Adam El Chaar

VÍR

Punk je vypít konzervu s fazolema, vytřít z ní omáčku chlebem, přitom si o ni několikrát pořezat ruku, s umaštěnou pusou krvácejícíma rukama naházet zbytky chleba rackům, kteří tam nejsou, na promenádě v Surfers Paradise, ležet pod babylonskýma věžema mrakodrapů, které dráždí vichr, na pomezí lidské touhy prostavět se do nebe a stoické bouřlivosti skoro věčné přírody, chytat chápavé oči kolemjdoucích v písku nevědění, houpat se na omamných vlnách s prázdnotou tebe, která shlížíš do mé kriminality, neochoty se odepnout, uvržený na skálu, skálu, skálu, skálu, skálu, bičovaný větrem v lhostejném palmoví zkrabatělé kůže, vnášíš do mě neklid a po tobě toužím, v papíru schovaná komerční duše prastarých kontinentů nedotčených tvým pohledem, slovy, vidím tě jen ve světle výbuchu supernovy, nejsi utkaná z vesmírné hmoty, jak snadno můžeme zapomenout, kdo jsme, kdo jsi ty? Jak snadno to vidím a přece nikdy, zapomenutý ve spletitých kmenech letitých stromů, chlácholivé liány bohorovně visí, barevní papoušci křičí krátce po setmění, hvězdy racků plachtí ve větru nad stále mizející a stále vznikající bělostnou nadějí nočního přílivu, majestátné volavky s komicky zakroucenými dlouhými zobáky se snášejí do žáru města v hejnech, tma nad mořem je povědomá jako opar lásky nad hořem, tuším obzor a vnímám hvězdu, jež se tetelí, neznámá, včera bylo pondělí, neznámá mezi náhodami a osudy, ztracená nit je zřetelná, jen pro ten dnešní den stojí za to žit, jen tichý klid svůj mít, víc po ničem netoužit, žít nic, umění, party, zákruty vět a tajemství slov, v nichž se schovává smysl, oslovení, otevření, život, opilost, vina, sten, vnímám den a tebe v něm, chaos osob, všichni jsme v jednom rozpolcení, v přírodním prozřeni, spojení tajemstvím času mezi řádkami života, extatický vrchol a prázdnota, schématický příběh v kruhu opustit a uzřít duhu, oslepnout a najít něhu v němé rychlosti snu, sebe, tebe, čas v prchavé chvilce, v nás, v náhodném klidu chaosu se odrazit a chvíli letět jako ve snu a spadnout nechtít, tak blízko magnetickému žáru jádra, já, já, zapomenout, radost z prostého setkání, dokonalost, jež hasí oheň stresu z nepoddajné povinnosti žít a poznat, přežít a znovu prožít, hlaholit, hulit, žít, výt, odpustit, protrpět, pustit to, teď, letět.

NA DNĚ

Kouřil jsem cigáro a vracel se kolem řeky. Potkal jsem ji asi v půlce. Na hladině se odrážela její tvář. Laskavě se tetelila. Miliardy jisker v jednom okamžiku se stáčely kolem mé trasy zbloudilých kroků. Zastavil jsem se a sledoval ji, jak míjí. Měla na sobě černý svetr a svítila do temné, němé noci, blažená létem a slitá blažeností.
„Chtěl bych tě milovat,“ řekl jsem bez přípravy. Šla dál. Sílila každým krokem. Rozhodl jsem se ji sledovat. Po nábřeží. Sklon odrazu lamp byl pořád stejný. Bolela mě dutá temnota noci. Krajina města pokrytá lítostí. Kolik nocí jsem o ní prosnil, nemohu ji nechat jen tak projít, navždy ztracenou.
Dostihl jsem ji na soutoku Januštice s Dřevnicí. Chytil jsem ji za ruku. Nikdy bych se k něčemu takovému neodvážil nebýt té neutuchající beznaděje v mém nitru, navždy nezachytitelné, neb plynoucí bez pomoci jako ta bláznivá řeka. Podíval jsem se jí do očí, byly zcela nevinné, hluboké, hledající, jako by už nalézající, ale něco jiného, jako by všechny její intence do té doby byly špatné a ona to dosud nevěděla. Její nedodělané dready, její úsměv tak falešný, tak nevinný.
„Kurvy!“ zvolal jsem. Blahosklonně, skoro vítězoslavně se usmála.
„Ahoj. Co tady děláš?“ zeptala se.
„Hledám tě. Vlastně tě sleduju.“
„Nezabíjej mě, prosím tě.“
„Neboj. Pojď na víno.“
„Dobře a kam?“
„Třeba do parku.“
„Koupíš veltlínské zelené?“
„Jo, třeba.“
Šli jsme po náměstí a oči lidí, kteří tam v pátečním podvečeru posedávali a postávali, na nás ulpívaly. Hniloba zlínské dekadence, ostré hrany budov, nalinkované spoje a hučící trolejbusy, vlhké pusy, její plesnivá vůně.
„Chci být svobodná, chci, aby všichni byli svobodní.“ Podíval se na ni se svým samozřejmým výrazem, krutě vyklidněný po celodenním spánku, takže cítil svou kocovinu jen jako příjemnou výzvu. Neměl v tom stavu vůči ní žádné sexuální choutky, chtěl jen poznat její duši a to přání znemožňovalo právě jeho chtění.
„Co vlastně chceš?“ zeptala se ho bez náznaku zvědavosti, jako by to bylo vlastně samozřejmé.
„Povídat si,“ odpověděl.
„To můžeme,“ usmála se ironicky.
„Chci tě ošukat.“
„Tak na to si najdi nějakou jinou.“
„Nemáš aspoň nějaké jídlo?“

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další