proti demonstracím Islám v ČR nechceme. Seznámil jsem se s ní tak, že jsem ji našel mezi fejsbukovými přáteli Adély, když jsme s Adélou ještě byli přáteli, než jsem si ji oddělal. A pořád jsem měl vtíravý strach, že mě blokne, který mě úplně paralyzoval. Pak mě fakt blokla. A tak je to vždycky. Když máte z něčeho panický strach, tak se to splní. Když z něčeho máte jen strach, tak to kolem vás jen krouží. To je možná ještě horší. Chce to mít hroší kůži. Ale jak, když dochází k takovým zvratům, zkratům a nepopiratelným souvislostem? A nevratným, vrytým citům, jejichž pravostí si nikdy nejste jisti? Máte příkazy ze sfér ty city pořád dokazovat, všechno dokazovat. Důkazy, důvody, návody, podvody. Kupuju jahody, jsou jasnozřivě červené.
Přiměju tu demonstrantku, aby si je taky koupila. Napsal jsem jí tenkrát, protože měla na fejsbuku fotku v hidžábu. Zašli jsme pak do gay baru. Ukazuju jí další zajímavé potraviny. Je trochu mimo. Zrovna se vzbudila a navíc bere antidepkiva. Chtěl jsem si trochu zahřešit z hlediska zdravé výživy a koupit si nějakou tu zlovolnou pomazánku plnou éček, ale vzal jsem jen rajčata, cibuli, chleba, citróny a tak. A domů psát. Hlavně to nevzdat.
Jako bych šel po okraji propasti a jakékoli uvolnění znamenalo pád do ní. Pád na dno. O nic nejde. Možná jo. Možná jde o hodně.
Je lepší si věřit.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další